--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Samek Josef
Název: Hlas volající na poušti
Zdroj: NN Ročník........: 0002/024 Str.: 003
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Josef Samek Pozůstatkem vlády komunistů je i specifická bolševická "kultura" vyznačující se ignorantstvím a bezcitností k neštěstí druhých. Tyto bytosti mají na sebe naprosto dokonalý čich a spojují se jako smečky vlků opět jen se sebou rovnými. Jakmile rozpoznali, že se někdo stádu nepřizpůsobuje, okamžitě ho vyvrhnou. - I dnes se za to platí ztrátou zamětnání, ještě nedávno vězením nebo i životem. Toto je příběh starší dámy, která nechtěla nic jiného, než pomáhat uprchlíkům v utečeneckých táborech.
Paní PhDr. Apollinarii Slejškové, která je řeckého a ukrajinského původu, bylo pro její odborné znalosti překladatelky agenturou Tisk nabídnuto místo tlumočnice v uprchlickém táboře, pod správou FMV, v Krásné Lípě.
Nastoupila v lednu 1992. Podmínky pro ubytování byly tu naprosto nedostatečné. Např. v jedné kanceláři, kde se vyřizovaly pasové záležitosti uprchlíků, zároveň přespávala i tlumočnice z bulharštiny. Paní doktorka se pustila okamžitě do práce a brzy si tu získala značnou oblibu. V těchto prvních dnech za ní přišlo černošské děvče s tím, že je zesláblé, často trpí velkými bolestmi břicha a že zvrací. Protože paní doktorka byla jako psycholožka mimo jiné orientovaná i v medicíně, tak po vyslechnutí všech dalších příznaků řekla dívce, že má asi červy. Své podezření sdělila i táborovému doktorovi, ten však poslal děvče na urologii a odtud na gynekologii, odkud si radostně přinesla urologický čaj. Proto šla paní Slejšková za doktorem s dotazem, cože je to za nesmysl. Gynekolog nemá co předepisovat urologický čaj, není to přeci nějaký laik. Navíc dívka má odtud potvrzení, že je zdravá. Táborový doktor se rozčilil: "Vy nejste lékařka! Co nám do toho mluvíte! Vždyť oni jsou rádi, že můžou obtěžovat doktora, protože zrovna teď slezli ze stromu." Paní dr. Slejšková mu odpověděla: "Máte vy vůbec nějakou představu o zdravotnictví v Africe? Tam jsou soukromí lékaři z Ameriky, západní Evropy a mimoto ještě státní polikliniky. A jejich zdravotnictví je na mnohem vyšší úrovni než u nás." "Tak proč sem jeli, proč tam nezůstali?," rozčiloval se dál tento český lékař, odchovaný bolševickým školstvím. "Mají politické důvody. A to již není váš problém," odpověděla mu paní dr. Slejšková a pokračovala: "Protože už jsou tady, jsme zodpovědni i za jejich zdravotní stav. Proto pošlete to děvče na pořádné vyšetření!" "Ne, nejste lékařka, nemluvte nám do toho!"
Paní doktorka odvezla dívku za pomoci jednoho černošského mladíka do nemocnice v Rumburku, kde zašla za vedoucím laboratoře, aby ji vyšetřili. Ten trval zprvu na doporučení táborového lékaře, ale paní Slejšková se nedala odbýt. V laboratoři se pak zjistilo, že děvče má zdraví nebezpečné parazity, a proto je ji nutné léčit. A tak ji poslali léčit - ale nazpět do tábora.
PhDr. A. Slejšková poté onemocněla těžkou a vleklou chřipkou s komplikacemi. Když se bezmála po třech týdnech vrátila nazpět do zaměstnání, zjistila, že je přeložená do UT v Trmicích u Ústí nad Labem. Již při svém příchodu učinila první chybu, že řediteli tábora p. Janu Maxovi pověděla svoji příhodu s černošskou dívkou. Vyslechl ji a okázale dal pak najevo svoji nelibost slovy: "No, to jste to dobordelila." Tak ho podráždil ten projev samostatnosti a "prostoduchosti". Nato jí dali k obývání studený, špinavý a nezařízený pokoj.
