--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dědinová Sidonia
Název: Soud nad zločiny Komunistické strany v Moskvě
Zdroj: NN Ročník........: 0002/024 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Sidonia Dědinová Začátkem července byl před ústavním ousem Ruska zahájen a v srpnu pokračoval proces, který už dnes, bez ohledu na konečný výsledek, je označován za proces století. Zatímco antikomunisté mnohých bývalých totalitních států diskutují o tribunálech, na nichž by se měly projednávat zločiny komunismu, v Moskvě je takový tribunál už v chodu.

Zahájení vyprovokovala skupina 37 prokomunistických poslanců. Obrátili se na nedávno jmenovaný ústavní soud s žalobou proti dekretu Borise Jelcina, kterým byla zakázána činnost komunistické strany Ruska a její majetek zkonfiskován. Poslanci tvrdí, že zákaz byl protiústavní.

Na jejich podání reagovala skupina 52 antikomunistických poslanců protižalobou, v níž chtějí dokázat, že sama existence a působení komunistické strany byly protiústavní. Ruský prezident zakázal stranu loňského srpna, krátce po potření puče, který byl vyvolán zastánci tvrdé linie ve straně, KGB a armádě.

Hlavní žalobce

Jelcinovy strany, Sergej Šachraj, nazval při jedné prudké výměně názoru před ústavním soudem komunistickou stranu "všekontrolující, všepronikající, bezohlednou mafii". Ústavní soud, který se skládá ze 13 soudců, 12 mužů a jedné ženy ve věku od 38 do 58 let, nemá snadný úkol. Cílem není politický monstrproces, jak je kdysi inscenoval Stalin a jeho následníci, nýbrž odpovědné právní zvážení dokumentu, svědeckých výpovědí a znaleckých dobrozdání.

Čtyři z jmenovaných soudců byli dříve poslanci, tři pracovali jako prokurátoři nebo vyšetřovatelé, šest z nich jsou profesoři v oboru práva. Do svých úřadů byli zvoleni loňského listopadu, takříkajíc doživotně, do odchodu do penze v 65 létech. Trvalá pozice má zaručovat jejich neovlivnitelnost a nezávislost na politické moci. Ze dvou třetin jsou členové ústavního soudu bývalí straníci, což činí jejich postoje v současném procesu ne zcela předpověditelné.

Při prvním rozhodnutí

v polovině ledna ohromili Jelcinův kabinet zamítnutím jeho plánu na spojení ministerstva bezpečnosti, bývalé KGB, a ministerstva vnitra v jediné "superministerstvo". Jelcin se rozhodnutí podřídil.

Když však ústavní soud v březnu usoudil, že referendum chystané v Tatarstánu je protiústavní, místní představitelé nedbali jeho rozhodnutí a referendum nicméně uspořádali. Taková reakce je pro soudce připomínkou, že se jejich rozsudky musí shodovat s právním cítěním veřejnosti, aby byly respektovány.

V červnu rozhodl ústavní soud ve prospěch pracovníků železnice, kteří žalovali vládu pro nedodržení slibu prodávat jim automobily za sníženou cenu. Média rozsudek komentovala jako první vítězství občanů ve sporu s vládou, která porušila úmluvu.

Z žaloby pro Jelcinovu dekretu o zrušení komunistické strany se nyní stal proces proti komunistické straně samé. Soudu bylo předloženo 36 svazků dosud tajných dokumentů z archivu bývalé strany, které dokládají zločiny, spáchané vedením strany, politbyrem, jejím ústředním výborem, aparátem či tajnou stranickou policií KGB, za uplynulých 74 let.

Jelcinův právník Šachraj shrnul obžalobu slovy: "Bolševici zničili soukromé vlastnictví, pohltili občanskou společnost, vymazali jakékoli vědomí lidských práv, a po 70 let se schovávali za vládu právní systém a vůli lidu, což všechno byly pouhé přeludy."

