--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vlk M.
Název: Kam kráčíš zdravotnictví?
Zdroj: NN Ročník........: 0002/024 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 19.08.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Ministr zdravotnictví ČR Petr Lom (ODS) se nechal 19. srpna 1992 slyšet, že požadavky brněnských lékařů, konkrétně "krizového štábu" lékařů brněnské aglomerace, kteří požadují zrovnoprávnit lékařské povolání vzhledem k jeho společenské potřebě mj. i tím, že se zvýší hodinová mzda lékařů na 80,- Kčs, a na podporu těchto svých požadavků, vyzývají "k pohotovosti k administrativnímu bojkotu", považuje za nemístnou formu nátlaku.

Je jen příznačné pro náš "nezávislý" tisk, že se spokojil pouze s prohlášením pana ministra, aniž by se kdokoliv z novinářů pokusil jít hlouběji k podstatě věci, vyslechl také druhou stranu, a té dal na stránkách tisku slovo (částečnou výjimkou bylo Svobodné slovo z 26. srpna, ale i to se postavilo spíše za vrchnost, tj. za ministra). Ještě příznačnější je, že se naopak zmínil o skupině lékařů z brněnské Fakultní nemocnice, kteří si "nepřejí být jmenováni" (proboha, proč?), údajně nesouhlasící s touto akcí. V rámci oblíbené taktiky mocných dát jakémukoliv nepříjemnému problému jiný směr, zamlžit jej, případně poštvat proti sobě dvě skupiny občanů, ČSTK, vedená stále ještě P. Uhlem, současně uvedla, že "v nemocnicích je velký nedostatek sester a především by bylo třeba zvýšit jejich platy", což většina novin poslušně přetiskla. Jaký obrázek si běžný, neinformovaný čtenář po něčem takovém o svých lékařích udělá, netřeba rozvádět. Redakce NN se proto rozhodla aspoň částečně tuto anomálii napravit, navštívila jednu z organizátorek výzvy krizového štábu Doc.MUDr. Květu Kvapilíkovou, CSc., z oční kliniky nemocnice U svaté Anny v Brně, a položila jí pár otázek.

NN: Paní doktorko, co je krizový štáb a jak vznikl? KK: V únoru tohoto roku vyšel tzv. sazebník lékařských výkonů a začla fungovat dodnes nefungující Všeobecná zdravotní pojišťovna (dále jen VZP). Tehdy byla nálada mezi lékaři značně revoluční, Svaz lékařů byl ještě dost ve fóru a ten, zejména v Brně, organizoval ve všech obvodech shromáždění, na kterých lékaři přednášeli své kritické připomínky k dotyčnému sazebníku. Na jednom z těchto shromáždění se posléze vynořil požadavek vytvořit krizový štáb, který by názory a požadavky lékařů jednotně předkládal ministerstvu. To bylo uznáno jako rozumné a přímo z pléna - znovu zdůrazňuji, že šlo o zástupce všech brněnských obvodů a lékařských zařízení - byl tento krizový štáb zvolen. V žádném případě nešlo o nějakou samonominaci samozvanců. NN: Co bylo předmětem kritiky lékařů?

KK: V prvé řadě se, tehdy, kritizoval sazebník. Poukazovalo se na skutečnost, že v takové formě fungovat vůbec nemůže a povede k celkovému rozpadu zdravotnictví. Takové hlasy se tehdy ozývaly i z Lékařské komory. Bylo jasné, že celé pojetí sazebníku je vadné včetně hodnocení výkonů lékařů. Byly tam zjevné diskrepance mezi jednotlivými medicinskými obory a v oboru samotném takové, že prostě nemohl fungovat jako základna pro hodnocení lékařského výkonu. Přesto se podle něj lékaři hodnotili, hodnotí a zřejmě hodnotit budou. Sazebník byl sice přepracován, po tzv. "nulté verzi" vyšla verze první, nyní se chystá verze druhá, k čemuž mohu jen podoktnout, aby se spíš šetřily naše lesy, neboť verze první je ještě horší než "nultá". Je to neuvěřitelné po všech těch našich připomínkách, ale je tomu bohužel tak. A to přesto, že i ministr Bojar a jeho náměstek pan Šilhán pod náporem první kritiky přiznali, že nultý sazebník je zřejmě nepoužitelný. V tomto názoru je ostatně utvrdilo i stanovisko Lékařské komory. NN: Jakým způsobem jste své připomínky prezentovali?

