--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hrubý Dan
Název: Čára se nekoná
Zdroj: NN Ročník........: 0002/023 Str.: 010
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

ČÁRA SE NEKONÁ Stalo se to, k čemu snad lze mít určité etické výhrady, co se však dříve nebo později stát muselo. Necenzurované noviny Rudé krávo zveřejnily seznam agentů, rezidentů a majitelů propůjčených bytů StB. Seznam má znamenat tlustou čáru za kolaborantskou minulostí našeho národa. Nejde tu o nic jiného než o identifikaci zla a jeho reálné poznání. Komunistický systém totiž nespadl z nebe, ale měl své konkrétní nositele - viníky a oběti. Tím by tedy seznam měl být. V podání Necenzurovaných novin má však jedno velké ALE.

Tak důležitý a závažný krok zasahující do života desetitisíců lidí by měl být v každém případě výsledkem jednání parlamentu. Jedině tak by totiž seznam nefungoval nejen jako pragmatický krok, ale také jako historický a politický konsensus. Nikdo nemá právo brát spravedlnost do svých rukou a neobstojí ani námitka, že parlament plný komunistů a postkomunistů se takového rozhodnutí nebyl s to dobrat. Je to totiž parlament svobodně zvolený, který se nemůže, respektive nesmí obcházet. Závidím jistotu a sílu přesvědčení lidem z okolí Necenzurovaných novin, kteří na sebe vzali odpovědnost za otisknutí seznamu. Sám zdaleka nejsem přesvědčen, jestli bych takové břímě unesl, jestli ho vůbec může jednotlivec nebo skupina jednotlivců nemající od společnosti žádný mandát, unést. Pochybuji.

Také další výhrada vůči seznamu Necenzurovaných novin je principiálního rázu. V podobných případech, jako je tento, by se, myslím, mělo začínat vždy odshora. Seznamu agentů by tedy logicky měl předcházet seznam kádrových zaměstnanců Státní bezpečnosti. Seznam Necenzurovaných novin lustrační peripetie tohoto státu neukončil. Tečku může udělat až nový parlament tím, že zmíněný seznam oficiálně posvětí a zveřejní. Jiná cesta, zdá se, už není. Vlak se rozjel a zastavit ho nebo se o to alespoň snažit, znamená jen pštrosí alibismus.

Proti plošnému zveřejnění lustrací lze mít mnohé výhrady. Tou nejpodstatnější je asi fakt, že vina a její míra jsou vždy individuální, i to, že se zdá, že pro politicky méně vyspělou část veřejnosti se lustrace stávají příležitostí k alibistickému mytí rukou. Vina jiných zbavuje je samé jakékoliv odpovědnosti za nynější stav společnosti.

Aby třeba bývalí ředitelé fabrik a politruci všeho druhu nedopadli jako zloděj, který křičí: chyťte zloděje.

Dan HRUBÝ

Reflex, 25/92