--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hromádková Alena
Název: Akademická svoboda ...
Zdroj: NN Ročník........: 0002/024 Str.: 023
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

9. července tomu bylo rok, co po pětihodinové debatě v ČNR byl přijat zákon o založení pěti regionálních univerzit. S výjimkou Slezské univerzity, jež však byla plná postkomunistů a kyptokomunistů od samého počátku, šlo o zachování již ustavených struktur. Iniciativa vyšla hlavně od ohrožených pedagogických fakult, jež v případě Ostravy a Ústí nad Labem slavily triumf přímo velkolepý a snadný. Dostaly totiž statut univerzit přímo, aniž by musely nabídnout a prokázat něco jiného než svoji neutuchající dobrou vůli pracovat pro svůj region ze všech sil a s aspiracemi, jež nepřesahují úroveň encyklopedicky pojatého studia (viz např. nový program ústeckých "Základy humanitního vzdělání). Pedagogická fakulta v Plzni se spojila s existujícími technickými fakultami a pedagogové v Č. Budějovicích se dali dohromady se zemědělci. V obou případech kromě jisté tradice si zde přišla na své jakás takás soutěž o omezené zdroje a včasné poznání, že marxisté pedagogických disciplin jsou z rodu kostějů nesmrtelných a že takříkajíc "zasklít" je nebude snadné. Severočeská a Severomoravská univerzita - při vědomí kulturní deprivace svých oblastí - se daly na cestu postupného převtělování, vyššího stupně transsubstanciace, jehož výsledkem je, že bylo dosaženo víceméně téhož, ale v ještě větším množství (např. vyučovaných předmětů a jejich kominací). Ducha učitelského ústavu obě fakulty zavtělily už do svých projektů a zatím nenaznačuje nic, že by byl překonán nějakou důkladnou proměnou učebních programů akademického charakteru, hodného univerzitní úrovně. Ale o tom již bylo před rokem řečeno hodně, ale nikdo neposlouchal, nikdo se o zavedení statečných univerzitních standardů nezajímal.

Oč vlastně jde? O selhání tzv. akreditačního mechanismu, kdy se rychle a zbytečně dalo "něco" za příslib, za proklamování těch nejlepších úmyslů, to jest něco za skoro nic.

Tzv. univerzity ve třech českých regionech a v jednom moravsko-slezském (Ostrava a Opava) si sice k sobě přibraly různé ústavy (např. Severočeská univerzita obohatila svůj vědecký potenciál o ústav zkoumající rómskou kulturu), objevily velkorysé sponzory, ale zatím svoji nabídku podstatně nerozšířily ani kvantitativně, ani kvalitativně.

Diskuse v ČNR ukázala loni naprosté nepochopení idee univerzity a na straně pravice naivní víru v tržní vztahy, v soutěživé prostředí, které se prý časem vytvoří a kvalita nějak dostaví. Rok je krátká doba, ale přesto nemusí občan absolvovat žádnou vyšší dívčí, aby mu bylo zřejmo, že při několikanásobné poptávce (a to, prosím, poptávce kvalifikovaných a motivovaných mladých lidí) po vysokoškolském studiu, strana nabídky si udržuje povahu monopolu. Dále zcela jasně přetrvává staré personální vybavení v řadě oborů (např. společenskovědních), jež udělaly ve vší nenápadnosti vše, aby mezi sebe nikoho "z terénu" nepustily. To ostatně platí i pro zavedené kolosy, jako je pražská Vysoká škola zemědělská.

Pro regionální pseudouniverzity, které kdyby dostaly statut univerzit až po 2 - 3leté aprobační lhůtě, tak by se nic nestalo, tohle platí dvojnásob. Zakládající polistopadový samet (prof. Pátý, prof. Kotásek, ing. Koucký) o existenci tzv. podmíněné akreditace dobře věděl - u prof. Vopěnky si tím už tak nejsem jista. Poslanci se projevili jako diletanti nejhrubšího zrna, a tak hlasování 108 proti 18 ve prospěch akademické svobody, jež jenom přinesla utvrzení starého stylu uspěchané nedodělanosti a improvizace, byl výsledek přiměřený pochopení věci i skutečné odborné a politické zodpovědnosti zhlediska dlouhodobého. Zvláště Ústecka a Ostravska nám musí být líto.

Problém nebyl v založení, ale ve způsobu založení pěti institucí, které nemají důvod - s výjimkou osobního nadšení a zdravé ctižádosti několika jednotlivců - se vyvíjet směrem k co nejlepším standardům, protože už mají vystaráno a za daného stavu přežití komunistických bratrstev se v dohledné době těžko změní. To je aale příznačné i pro právnickou fakultu UK či vyhlášené týmy ČSAV ústavů.

Procítěné volání poslankyně Ryšlinkové "pomáhejme, riskujme", mi dlouho znělo v uších. Málokdo tak zdařile nepochopil nepřenosnost západoevropského způsobu expanse vysokoškolského vzdělávání, založeném na prosperitě a přemíře učitelských kádrů, jako ona. Jak tedy dále? Bývalá paní poslankyně jistě půjde naplnit svá slova a poslouží osobním příkladem např. tak, že půjde učit matematiku či logiku do Ústí. Anebo se díky svým vysokým konexím zaslouží o zrušení Vysoké školy zemědělské, čímž dostane daleko nadějnější Jihočeská univerzita příliv peněz, který by jí dovolil zvýšit podíl přírodovědných oborů a český daňový poplatník by nemusel slyšet o omračujícím plýtvání fondů na nevykořenitelná trnkovská houští a propadliště.

Jenže ono to chce každodenní práci drobnou - soustavné sledování kvality jednotlivých oborů, systematickou inspekčně akreditační a vyhodnocovací práci - zkrátka něco jiného, než bylo ono trojí víkendové zasedání akreditační komise před přijetím zákona o pěti nových univerzitách. Chce to čas, spolupráci s odborníky z profesionálních sdružení, komor, ze zahraničí atd. Za tím měly být týdny a měsíce vyhodnocování a finančně rozpočtových úvah a analýz personálního, materiálního a organizačního zajištění. Ministr Vopěnka tlaku regionálních poslanců podlehl - předsedkyně výboru pro školství, vědu a kulturu MUDr. Moserová, spolu s náměstkem pro vysoké školství L. Pátým, vyšli těmto představám vstříc způsobem, o jehož příčinách lze jen spekulovat a opakovaně se divit, co je všechno u OH lidí možné.

Nejlépe ze všeho vychází prof. Kotásek a samozřejmě ing. Koucký, který propagováním co nejširšího uplatňování tržních vztahů nepochybně nám předvede jednu z variant obracení toku sibiřských řek tak, aby prof. Pitha se svým zdůrazňováním kvality osvědčených hodnot a důrazem na morálku učitelů to neměl ani trochu snadné.

Alena HROMÁDKOVÁ