KK: My jsme tehdy téměř každý týden či 14 dní podávali na naše ministerstvo rozklad situace ve zdravotnictví a poukazovali na nedostatky. Poukázali jsme i na skutečnost, že VZP nemá dostatečnou legislativu, aby mohla vůbec fungovat. Ze začátku byl pan Bojar s námi ještě ochoten hovořit a poslal nám asi sedmistránkový faxovaný dopis, ale to bylo vše. Pak přestalo na nás ministerstvo reagovat (pozn. NN - oblíbená to taktika našich sameťáků) a zjevně se s námi nemínilo už dále bavit. Oslovovali jsme i jiné ministry české vlády, konkrétně ministry financí a sociálních věcí, oslovovali jsme i ČNR, zde zejména P. Loma, který vedl příslušný parlamentní výbor. Bohužel, nikdy jsme nedošli k žádným uspokojivým výsledkům. Celkovými výsledky jsou tedy lékaři neuspokojeni, nemají zastání ani v Lékařské komoře, ani ve Svazu lékařů. Současně však mají také strach, který přetrvává z minula a který ani nová vládnoucí garnitura se nijak nesnaží odtlumit. Proto skupina mladších a radikálnějších lékařů usoudila, že bude nutno vyvolat nějakou nátlakovou akci, neboť jinak s námi zjevně nikdo jednat nebude. A protože lékaři jsou nejvíce popuzeni tím, jak jsou hodnoceni a navíc se šíří poplašné zvěsti, že ani na nyní přiznané platy nejsou vlastně peníze, jsou v jejich nynějších požadavcích mzdové otázky na prvém místě. NN: Mohla byste platovou problematiku lékařů blíže vysvětlit? KK: Problémů, a vážných, je zde více. Lékařům byly např. nedávno poněkud zvýšeny mzdy. Nemocnice však na toto zvýšení nemá či nedostala peníze. Naše ředitelka přímo přiznala, že prostředky na zvýšení mezd musí odebírat z provozních prostředků, tj. vlastně z peněz, určených na provoz nemocnice (pozn. NN - což znamená, že časem budou tyto peníze scházet na otop, elektřinu, nákup lékařských potřeb ap.). Kdyby se pak měly řádně a poctivě účtovat třeba pohotovostní služby, tak na to už peníze vůbec nejsou. To vše si lékaři mezi sebou samozřejmě řeknou.

Další ožehavou věcí je tzv. platovka. Ta určuje lékaři výši platu na základě kvalifikace a délky praxe. Mladý lékař bude mít prostě malý plat, ať již pracuje sebekvalitněji a ošetří nevím kolik pacientů.

Samotný sazebník: Zde je uvedeno, že lékař dostane za minutu 63 heléře, ale potom má být odměňován podle výkonu, který je "obodován". V sazebníku je určeno, kolika body je ten který lékařský úkon ohodnocen. V těchto bodech je obsaženo vše, mzda lékaře, přímé náklady ap. Navíc sazebník stanovuje každému lékařskému výkonu tzv. časový limit. Výkony, které lékař udělá a přesáhnou 12 hodin denně, nedostane zaplaceny. V podstatě jde o další bič na lékaře.

Nejvíce však lékaře irituje skutečnost, že není dosud pevně určena hodnota bodu. Původně měla činit 1,- Kčs, pak klesla na 60 h, nyní se hovoří o 40 či dokonce jen o 20 haléřích. Byrokracie spekuluje ani ne tak s tím, jak lékaře za jejich výkony zaplatit, jako s tím, aby se náklady vešly do hromádky, určené na zdravotnictví, aniž by se přitom tato hromádka v souvislosti se zdražením vůbec zvětšila.

Nezvýšení částky na zdravotnictví při zdražení výdajů na zdravotní potřeby, léky, přístroje ap., v podstatě znamená, že se musí snížit částky na mzdy lékařů. Ti by vlastně měli dostávat méně než předtím.

