--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hulík Milan
Název: Registry, registrovatelé a registrovaní
Zdroj: NN Ročník........: 0002/024 Str.: 026
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 13.09.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Zveřejnění seznamů tajných spolupracovníků StB v kategorii AGENT našlo své příznivce i odpůrce! Poté, co se o zveřejnění seznamů vyjádřil nelichotivě i pan prezident a prominentní emigranti plaidovali na svou obranu, vyvstaly nové a další pochybnosti o věrohodnosti seznamů a agentů v nich zapsaných. Od počátku tohoto sporu, viz causu Bartončík, se vede spor o hodnověrnost seznamů. České dějiny pamatují již podobný spor, i když z jiné oblasti. Jeho vášnivost a emotivnost však také rozdělila národ na 2 skupiny: na stoupence pravosti a nepravosti. Byl to boj o Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský.

Doufejme, že spor o seznamy agentů nebude mít tak dlouhého trvání, tím spíše, že k nalezení pravdy nebude třeba znaleckých posudků a učených disputací, ale jen a jen ODVAHY. Odvahy pro poškozené a odvahy pro zveřejňovatele nebo politické iniciátory tohoto zveřejnění. Zmíněný spor a rozdělení národa na věřící a nevěřící je důsledek možné akce StB (pak by se měla jmenovat SUPERKLÍN), ale zcela jistě je to důsledek utajovanosti, která ztratila již svůj smysl! Není totiž důvod činit z archivů bývalé II. Správy (správněji SEO) předmět stejného stupně utajení, kterému podléhali tyto archivy v době totality. Tehdy mohlo ještě nahlédnutí do ďáblovy kuchyně stát hlavu, v současné době je nálepka "TOP SECRET" anachronismem. Již proto, že zveřejněním seznamu, t.j. částečného registru svazků bylo řečeno A a zbývá tedy říci B, popřípadě celou abecedu.

Na zveřejnění seznamu agentů je možno mít různý názor, je možno jej také změnit, což učinil zřejmě i pan prezident, když v případě Bartončíka seznamu uvěřil a nyní seznam odmítá. Jedno je však jisté, jeho publikování učinilo přítrž lustračním aférám a skandálům a konec divokým seznamům! Není tématem této úvahy diskutovat o tom, nakolik by bylo utajení registru smysluplné (a má-li to vůbec smysl) a nakolik bude zachráněna čest, pověst a morálka mnohých, udělá-li se z archivu II. Správy StB TABU za sedmero zámky. Takováto úvaha nemá smysl, protože za porevolučního obsazení FMV a Úřadu na ochranu demokracie a ústavy, nástupnické tajné služby (nyní FBIS) a nesourodosti jejích pracovníků (prověřené kádry StB, osmašedesátníci a lidé z opozice), vůbec, a to i při nejpřísnějších interních předpisech, nebylo možno očekávat hermetické utajení archivů. 40letá zvědavost národa, svoboda tisku, mnoho povolaných a vyvolených (a jejích kamarádů), politické intrikánství a v neposlední řadě materiály odcizené samotnými příslušníky StB, nepřipustily naději spoléhat na takovou možnost.

To, co se s archivy dělo po 17. 11. 1989, jejich spravování, přístup do nich a zabezpečení, je téma na samostatnou kapitolu. Archivy neničí jen vlhko a plíseň, i samet v nich dokáže udělat své!

Ale vraťme se k onomu sporu o pravost Rukopisů a nepravost registrů. Jak známo, expertizy literárně-historické, paleologické a jazykozpytné, prokazovaly nepravost Rukopisů, zatímco expertizy chemické jejich pravost. Tento zdánlivě nerozřešitelný rozpor byl nakonec rozřešen! Bylo to jednoduché. Podvržený text byl napsán na starém dobovém pergamenu s použitím některých nevyškrábaných písmen - majuskulí.

Také v našem případě je nutno jít k "pergamenům". Neexistuje totiž jenom registr. V případech spolupracovníků StB, u nichž byla spolupráce ukončena před 17. 11. 1989, existují totiž většinou jejich svazky. A v nich nalezneme odpověď na volání těch, kteří se zapřísahají a píší všeobviňující traktáty. Tato odpověď nepřekvapí dotčené, ale možná nás. Protože seznam agentů obsahuje tisíce, respektive desetitisíce opravdových agentů, lidí udávajících spoluobčany, ale i jména těch, které s těmi ostatními spojuje jedno - souhlas písemný, verbální nebo možná i konkludentní, ale SOUHLAS se spoluprací!

Ten souhlas si ale žádný řídící orgán nevymýšlel, jeho existence předpokládala proceduru, která nebyla jednoduchá. Nikoliv jeden estébák, ale kontrolovaný vázací akt za účasti několika, vedl k zápisu do registru, který neprováděli účastníci "verbovky", ale Statisticko-evidenční oddělení (SEO), které nebylo ke II. Správě StB ve vztahu podřízenosti či nadřízenosti a dokonce nebylo ani součástí StB, ale MV.