V 36 svazcích dokumentu

jsou nesčetné podrobnosti o stranickém zneužívání absolutní moci: zavlékání odpůrců do žalářů, pracovních táborů a do vyhnanství, financování zahraničních teroristů a potírání náboženství a jeho vyznavačů. Jsou tu doklady o stalinských masových vraždách nepoddajných rolníků v 30. létech, o procesech a popravách vysokých vojenských a politických hodnostářů, o deportacích celých národů nebo jejich částí na Sibiř a do Kazachstánu, jak se stalo povolžským Němcům, krymským Tatarům, baltským a kavkazským národům.

Tyto a další skutečnosti jsou známy na Západě a po celá desetiletí. Ruské veřejnosti se však dostává teprve nyní o mnohých z nich dokladů a obšírnějších informací.

Podle Šachrajových slov se bolševici zmocnili státní moci a vydávali rozkazy státním představitelům: krátce, strana pro sebe ukradla stát. Její aparát řídil úřednictvo, armádu, tajnou policii, soudy a veškeré další instituce.

Příznačné bylo svědectví

zástupce ředitele cenzurní agentury Glavlit, Vladimíra Solodina, který v cenzurní správě působil 33 let. Vypověděl, že cenzoři pracovali podle příkazu ústředního výboru strany. V průběhu 70. let zakazovali vydání 400 publikací ročně. V mnohonásobně větším počtu knih, článků, filmů, divadelních her se dělaly částečné korektury. Čelní funkcionáři strany vládli nad oběhem, obchodním úspěchem či neúspěchem i nad redakčním obsahem všech sovětských médií.

Cenzura byla poněkud oslabena, nikoli však zrušena, za vlády Gorbačova. V roce 1986 vedla agentura Glavlit speciální kampaň, jejímž cílem bylo, aby se sovětští občané nedozvěděli plnou pravdu o černobylské katastrofě a jejich důsledcích pro budoucnost.

Glavlit rovněž četl korespondenci přicházející ze zahraničí a do zahraničí posílanou.

Cenzurní systém byl tak efektivní, že rozkazy z Moskvy o znemožnění publikace určitého autora se uskutečňovaly během 24 hodin po celé území, jak uvedl Solodin.

Dalším významným svědkem byl

Vladimír Bukovskij

žijící nyní v anglickém univerzitním městě Cambridgi. Jako nepohodlný disident byl Bukovskij v roce 1976 vyměněn za chilského komunistu Luise Corvalana.

Fotokopírování zakázané literatury a demonstrace na Puškinově náměstí byly důvody, proč byl Bukovskij dvakrát internován na psychiatrické klinice. Přežil 3 roky gulagu, v roce 1971 byl odsouzen k 7 letům vězení a 5 letům vyhnanství pro sbírání dokumentů o zneužívání psychiatrie.

"Kdyby dnes měli být zavřeni všichni, kdo se účastnili zločineckých aktivit strany, týkalo by se to několika miliónů lidí," řekl Bukovskij a dodal, že nikdo z bývalých disidentů si nepřeje další gulag.

Při procesu před ústavním soudem se vždy znovu ozývá jméno Michaila Gorbačova.

Komunistická strana vedená Gorbačovem se v mnohém změnila jen navenek. Ještě v jeho létech glasnosti a "nového myšlení" nařídila strana své pravé ruce KGB, aby vycvičila a ilegálně navrátila do vlasti jistého paraguayského levicového předáka. Zásobovala radikální Africký národní kongres blíže neurčeným "speciálním zbožím", poskytla tajný "kurs vojenského výcviku" 44 komunistům z Chile a Argentiny, irským soudruhům a britskému komunistickému deníku "Morning Star" dodávala potřebné peníze. Někdejší předseda Nejvyššího sovětu, pučista Anatolij Lukjanov, obvinil Gorbačova z vědomosti o připravovaném puči loňského srpna. V minulém týdnu však Jelcinův žalobce Šachraj toto podezření na základě dokumentů vyvrátil.