Z těchto všech výše uvedených důvodů, ze vznikající silné nejistoty, existenčních starostí, nedostačující valorizace mezd, se pozornost lékařů zaměřila především na otázku platovou. NN: Ve svém vyhlášení požadujete 80,- Kčs na hodinu. Je to podle Vás přiměřené? Nebude to laciný argument pro Vaše odpůrce? KK: Já osobně jsem byla pro to žádnou částku neuvádět. Částka 80,- Kčs vznikla z toho, že ministr Bojar kdysi prohlásil, že lékař si vydělává či může vydělat 16 tisíc. A tak si lékaři z tohoto údaje vypočítali hodinovou mzdu. Nu, když to říká ministr ...

NN: Zmínila jste se, že lékaři mají strach. Čeho se vlastně bojí? KK: Obavy vyplývají ze skutečnosti, že lékařů je moc. Nedostatek kvalitního přístrojového vybavení se nahrazovalo zvýšeným počtem lékařů. Ne všichni pak byli na potřebné úrovni. Ale i kdyby byli, je jich skutečně nadbytek. Uvedu příklad z naší nemocnice. Třeba pro mikrobiologická vyšetření by v případě, že by laboratoř měla skutečně moderní přístrojové vybavení (které však na druhé straně stojí příšerné peníze), stačilo zaměstnávat pouze dva zaměstnance. Dnes je jich tam osmdesát a všichni mají co dělat. My uznáváme, že ekonomizace zdravotnictví je nezbytná, totéž platí o privatizaci zdravotnictví, je nezbytné mít pojišťovnu, i když nikoliv jen jednu všemocnou Všeobecnou. To vše je nezbytné, nicméně kroky, které byly podniknuty, byly překotné, neuvážené, a přitom se v této linii přes závažné připomínky lékařů dále pokračuje.

NN: Zajímalo by nás, jak si lékaři vysvětlují veškeré vady sazebníku, který tolik kritizují. Chápou to tak, že jej zpracovávali laici, neumětelové, neodborníci či jako zlý úmysl třeba ze strany "starých struktur?"

KK: Jak jsme se posléze dozvěděli, sazebník zpracovala skupina lidí, určených na MZd, která si za základ vzala kanadský sazebník a aniž se radila s domácími lékařskými odbornými společnostmi, sesmolila tu tzv. nultou verzi. To vše bez ohledu na skutečnost, že v sousedních zemích existují použitelné sazebníky. Naše domácí odborná pracoviště posílala sice na ministerstvo celou řadu odborných připomínek, ty však nebyly vzaty v potaz. Do nulté verze naši odborníci prostě nemohli vůbec zasáhnout.

(Pozn. NN: - naše ministerská aparátnická byrokracie už 40 let ví, že je nejchytřejší ze všech a sama všechno nejlépe vyřeší. Není divu, jinak by totiž její existence zcela ztratila smysl a páni úředníci by třeba museli, ta hrůza, nějak smysluplně pracovat, někteří dokonce vůbec pracovat. Díky sametovosti některých soudruhů jim to zatím nehrozí, a tak zřejmě budou občanům škodit ještě nějaký čas).

Sám ministr Bojar měl zřejmě jiné starosti, připomenula bych, že těšně před zřízením VZP byl odvolán tehdejší šéf pracovní skupiny dr. Pasternak (což dodnes nikdo řádně nevysvětlil - pozn. NN). Ovšem konkrétně k vaší otázce. Mnoho lékařů je přesvědčeno, že není možná taková míra neinformovanosti, jakou projevili zpracovatelé sazebníku, aniž by v tom nebyl úmysl nebo šlendrián nejhoršího kalibru. Před sebou mám vyjádření viceprezidenta ČLK prof. Marka, který o platbách ve zdravotnictví doslova píše ve Zdravotnických novinách č. 6/92: "Systém, který byl navržen, by vedl k havárii zdravotnictví".

NN: Kritika ministerstvem neotřásla? Vždyť reakce lékařů prezentoval i tisk. Jak na to reagoval ministr Bojar?