A jestliže již spelujeme abecedu, pak je třeba říci i to, že leckteří, kteří souhlasili (i pod nátlakem, výhrůžkami či na základě vydírání), poskytli spolupráci pramalou nebo i žádnou. Někteří emigrovali, zemřeli nebo spolupracovali tak, že notoriety, které StB říkali, jim přineslo vysvobození - ukončení spolupráce ze strany StB, ale jejich jména v registru zůstala. Modifikace této spolupráce je však ještě variabilnější. Souhlas někoho v 50. letech či v 60tých a jindy, v nejrůznějších těžkých nebo i nevyřešitelných osobních situacích, větší bázlivost jedněch a menší odvaha jiných, hroznější podoba mladého Satana a kopající unavený ďábel v letech mnohem pozdějších a zmužilost jemu upsaných v průběhu desetiletí jeho panování, je vysvětlením, proč v registru jsou i političtí vězni, vysocí duchovní, kteří se pro svůj morální kredit stali hrdiny národa, bojovníci protikomunistické rezistence, slavní emigranti a vůbec ti, o jejichž statečnosti a zásluhách v boji proti totalitnímu režimu, není třeba pochybovat. Ne každý byl hrdinou každou hodinu svého života. Lidská psychika je příliš složitá, než aby obstála v černobílém schematu. Vypráví o tom např. slavný italský film Vittoria de Sicy "Generál de la Rovere", slabošský podvodníček dokázal obětovat svůj život jako slavný generál. Ten, kdo souhlasi, aby nemusil zpátky do kriminálu, mohl souhlasit jako, zvláště v době, kdy nebyla naděje, že se objeví světlo v tunelu, mohl si však vykoupit svobodu i popřením svého svědomí. Vše bylo složité, nejen psychika, ale i doba, důvody, pro které se podávaly ďáblu prsty, byly jiné v 50. letech a jiné v letech 70. nebo 80sátých. Jejich časová relevance byla stejně tíživá. Záchrana života nebo svobody, tak jako možnost cesty na Západ či strach z budoucnosti dětí. Ďábel kraloval v říši zla a jeho moc byla obrovská. Mnohem větší než odvaha mladých a bezmocných. Avšak abeceda nekončí, omlouváme-li jedny, nezapomeňme na ty, kteří dokázali říci NE. Jejich registr neexistuje, jejich svazky rovněž. Jestliže z mnohých malé hrdiny udělal registr, pak byli i ti, jejichž strach překonala odvaha říci NE a NE, nikdy NE! Vnímavý čtenář pochopí, proč píšeme o těchto a oněch. Protože psát o těch, kteří z prosocialistického či dokonce z jeho vyšší, nejvyšší formy - komunistického přesvědčení udávali spoluobčany, horlivě informovali a brali za to odměny, nestojí zato. A nakonec, mnozí a těch bylo nejvíce, možnost vyzkoušet si vlastní odvahu a míru své bázně vůbec nedostali, protože ruleta StB se nezastavila u jejich osoby.

Ten, kdo volá "dokažte mi" si možná neuvědomuje, že dokázat lze! Jestliže se lustrační psychóza nemá změnit v národní schizofrenii, pak je nutné obrátit karty. Kdo hraje falešně, bude je mít poznamenané, někdo drží v ruce trumfy, jiný spodka. A jestliže někomu hra nevyjde a bude chtít znovu karty zamíchat či sejmout, pak má jen 3 možnosti:

1) Svazek uvedeného registračního čísla založený dne .... byl v 50., 60., 70. či 80. letech založen s úmyslem zaregistrovaného jednou, nejlépe po převratu, zkompromitovat.

2) Tato fabrikace svazku byla provedena po 17. 11. 1989, aby objekt jako vycházející nebo předpokládaně vycházející politická hvězda či prominent, byl v případě potřeby desauvován.

3) Svazek je pravdivý.

V případě prvých dvou variant však by nešlo jen o zfabrikování jednoho zájmového svazku, svazky se prolínají, údaje a informátoři a zprávy tajných spolupracovníků přecházejí do jiných svazků v dobové návaznosti. Znamenalo by to, že svazky a z nich vycházející registry podléhaly dvojímu zpracování, pravému a nepravému. Pak by nám ale chyběl klíč k rozlišení fiktivních svazků od pravých.

Je-li někdo zklamán jen těmito možnostmi, pak je zklamání na místě. Myslím ale, že zklamání bylo již po 17. 11. 1989 dost! Bylo ho mnoho. Ti, kteří vydrželi a jako slušní lidé se dožili 17. 11. 1989, si ho totiž nezasloužili. O tom, co se mělo dělat a mohlo, budou psát historici. Možná, že leckdo bude po bitvě generálem. Ale slušným lidem se mělo dostat SATISFAKCE! Nemuselo to být politickými procesy ani vysokými tresty komunistickým bossům, stačilo prohlásit za zločinné ty, kteří zločiny páchali, pojmenovat vinu vinou a znemožnit těm, kteří ruku v ruce pod praporem rudé revoluce roztáčeli ďábelskou ruletu, aby se mohli stát jejími bankéři a krupiéry. Tito v registru nejsou. Jejich podpisy ďábel nechtěl. Byli zapsáni jinde a jinak.

Zveřejněný seznam agentů je zatím zklamání poslední. Jeho neautorizované amatérské vydání je jen zoufalým pokusem suplovat to, co mělo být učiněno dříve k tomu povolaným orgánem s puncem oficiality. A s odtajněním svazků a jejich veřejnou kontrolou. A s vysvětlením toho, že není agent jako agent. A se zpovědí těch, kteří řekli ANO a mysleli NE! Je zbytečné ukazovat prstem a zaměřovat jej na redaktory RUDÉ KRÁVO. Ten prst lépe nahradí střelka kompasu. Jeho magnetický pól je v archivu bývalé StB. Jedině ten vypoví, kdo se rouhá svému svědomí, kdo lže a kdo zoufale hledá pravdu.

13. 9. 1992

JUDr. Milan Hulík