--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Fejtö Francois
Název: První dějství světové revoluce
Zdroj: NN Ročník........: 0002/023 Str.: 009
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 08.02.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

1989 - 1992: PRVNÍ DĚJSTVÍ

SVĚTOVÉ REVOLUCE

Francois Fejtö

Západnímu mínění začíná pozvolna docházet, že jsme vstoupili do nové, revoluční fáze naší civilizace, do období revize všech hodnot a institucí, do revolučního období, jež prorokoval Marx i Nietzsche. Liší-li se revoluce, jichž jsme nyní svědky, zásadně od toho, co předpovídali proroci katastrof, mají přece jen s velkými revolucemi jedno společné: ve chvíli, kdy propukají, dosahují takové vlastní dynamiky, že je už nelze zadržet, a požírají své děti i své otce. Omezíme-li se pouze na revoluce ve dvacátém století, první ruská revoluce pozřela Kerenského a menševiky, druhá, současná revoluce už stačila pozřít Gorbačova. Umírnění komunističtí reformátoři byli odsunuti na okraj i v ostatních komunistických zemích a jejich bezprostřední nástupci budou pravděpodobně rovněž odsunuti.

Počínaje rokem 1989, kdy všechno vření započalo, se dějiny zrychlily do té míry, že komentáře o situaci napsané koncem týdne byly na počátku týdne následujícího díky nepředvídatelným událostem zastaralé. Při pokusech psát možné scénáře budoucnosti je proto třeba být velice opatrný.

Budeme hovořit především o západní Evropě, o Evropském společenství. Konference v Maastrichtu učinila krok vpřed směrem k jednotnému monetárnímu systému, ne však k jednotě politické a vojenské. Bude vůbec někdy dosaženo nadnárodní úrovně, uskuteční se evropská federace? Překážkou nejsou jenom Britové. Znovusjednocení Německa a rozpad Sovětského svazu vytvořilo totiž novou situaci, jež činí řešení problémů vyvstávajících v souvislosti s posílením a (nebo) rozšířením Společenství mnohem naléhavější a zároveň mnohem obtížnější. Počátky Společenství jsou spjaté s francouzsko-německým smířením. Pevnost francouzsko-německého spojení v té podobě, v jaké je prosazovali de Gaulle a Adenauer, vycházela z podmínek, jež dnes přestaly platit. Za prvé, hospodářskou a finanční moc Spolkové republiky vyrovnávala síla jaderných zbraní, jež výlučně vlastnila Francie. Za druhé, expanzívní potenciál Německa byl omezen mocí Sovětského svazu, jenž kontroloval východní Německo, střední Evropu a Balkán, nepočítáme-li udržování carského dědictví. V současné době ztratila francouzská jaderná výzbroj své opodstatnění a SSSR přestal být jednou ze supervelmocí, tj. faktorem rovnováhy. Otázka, jak se chovat při jugoslávské krizi, vystavila Společenství tvrdé zkoušce, což se patrně nelíbilo Spojeným státům. Předpokládejme, že jednou dojde k ozbrojenému konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou: jakou společnou notu potom zahrají Bonn, Paříž a Londýn? V každém případě jsme všude zaskočeni rizikem, že Německo ovládne Společenství, že vznikne Německá Evropa, jež bude moci svůj vliv rozšířit až na Ural a přes Balkán i na Blízký a Střední Východ.

Jedinou záchranou před tímto nebezpečím i před nebezpečím exploze by mělo být soustředění tvořivých energií, a to i ve Francii, dále zvýšené úsilí překonat strach a spojit Německo s ostatními zeměmi západní Evropy, jež by se přimkla ke Spojeným státům. Bylo by rovněž nezbytné rozejít se s gaullistickým pojetím Evropy vlastí (ľEurope des patries), protože toto pojetí bude nahrávat německé tendenci dělat čistě nacionální, německou politiku. Stojíme tak před obtížným rozhodováním, protože se uvolňují a probouzejí různé obavy a silně zakořeněné ressentimenty. Strach je však pro národy stejně špatným rádcem jako pro jednotlivce. Přejděme nyní k osvobozeným zemím střední Evropy. Tři z nich se vydaly cestou demokracie a klepou na dveře Společenství. Jejich demokracii však oslabují hospodářské nepořádky a rozvrat. Západu stále nedochází, že Československo, Polsko, Maďarsko, a po nich také Rumunsko, Bulharsko nebo Albánie, potřebují podobnou ochranu a pomoc, jaké se západním zemím osvobozeným z nacistické okupace dostalo díky Marshallovu plánu. Ponecháme-li nové demokracie napospas sobě samým, hrozí nebezpečí, že se budou vyvíjet ne cestou liberalismu a tržního hospodářství, ale k některé z forem autoritářského státu. První příznaky podobného vývoje jsou již patrné.