KK: Jako vždy při kritice, začalo se kličkovat, aby se kritikům zavřela ústa. Nejdřív na nás nereagovali. Když kritika zesílila a ozvaly se i hlasy vážené, ministerstvo uhnulo. Sazebník byl označen jen jako návrh nulté verze, jako jen jakási "pracovní pomůcka" s tím, že každá nová verze bude krásnější a krásnější, takže ta padesátá bude už vzorem pro celý svět. Prostě snažili se kritiky uchlácholit a zacpat jim ústa, však je to časem omrzí. Nicméně pod vlnou kritiky museli ustoupit a do první verze již připustili naše odborné společnosti. Ty však dostaly šibeniční termíny a mohly mluvit pouze do seznamu všech výkonů (ty by skutečně potřebovaly omezit). Na druhé straně se však v první verzi objevil ten již zmiňovaný časový limit, což je nutno považovat za absurdnost. S jinou rychlostí přece pracuje starý zkušený lékař, jinak začátečník. Vrcholem všeho však je, že pojišťovna nebude platit lékařům více jak dvanáct hodin denně. To znamená, že cokoliv lékař udělá nad toto vymezené penzum, už není honorováno. Není jistě nutno rozvádět, k čemu tato praxe povede a jak je to celé amorální.

Na druhé straně se pak pí. Singerová, zást. VZP, která na sazebníku již pracovala a kterou i nynější ministr P. Lom opět poctil svou důvěrou, nechala slyšet v únoru 92 (Zdrav. noviny č. 6/92), že v sazebníku zbývá vyřešit jen jedno promile problémů. Nad tím zůstává rozum stát, my si myslíme, a shodujeme se s většinou lékařů, že je třeba řešit celý ten povedený sazebník. NN: Mohla byste uvést aspoň něco konkrétního?

KK: To nejjednodušší a pro laiky nejsrozumitelnější: V sazebníku se dá prokázat, že mnohdy jednodušší a méně náročnější úkony jsou bodově hodnoceny lépe, než některé složitější a náročnější lékařské zásahy. Celá řada výkonů je podhodnocena, jiné naopak nadhodnoceny.

Další věc, narůstá počet evidovaných výkonů. To je způsobeno tím, že kdysi lékaři vykazovali svou činnost v jakémsi globálu, nepotřebovali vypisovat kdejaké píchnutí, ani by to nešlo. Nyní má lékař před sebou papír a tam čárkovací metodou vypisuje, co všechno pacientovi dělá. Je jasné, že čárek je teď víc, než když se to jen tak souhrnně hodnotilo, takže počty výkonů rostou. Finanční krytí VZP je takové: čím vyšší počet výkonů, tím menší finanční hodnota bodu. Je to absurdní, ale ne pro ekonomické logiky. Pro ně je jedna, stále stejná hromádka peněz. Můžete prostě rozdat jen tuto hromádku.

NN: Nyní máte nového ministra, pana Petra Loma z ODS. Mění se vámi kritizovaná situace k lepšímu?

KK: První reakce byly, řekněme, povzbudivé. Ministerstvo přislíbilo vážné jednání se všemi odborníky z terénu, slíbilo prostudovat připomínky s tím, že se k nim vstřícně postaví. Bohužel, s tou starou gardou, kterou si tam ministr ponechal, se asi těžko něco převratného pořídí. Ta přece nepřipustí, že tam celou dobu dělala něco špatně, nemluvě o tom, že by jen stínem připustila vlastní neschopnost.

NN: Máme tomu rozumět tak, že zatím nedošlo ani po tak kritizované akci, jako byl ten slavný sazebník, na ministerstvu k personálním změnám? Že tam ti staří ministerští aparátníci... KK: .. zůstali. Ano, je to tak! Já chápu, že se nedá nic lámat přes koleno, že to nejde udělat rychle. Pan ministr se však již nechal slyšet, že ministerstvo zeštíhlí. Kdybych měl tu moc, jako že ji nemám, pak bych mu doporučila nejen zeštíhlení, ale přímo obměnu lidmi z praxe, z terénu. Měl by se opřít o lidi, kteří do situace vidí ze svých ordinací, poliklinik a nemocnic. On sám je přece taky z praxe, ovšem tu ukončil koncem r. 1989. Problematika zdravotnictví je dnes úplně jiná než ta, s kterou byl obeznámen ještě za komunistů. Došlo k rapidnímu zhoršení mj. i díky všem těm opatřením kolem pojišťovny. Situace v terénu je tedy jiná a jestli ministr nebude naslouchat hlasu lékařů, pokud nepřipustí, aby k němu měli přístup lidé, kteří mu na rozdíl od ministerských patolízalů budou do očí říkat věci jistě i nepříjemné, pak se při řešení svých úkolů kupředu moc nedostane.

NN: Jak lze za této situace chápat vaši nynější akci, tj. hrozbu administrativním bojkotem?

