--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Bělohoubek Antonín
Název: Několik slov k současné situaci
Zdroj: NN Ročník........: 0002/029 Str.: 025
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

(Listopadová petice) V nejisté době dělení státu, uprostřed obtížné přeměny společnosti i celé ekonomiky, navíc v době šířící se hospodářské deprese na Západě, je třeba pečlivě zvažovat všechny kroky a opatření, která společnost podnikne.

Jedním z nejvážnějších je nepochybně i volba nejvyššího představitele nově budovaného státu.

Členové vládní koalice stejně jako většina opozice naznačují, že je již rozhodnuto, že jím bude jednoznačně Václav Havel, a i sám kandidát dává najevo, že svoje znovuzvolení pokládá za jisté. Ačkoli na znamení protestu a pod tlakem událostí již před čtyřmi měsíci na funkci dobrovolně rezignoval, chová se dál, jakoby hlavou státu i nadále byl. Jedná s představiteli stran, podniká politické cesty, rozesílá blahopřání a v jeho bývalé kanceláři na Hradě jsou dál zaměstnáváni a placeni ze státních zdrojů jeho přátelé a lidé, které on tam přivedl.

Považujeme takové jednání za nesprávné a rozhodnutí o jeho volbě za předčasné, neuvážené, a především nedemokratické. Podobnou situaci zažila tato země již jednou, v krizovém roce 1938, kdy prezident Edvard Beneš se po svém odstoupení i nadále snažil zasahovat do politiky, a když posléze prezidentské funkce znovu dosáhl - dík stejným důvodům, jaké jsou dnes uváděny ve prospěch Václava Havla - známost a dobrá pověst v zahraničí, pak opakoval tytéž chyby a zapletl se, přes varování a dobře míněné rady spojenců i přátel, do zhoubných jednání s komunisty, v jejichž důsledku musil nakonec odstoupit podruhé.

Řada občanů má proto vážné obavy z následků, které by působení Václava Havla ve vysoké funkci v dnešní obtížné době mohlo způsobit. I když zatím málokdo je schopen odpovědně říct, kdo by ho mohl nahradit, stále víc lidí dospívá k přesvědčení, že každá jiná volba, s výjimkou kandidátů KSČM, by byla lepší.

Důvěru, že se Václav Havel poučil ze svých omylů, nebudí ani jeho současné jednání, ani prohlášení, jimiž se prezentuje okolí. Z nich je zjevné, že v omylech nejen setrvává, ale pokládá je za své přednosti, neboť podle jeho vlastních slov jeho činnost neznamená chuť stát se prezidentem, ale je pouze jeho "projevem způsobu veřejného bytí". A pokud se jím přesto stane, pak pohlíží na svou budoucí funkci především jako na pokus, zda je možné být politikem i kritickým intelektuálem současně, protože "zkoušet, to je to, co ho baví."

V rozporu s tím stále více občanů je názoru, že v současné době není čas na zábavu, ani na jakékoli pokusy, a pokud Václav Havel má, jako před třemi lety, pocit, že by se měl přijetím funkce obětovat pro demokracii a národ, pak stále větší část tohoto národa i demokratů je dnes naopak přesvědčena, že by bylo lepší, kdyby se této své oběti zřekl.

Vydáváme toto prohlášení po dlouhém váhání a s vědomím nebezpečí, že ho může být zneužito extrémními živly jak na pravici, tak na levici. Vydáváme-li ho přesto, pak proto, že považujeme v dnešní kritické době za ještě nebezpečnější, aby se na řízení naší země podílela osobnost tak nevyrovnaná, jako je Václav Havel, a současně bychom chtěli předejít i tomu, aby své jméno, zásluhy a důvěru, získanou v dobách nesvobody nadále zpochybňoval, aby setrvával "na terénu, na kterém", se ještě v létě 1989 "nechtěl ani ocitnout."

Již tehdy si byl vědom omezenosti svých možností a byl "ochoten sloužit jen tak dlouho, dokavaď bude schopen", zároveň však věřil ve svou mimořádnou "schopnost smiřovat lidi, sbratřovat je a řešit konflikty". Nuže, poslední měsíce a roky ukázaly, že ani toho není schopen. Naopak, tato vlastnost jej hned po listopadu vedla ke zhoubným politickým ústupkům před bývalou mocí a k ochraně agentů a komunistů, jako byl Marian Čalfa, Richard Sacher, či generál Vacek a dnes je jeho osoba i jeho ambice stále víc příčinou konfliktů a nejistot.

Kdo je podobného názoru a sdílí s námi naše obavy, ať toto prohlášení podepíše, tak jako kdysi podepisoval Několik vět, avšak na rozdíl od tehdejší doby prosíme všechny současné i bývalé členy komunistické strany, aby se podpisu zdrželi, neboť jejich důvody jsou značně odlišné od našich.

Antonín Bělohoubek, John Bok, Petr Cibulka, Lubor Kohout, Pavel Naumann, Luboš Vydra