Nicméně

hlavním tématem zůstávají zločiny Komunistické strany Sovětského svazu za uplynulých 74 let, zcela proti očekávání původních žalobců.

V protižalobě uvádějí zastánci Jelcinova dekretu nepřeberný katalog zločinů, které páchalo vedení strany. K nejaktuálnějším záležitostem patří tajná mezinárodní spolupráce, která pokračovala i za Michaila Gorbačova.

Nejprovokativněji se dnes vyjímá trvalá ochranná ruka sovětské komunistické strany, držená nad libyjským představitelem Muammarem Kaddafim ještě v době, kdy

Libye

stála v ostrém vojenském a politickém konfliktu se Spojenými státy. V lednu 1989 sestřelily americké vojenské letouny nad Středozemním mořem dvě libyjské stíhačky sovětského typu MIG-23. Výskyt letounu sovětských značek nebyl náhodný. Moskva zůstávala hlavním dodavatelem zbraní do Libye, přesože navenek neodporovala americkým obviněním, že Kaddafi podporuje mezinárodní terorismus. Konflikt mezi USA a Libyí se vystupňoval zvláště od roku 1986, kdy americké letouny bombardovaly hlavní město Tripolis. Od té doby se v Středozemním moři nedaleko libyjských břehů pohybovaly americké námořní jednotky.

V té době rozhodl ústřední výbor sovětské komunistické strany o zřízení tajných komunikačních spojů mezi libyjským a sovětským armádním velením. Účelem bylo sledovat americkou 6.námořní flotilu u libyjských břehů a předávat Kaddafimu informace pomocí špionážního satelitu.

Tajné spojení bylo budováno údajně na libyjskou žádost. Podle moskevských podmínek měla Libye nést náklady výstavby a provozu komunikačního systému, zatímco veškerá technika zůstávala pod sovětskou kontrolou. Sovětská rada ministrů navrhla vyslání 120 vojenských expertů do Libye, aby tam instalovali pozemní satelitní stanici a radiové spojení.

Rezoluce Ústředního výboru sovětských komunistů z června 1990, označená za "vrcholně tajnou", udělila komunikačnímu projektu definitivní schválení. Dlouhodobé vztahy s Lybií a vojenská a hospodářská spolupráce v hodnotě 20 miliard dolarů měly ospravedlnit tuto tajnou stranickou rezoluci před dvěma roky. Podobná komunikační centra byla už dříve vybudována v Angole, Severní Korei, Jižním Jemenu, Sýrii, Etiopii, Vietnamu a na Kubě, jak uvedl bývalý ministr obrany Dmitrij Jazov.

Podle tajných spisů ústředního výboru strany existovaly zesílené vztahy mezi Sovětským svazem a Libyí od prosince 1987, kdy Kaddafi požádal o pomoc osobním dopisem Michaila Gorbačova. O měsíc později navštívil tým sovětských vojenských expertů Libyi a potvrdil, že Kaddafiho obavy byly opodstatněné. Výzbroj sovětského původu byla ve stavu rozkladu, vojáci špatně vycvičeni a pod chabým velením.

Čelné orgány sovětské komunistické strany nato přikázaly ministerstvu obrany, ministerstvu zahraničního obchodu a dalším státním institucím, aby spolupracovaly na modernizaci libyjské armády. Pomoc zahrnovala opravné práce na libyjské vojenské technice a dodávky náhradních dílů v hodnotě jedné a půl miliardy dolarů, splatných během 5 let v libyjské naftě nebo v devizích. Druhá dodávka oprav, pomocného zařízení a náhradních dílů ze Sovětů do Libye za více než jednu miliardu dolarů měla následovat v letech 1988-1992, za podobných podmínek. Kromě toho se v roce 1988 počítalo s dodávkou munice za 140 miliónů dolarů, a za 460 miliónů v letech 1989-1992.