KK: Podívejte se, my musíme ministerstvu ukázat, že za námi skutečně stojí celá řada lidí, že nejsme žádná skupina samozvanců, jak by to rádi někteří prezentovali. Proto vlastně při této akci současně sbíráme podpisy těch lékařů, kteří jsou ochotni nás podpořit a poukázat na to, že mj. ve finančním ohodnocení lékařů dochází k určité diskriminaci a že jejich sociální postavení není dobré. Chceme tím ukázat, že naše mínění je podloženo postoji široké lékařské obce.

NN: Nicméně v článcích, které nedávno vyšly téměř ve všech novinách a kde můžeme potvrdit, že šlo o zprávu ze servisu ČSTK, se píše: "tzv. krizový štáb lékařů brněnské aglomerace, tj. 16 pracovníků většinou bývalého MÚNZ". Neznamená to, že zde vystupuje skupina bývalých aparátníků z bývalého ředitelství MÚNZ?

KK: To v žádném případě. Jak vznikl krizový štáb, jsem již uvedla a na tom trvám. Pokud by snad mohl z vámi citované zprávy vzniknout dojem, že jde o byrokraty z ředitelství bývalého MÚNZu, pak jde o obratnou dezinformaci. Ne, nikdo takový mezi námi není, my jsme byli zvoleni výše zmíněným shromážděním, které zastupovalo téměř 3 000 lékařů z města Brna a okresu Brno-venkov. NN: A co další část článku, podle které někteří vaši kolegové z vaší nemocnice s vámi nesouhlasí a naopak uvádějí, že je třeba zvýšit platy sester, kterých je nedostatek?

KK: Sester je opravdu nedostatek. Co se týče jejich platů, je zde jistě co napravovat. Nicméně v současné době dle platné "platovky" je zcela běžné, že starší sestra s dlouhou praxí má větší plat než mladý lékař. Možná to někomu připadá normální, mně rozhodně ne. Nechci zde přitom rozvádět, že mnohá sestra, např. ty před důchodem, už zdaleka nezastane tolik práce, co sestry mladší, nemluvě již o srovnání s prací byť mladého lékaře. Vůbec, co se týče oné platovky, která platí i pro jiné rezorty, jako školství, rozpočtové organizace a nevím, koho ještě, kde snad má i své oprávnění, pak pro zdravotnictví se z mnoha důvodů prostě nehodí. Také kvůli ní vznikají mezi personálem žabomyší spory, což pozornost lidí odvádí úplně jiným směrem. Vrchnosti nepochybně vyhovuje, když se lidé hádají mezi sebou, navzájem si závidí korunu, místo aby hledali skutečnou příčinu v naprosto nevyhovujícím systému.

NN: Všeobecná zdravotní pojišťovna má začít plně fungovat od 1. ledna 1993. Jakou má, podle vás, šanci?

KK: Tak, jak je VZP postavena, fungovat rozhodně nemůže, neboť stále nemá potřebné legislativní podklady a vybudovanou kontrolní síť. Ona sice funguje už nyní, ale zatím jen jako síto, kterým propouští ze státních dotací finance nemocnicím údajně na základě hlášení, které jim zdravotní zařízení zasílají. To však není dostačující. Navíc je jasné, že finanční prostředky, dodávané dosud do zdravotnictví, jsou při současné vlně neustálého zdražování naprosto nedostatečné.

Má sice dojít k jiné formě plateb, nemocenskou si budou jednak platit samotní poplatníci, něco bude platit zaměstnavatel, něco také stát a počítá se s obcemi coby sponzory (?). Celkově je to však celé neprůhledné.

NN: Jsou známa procenta, která jdou ze státního rozpočtu na zdravotnictví u nás a jinde ve vyspělých zemích?

KK: U nás to jsou asi 4 %, jinde je to 12 %. Přitom, a to by si občané měli uvědomit, si lidé svou nemocenskou vždycky platili, a to i za komunistů. Nic není vzdálenější pravdě, než to, že lékař byl u nás zadarmo. Nemocenské totiž platil zaměstnavatel a o to měl zaměstnanec nižší mzdu. Navíc na zdravotnictví, tedy mj. i na ně, občan platí celou řadu nepřímých daní. V tomto systému bylo pouze naprosté nepřehledno, kolik si občané na zdravotnictví platili a kolik z toho zdravotnictví skutečně dostalo.