Jak se bude dále vyvíjet jugoslávské drama? Bylo možné se mu vyhnout, kdyby Společenství bylo jednotné a kdyby dokázalo jednat proti srbské agresi stejně účinně jako Spojené státy a OSN proti Iráku: hospodářskými sankcemi, naftovým embargem a zablokováním nebe a moře vojenskému letectvu a válečnému námořnictvu. Protože se tak nestalo, srbští generálové se schovali za název "federální armáda" a využili pasivity Spojených států a Společenství k tomu, aby zničili řadu měst, velkou část průmyslu (především turistického) Chorvatska, obsadili třetinu jeho území, povraždili tisíce lidí a desetitisíce zranili.

Za předpokladu, že se Srbové budou pod dohledem modrých baretů moci trvale usadit na okupovaných územích, což je evidentně jejich cílem a což podle všeho nevidí a neberou vážně pouze experti OSN a Dvanáctky, pak bude vítězství Bělehradu vítězstvím Pyrrhovým, neboť hegemonii komunistické Miloševičovy vlády nebude možné v Bosně a Hercegovině ani v Makedonii obnovit bez použití zbraní. Lze také předpokládat, že Srbové narazí na vojenský odpor Albánců v Kosovu i na silný odpor maďarské menšiny ve Vojvodině. Lze proto bez velkého rizika předpokládat spíš rozšíření konfliktu než povstání srbského lidu proti vůdcům, jež jej zatáhli do sebevražedné války - přitom jedině toto povstání by mohlo konflikt zastavit. Teprve potom by se mezi jednotlivými nezávislými republikami jižních Slovanů dalo vyjednávat o případném přeskupování do té či oné formy konfederace.

Největší nejistota, jež se nás v Evropě přímo dotýká (protože Afrika, východní Asie a Latinská Amerika jsou rovněž v pohybu), souvisí samozřejmě s budoucností Sovětského svazu. Nejoptimističtější scénář předpokládá stabilizaci Společenství nezávislých států vyhlášeného 8. prosince 1991 v Minsku kolem "slovanského bloku", tj. Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Toto Společenství se podstatně liší od svazku, který předtím zamýšlel uskutečnit Gorbačov, jenž chtěl přestavět Svaz shora, z Kremlu. Nové společenství vzniklo "zdola", neboť jednotlivé republiky mají v čele víceméně demokraticky zvolené vůdce. Mezi svazkem tohoto typu a Evropským společenstvím nebo Spojenými státy mohou být bez obtíží nastoleny dobré vztahy a uspokojivě může být vyřešena i otázka jednotné kontroly jaderných zbraní. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, tj. začátkem ledna 1992, je však za současných podmínek dosud nevyřešeného následnictví k něčemu podobnému hodně daleko.

Je tu především nejistá budoucnost sovětské armády s celým vojensko-průmyslovým komplexem v pozadí, jenž stále zůstává nedotčený. Část této armády by mohla vstoupit do hry, ať už s Jelcinem nebo proti němu, zaštítit se třeba obranou Impéria, Leninova odkazu, nutností zvládnout anarchii, obnovit pořádek, lépe zorganizovat distribuci potravin. Je možné, že dojde k jednomu nebo více pokusům o státní převrat, k občasným válkám, ať už postupně nebo paralelně. Lze rovněž předpokládat sociální nepokoje a výbuchy nespokojenosti způsobené nezaměstnaností, naprostým rozpadem hospodářského systému, bídou a epidemiemi. Etnické konflikty jugoslávského či kavkazského typu se mohou množit i uvnitř samotného Ruska, jež zahrnuje kolem stovky velkých i malých národnostních skupin. Sám Gorbačov připomenul 8. prosince 1991 nejnovější nebezpečí "jugoslavizace" SSSR, zatímco sama Jugoslávie se "libanonizuje".

Někdo může namítnout, že tu předkládám apokalyptickou vizi a že je třeba doufat, že se nakonec neuskuteční. Pesimisté nemusí mít vždycky pravdu. Avšak dobrá politika, obzvlášť v revolučních obdobích, spočívá v tom, že jsme připraveni na všechny eventuality včetně těch nejhorších.

8. ledna 1992 (Psáno pro Střední Evropu) Z francouzštiny přeložil -jh-