Paní Slejšková však nedokázala zavřít oči, ale hlavně ani ústa i na tomto druhém pracovišti. První bylo to, že si všimla, že po snídani se vrací z jídelny uprchlíků velké množství jídla. Koše personál přinesl do přijímací kanceláře, a zde si jídlo rozebral, jak kdo z nich přišel, včetně sekretářky pana Maxe, která to nosila svému šéfovi na talíři osobně. Dokonce paní doktorka viděla, že se těchto "hodů" zúčastňuje i pracovnice FMV. Ptala se proto, proč jídlo nenechali v jídelně, nebo proč neuvažují, jak ho uchovat, aby ho mohli uprchlíci sníst později. Doneslo se to panu Maxovi a ten celý rudý zlostí přišel a řekl paní Slejškové: "Co to tu vyvádíte?! Nic se vracet z toho nebude!" A zas vztekle odešel.
Nejvíce jídla zbývalo tehdy, když byly párky nebo vepřové maso. Paní doktorka opět protestovala: "To jim přeci nemůžete dávat, vždyť to jsou muslimové." "Tak ať si zvyknou a jedí, co je! Stát to zaplatil a naše povinnost je jim to dodat!" Taková byla odpověď těchto netolerantních lidí.
Paní doktorka se 26. 2. 92 zastala jednoho černocha z Nigérie, otce tří dětí, když přišla pracovnice MV a řekla, že jeho žádost o azyl je zamítnuta. Byl to člověk, který objevil podvody tamější mafie vysoce postavených úředníků, a proto mu bylo ukládáno o život. Přežil, ale jen s viditelným velkým zraněním na hrudi, které bylo jasným důkazem o tom, v jakém nebezpečí se nacházel. Když slyšel zamítavou zprávu, že prý jeho útěk není motivován politickými důvody, rozplakal se. Podle čs. platných zákonů může azylant v krajním případě být i deportován nazpět do země, ze které utíká. Paní doktorka ho vzala kolem ramen a těšila: "Uklidněte se, neplačte, ještě je naděje." Za přítomnosti pracovnice MV jej vyzvala, aby napsal odvolání a pomáhala mu ho přeložit do češtiny.
Na druhý den pan ředitel Jan Maxa si zavolal dr. Slejškovou "na kobereček", a sdělil jí, že dostal telefonát z FMV, že její činnost pro UT je dále nežádoucí a ať si proto okamžitě sbalí věci. Na dotaz po důvodech jí odpověděl jen vyhýbavě, že neví. Když se paní v přijímací kanceláři UT s dr. Slejškovou loučila a řekla jí: "Estébáci byli svině a ještě dlouho budou."
Paní dr. A. Slejšková si to nenechala líbit a podala proti svému odvolání stížnost u FMV. Odpověď byla vševědoucí a jako by jí diktoval člověk s čerstvě zamaštěnou pusou od debrecinské pečeně. Podepsán: Ředitel, podpis těžko čitelný, kulaté razítko FMV s číslem 760 - otisk kancelářského šimla. O co živější byla odpověď paní dr. Slejškové, o to víc mne zmáhala beznaděj, a hlavně hnus. Vážený soudruhu řediteli, dostala jsem Vaši odpověď na moji stížnost ze dne 15. 5. 1992 a chci Vám poděkovat za Vámi podaný příklad dokonalého soudružského postoje k věci a soudružského způsobu vyřizování záležitosti. Omlouvám se, že Vás neoslovuji podle jména a příjmení, neboť to nebylo uvedeno ve Vaší odpovědi. Strojopisně bylo napsáno slovo "ředitel" a vedle toho nečitelné čárky. Proto nevím, čeho ředitelem ráčíte být a jaké je Vaše ctěné jméno. Je to jeden ze způsobů anonymity a je to soudružský způsob. Je to zároveň projev neúcty a pohrdání vůči žadateli. To je také způsob soudruhů, mimo mnohého jiného. Morálce, etice a způsobům projevu soudruhů odpovídala zásada, že jsou-li nahoře, mají vždy pravdu. Ti, co jsou dole, jsou darebáci. Soudruzi nesnášeli (a jak je vidět, nesnášejí doposud), když si někdo na něco stěžoval, na něco poukazoval, něco chtěl, o něco prosil, o pomoc, o pochopení apod. Zejména se jim nelíbilo, když ten, co je dole, měl alespoň trošinku pravdy. Reagovali způsobem, že okamžitě na něho ukázali svým stranickým prstem, který řezal, sekal, zabíjel, umlčoval, odrovnával, potlačoval, házel špínu na toho opovážlivce, co si dovolil na něco stěžovat, a nebo požadovat, aby jeho názor byl slyšen. Pravdu měli jen soudruzi. Takový byl tedy úvod odpovědi paní PhDr. Apollonie Slejškové, CSc., kterou adresovala na FMV. - A já k tomu jen dodávám: Hlas volající na poušti.