Minulý režim ovšem způsobil, že se lidé na zdravotnictví a lékaře dívali velice zvláštním způsobem. Uvedu zcela konkrétní otřesný příklad. Jeden z mých kolegů diskutoval s jedním redaktorem právě o oněch 80 korunách. Redaktor byl mínění, že je to moc. Lékař opáčil, že když si někdo pozve instalatéra, vyklopí mu bez řečí za hodinu stovku. Na to redaktor řekl opravdu nesmrtelnou větu: "No jo, ale za tím instalatérem je přece vidět nějaká práce". Tady vidíte, jak neslýchaně pokřivený je dnes pohled na lékaře, ale i sestry. Lidé se na ně dívají jako na sluhy. To pak znamená, že i společenská prestiž lékařů je fakticky nulová, na rozdíl od vyspělých států, mezi něž se stále chceme zařadit. S tímhle myšlením to ovšem půjde těžko.

NN: Jsme rádi, že jste tento problém takto připomněla. Máme totiž obavy, že se proti vaší aktivitě zvedne silná vlna odporu a dezinformačních prohlášení. Dá se očekávat, že se objeví útoky typu: taková těžká situace státu, peněz nikde není a podívejte se, co si ti lékaři ještě vymýšlejí, pořád mají málo. Jak to asi bude působit na obyčejného, s věcí blíže neobeznámeného čtenáře. KK: Ano, to se bohužel dá čekat. Souvisí to s tím, co jsem řekla před chvílí o tom, jak se na zdravotnictví a společenskou prestiž lékařů lidé dívají. To není ten vztah, co tu kdysi k lékařům byl, totiž úcta k jeho práci, vědomostem, k tomu, že lékař člověku pomáhá v tom nejdůležitějším, že mu vrací zdraví. Nám ve skutečnosti nejde, a to doufám z mého projevu vyplynulo, pouze o platy lékařů, nýbrž o to, aby naše zdravotnictví fungovalo. Především k tomu směřovaly naše připomínky ohledně sazebníku, ale i zřízení VZP. Ty, jak jsem několikrát zdůraznila, nebyly vzaty vůbec v potaz.

NN: Na problematiku zdravotnictví a VZP jsme se v další části našeho interview zeptali také MUDr. Jitky Ryšánkové, která též patří do krizového štábu.

JR: Proč lékařům nevyhovují již schválené či připravované zákony, např. o VZP? Protože nejsou sto zajistit skutečnou privatizaci zdravotnictví. My v nemocnicích snad ještě s penězi nějak vyjdeme, neboť nemocnice se zastavit nesmí, ale co privatizující lékaři. S kolegou jsme si spočítali, že soukromý lékař bude při současném sazebníku mít roční ztrátu 120 tisíc korun. A to jsme počítali jen se základními položkami za pronájem ordinace, náklady za otop, elektřinu, základní vybavení. Ještě jsme neuvažovali s drastickým zvýšením cen za vodu, energii ap. Takže lékař, který bude chtít soukromě léčit, si bude muset zřejmě najít nějaké velmi výnosné vedlejší zaměstnání, aby mohl svou lékařskou praxi dotovat.

Představa, že k nám budou chodit soukromí pacienti, kteří si budou ošetření draho platit, je zcestná a zhlediska našich oponentů cynická. Kolik u nás žije takových milionářů, kteří si to budou moci dovolit a kolik lékařů by se tak uživilo? Drtivá většina lidí se prostě spolehne na pojišťovnu. Ta bude pobírat pojistné, platit svůj jistě nemalý aparát a lékařům dávat tu sazebníkovou almužnu.

NN: Také my máme pocit, že lidé si za 40 let zvykli prostě chodit k lékaři s tím, že jsou vlastně pojištěni (byť mnozí měli pocit, že zdravotnictví je zdarma). Bylo to pohodlné a není důvod se domnívat, že by najednou změnili své zvyky. Takže vy se domníváte, že soukromé ordinace za těchto podmínek vůbec nevzniknou?

JR: Některé snad ano. Dost lidí si přece jen asi raději zaplatí svého zubaře nebo třeba psychiatra, neboť tam budou mít záruku - možná - větší diskrétnosti, nějaké šance bude mít zřejmě i gynekolog. Ovšem takový obvodní lékař, a o ty nám nejvíce jde, a i státu údajně jde o to, privatizovat obvoďáky, pak tam to vidím jako beznadějné.