Z podrobných údajů vyplývá, že Komunistická strana Sovětského svazu pokračovala v skryté válce proti tradičnímu nepříteli USA, zatímco její generální tajemník Gorbačov na diplomatickém parketu vyvíjel přátelské piruety. Navíc přátelství s Libyí znamenalo spojenectví s navenek odsuzovaným mezinárodním terorismem. Dalším tvrdým argumentem proti existenci komunistické strany je systematicky prováděná genocida

vůči vlastnímu obyvatelstvu. Uměle vyvolávané hladomory, zejména v 30. letech, a desítky miliónů lidí, zahubených v gulagu, charakterizují krvavou minulost strany, která se ani v době "nového myšlení" zcela nevzdala zločineckých metod vůči vlastním občanům.

Předseda ruské komise pro lidská práva Sergej Kovaljev vypověděl před ústavním soudem, že vládnoucí strana v roce 1985 nařídila KGB přepadnout Andreje Sacharova a odcizit mu písemnosti. To se skutečně stalo. Zatímco čekal ve voze na svou ženu, byl sražen agenty KGB, omámen chloroformem a okraden o vlastní politické spisy. KGB předala odcizené papíry tehdejšímu předsedovi nejvyššího sovětu Anatoliji Lukjanovovi. Stranické vedení rovněž dostávalo přepisy Sacharovových telefonických rozhovorů, které vedl s "americkými přáteli", jak uvedl Kovaljev.

V letech 1966 až 1986 poslala tajná policie na dva a půl tisíce lidí do pracovních táborů.

Ještě v roce 1989 bylo zničeno více než 15 prací různých disidentů, včetně Sacharovových. Kovaljev uvedl, že KGB zabavovala na 17.000 protisovětských textů ročně.

Mezi dalšími svědky

byla redaktorka reformistického listu Moskovskije novosti, Jevgenija Albatsová, která často píše o zločinech, spáchaných KGB, prodlouženou rukou stranické moci. Hovořila o odposlouchávacích zařízeních, namířených ještě v nedávné době protI Raise Gorbačovové, Borisu Jelcinovi, i proti vlastnímu šéfu KGB Kaluginovi, Albatsová charakterizovala KGB jako "politickou policii", která operovala mimo zákon, na příkazy komunistické strany.

Tisková agentura Itar-Tass uvedla, že svědectví Albatsové bylo "plno hořké kritiky" na adresu strany a KGB, takže, doslova: "není divu, že našla své auto, které zaparkovala přímo před vchodem do ústavního soudu, se všemi čtyřmi vypuštěnými pneumatikami." Pokud přední tisková agentura pokládá tento druh odplaty za normální, je sotva možné hovořit o právním státu. Tento čin je navíc svědectvím strany a KGB proti sobě samým. Na pozadí výpovědí o zločinech uplynulých desetiletí až po současnost se poněkud nesmyslně vyjímají výpovědi svědků ve prospěch údajně reformované komunistické strany posledních let. Mezi její zastánce se překvapivě zařadil

historik Roj Medveděv

pokládaný pro své kritické spisy dosud za disidenta. Dnes 67.letý Medveděv vstoupil poprvé do strany v roce 1959, po 10 letech byl vyloučen. Znovu se přihlásil do strany v roce 1989 poté, kdy byl zvolen do sovětského parlamentu. V roce 1990 se stal členem ústředního výboru. Medveděv nyní vytýká Jelcinovi, že svým zákazem přerušil "reformní proces", který ve straně probíhal. Naději pro svou stranu vyjádřil bývalý šéf ruských komunistů Valentin Kupcov, který je přesvědčen, že veřejné mínění je nakloněno zakázané komunistické straně. Není jasno, odkud své přesvědčení čerpá.

Ruský státní sekretář Gennadij Burbulis uvedl, že nepochybuje o Jelcinově vítězství v procesu, který bude před ústavním soudem pokračovat v září.