KK: To potvrzuji. Pokud má být pro privatizaci podkladem sazebník, pak se ptám, o co se má privatizující lékař opřít, jestliže si má nejdřív udělat ekonomický rozklad. Jak jsem již uvedla, zatím se o finanční hodnotu bodů vedou diskuse. A pokud si udělá rozklad i z nyní platných zásad, vyjde mu, že bude mínusový, prodělečný.

NN: Z toho, co tady říkáte, vyplývá, že slovně jsou zde všichni, tj. také ministerstvo, pro privatizaci, ale v praxi to jaksi nebude možné.

Unisono: Přesně tak, v praxi to nebude možné. Nejsou pro to dány patřičné předpoklady. Připadá nám to, že se ve zdravotnictví někdo snaží namontovat jakousi třetí cestu. To je pro nás nepřijatelné, nechceme žádné perestrojky.

NN: Mohou mít na tento stav vliv tzv. "staré struktury?" JR: Těžko, nejspíš ne. Zlý úmysl či sabotáž, to se nám nezdá. Ovšem přetrvávají praktiky z dob minulých, které to mohly negativně ovlivnit. Proč se např. jel okoukávat sazebník do Kanady, když v Německu jej mají také a určitě ne horší. Zpracovatele bych spíš označila za neznalé problematiky. KK: Vrátila bych se k té perestrojce. Zdá se mi, že se zde chce zachovat co nejvíc ze socialistického zdravotnictví a do toho nějakým způsobem naroubovat tržní vztahy. To považuji za předem odsouzené k zániku, vedlo by to do úplné propasti. Na druhé straně si myslím, že nemůže dojít k úplné privatizaci, zejména ne u nemocnic, neboť nikde na světě zcela privatizované zdravotnictví neexistuje a nemocnice jsou všude určitým způsobem dotovány státem, takže zřejmě i u nás bude muset stát zdravotnictví stále dotovat. Zatím je jasné, že při dosavadním stavu pojišťovny se ani nemocnice, natož privatizovaní lékaři, nemohou uživit. To zatím nikdo nechce otevřeně přiznat. Proč, to je mi záhadou.

NN: Když je to tak, vrátil bych se znovu k otázce, proč je vaším momentálně nejvýraznějším požadavkem platová úprava.

JR: Ta s tím přece úzce souvisí. Pokud si kdokoliv bude chtít zařídit ordinaci, byť tím nejjednodušším zařízením, bude si muset vypůjčit velkou částku, a to na 14 % úrok. Kde vezme peníze na pronájem ordinace, na sestru, na vybavení, splátky, úroky, na elektřinu a vodu. Za daného stavu nebude mít ani na tu vodu, natož na ostatní. Lékaři nejsou žádní jestřábi, chtějící zničit národ. Nejsou ani žádní bohatci, jako jím tady nebyl nikdo, žijící jen ze svého platu. Řeči o úplatcích, na kterých lékaři údajně bohatli, se přece netýkají lékařů jako stavu. Nepochybně takoví byli, ale většina? Stačí se podívat, jak na tom dodnes většina lékařů je. Povolání lékaře bylo vždy bráno jako poslání a na to se hřešilo. A jestliže názory na lékaře byly devastovány již za minulého režimu, pak dnes se zdá být jejich situace ještě horší. Navíc to vypadá, že se už nesmíme ani ozvat a říci: "Tak už dost!" Když se ozveme, dělají z nás téměř komunisty. KK: To mohu potvrdit. Když svého času s námi jednal náměstek ministra p. Šilhan, nechal se slyšet, že nahráváme levici. Jak, to nevysvětlil. My si myslíme, že opak je pravdou, že levici tím svým sazebníkem nahrávají oni, neboť vnesli nejistotu do řad lékařů, ale i pacientů a veřejnosti. Komu nahrávají fámy o tom, co se všechno bude platit, jak to bude s léky ap. Pořád není v těchto věcech jasno, ministerstvo v tomto směru nepodalo žádné vysvětlení.

NN: Máme to chápat tak, že veřejnost není dostatečně informována? KK: Otázka informovanosti veřejnosti je věc, která nás velice tíží. Přesněji, tíží nás její neinformovanost o tom, v jakém stavu se zdravotnictví nalézá. Lékaři tuto situaci znají, pacienti to částečně tuší, ale není nikoho, kdo by nalil čistého vína a veřejnosti řekl, že situace ve zdravotnictví je taková a onaká a řešení by mělo být takové či onaké. K tomu se zatím nikdo neodhodlal.

NN: Co tomu říká nový ministr, pan Lom? KK: My s napětím čekáme na jeho programové prohlášení, že konečně řekne nějaké slovo do rvačky. Zatím se však k našim požadavkům staví negativně, v podstatě se k nim postavil zády. Jak sám vidíte, prohlásil, že o platových požadavcích lékařů nebude vláda jednat. Nám by ovšem stačilo, kdyby ministerstvo dalo do pořádku sazebník.

NN: Jestliže tedy zahájíte administrativní bojkot a přestanete kupř. vyplňovat neschopenky, koho to vlastně postihne?

Obě: Postihne to bohužel pacienty.

NN: Neobáváte se pak toho, že se pacienti postaví proti vám? JR: Zřejmě tomu tak bude. Ovšem, jak jinak chcete ve zdravotnictví cokoliv prosadit? Jedině pobouření veřejnosti nakonec vládu přinutí vážně se našimi podněty zabývat. Jinou cestu bohužel nemáme. Mohli bychom sice ze zdravotnictví odejít nebo si založit vlastní praxi. Odejít nemáme kam, zahodit vlastní kvalifikaci nechceme, nemluvě o tom, že jsme si toto povolání vybrali také z jistých etických důvodů, a soukromou praxi si z důvodů výše uvedených dovolit nemůžeme. Opravdu jinou možnost nátlaku na vládu nemáme.

NN: My vám děkujeme za rozhovor.

P.S. (na doplnění zprávy z tisku)

Při příležitosti daru ve výši 200 000,- Kčs Fakultní dětské nemocnici předsedou SPR-RSČ dr. Sládkem prohlásil ředitel této nemocnice I. Jíra, že darovaná částka bude použita na zaplacení lékařských služeb, které VZP vůbec nehradí nebo jen zčásti. K její výši uvedl p. Sládek, že je nedostatečná vzhledem k obrovské zanedbanosti zdravotnictví.

Do stávkové pohotovosti vstoupili 1. září pracovníci nemocnice s poliklinikou ve Spišské Nové Vsi. Důvodem je nespokojenost se zpomalováním procesu reforem ve zdravotnictví a diskriminace pracovníků tohoto rezortu v oblasti odměňování.

Závěrečná poznámka redakce NN:

Již přes dva roky je hlavním tématem našeho tisku tzv. státoprávní otázka. Občané jsou soustavně bombardováni a pronásledováni tu více, tu méně jalovými žvásty novinářů a politiků. Soustavně je jim sugerováno, že právě tato otázka je ze všech otázek ta nejotázkovatější a pro jejich život nejpodstatnější. Pod příkrovem této kanonády zatím probíhají v tichosti procesy, které se podstaty života občana této země dotknou podstatně víc, žel bohu spíše negativně. Jsou schvalovány podezřelé zákony, naopak zákony velice potřebné jaksi stále schvalovány nejsou. Drahota soustavně narůstá, byť jsme se již "odrazili ode dna". Jobovým zvěstem není, zdá se, ještě konec. Zdůvodnění či vysvětlení těchto jevů, je-li vůbec jaké, je víc než podezřelé, mnohdy trapnější než za komunistů. Chtěli jsme proto tímto článkem nejen poskytnout hlas druhé straně, tj. lékařům, chtěli jsme současně své čtenáře a potažmo všechny své spoluobčany upozornit, a to v době vrcholících orgií kolem rozpadu státu, že jsou zde i jiné jevy a procesy, které by neměly uniknout jejich pozornosti. Neboť ty budou mít na jejich další život - a doufejme, že nebudeme moci jednou hovořit spíš o živoření - vliv daleko větší. Problematika dalšího vývoje zdravotnictví je bohužel jen jednou z nich. Aby jednou nebylo pozdě, je třeba se těmto problémům věnovat už teď, hned! Straníci by měli dotírat na své stranické šéfy, lidé na politiky, o úloze novinářů nemluvě. Abychom se pod clonou státoprávního běsnění jednou neprobudili jako bezmocní nevolníci.

M. Vlk