--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Pravda Jiří
Název: Boleslav, Boleslav, překrásné město ...
Zdroj: NN Ročník........: 0003/003 Str.: 010
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Školství je oblast, do které se v poslední době mohl téměř beztrestně strefovat kdekdo. Především ti, počítaje v to veřejnost laickou i odborně vzdělanou, kteří si myslí, že mají rozumu na rozdávání, a proto si osobují právo do všeho ať zasvěceně, nebo s menším přehledem, mluvit. Ale přiznejme na druhou stranu však kriticky, že se ty jazyky o školství a učitele otírají někdy plným právem. O některých opatřeních by se mělo rozhodovat uvážlivěji a některá z nich přijímat mnohem pružněji, než jaká je dosavadní praxe. Mělo by se tak dít také s ohledem na to, komu prospěje nebo způsobí škodu.. Někdy jsou však kritická slova veřejnosti vedena zcela nesprávným směrem a adresátem by měl být úplně někdo jiný, než na koho jejich prst ukazuje. Domnívám se, že mi jako příslušníkovi tohoto státu patří také právo na určitou míru kritiky a vyslovení nesouhlasu s politikou ministerstva školství a školských úřadů a na to, jakým způsobem ji vůči rodičům a celé společnosti uplatňují a jaké jsou výsledky této politiky. Konkrétně mám na mysli hlavně komunisty, a tady záměrně a s plným vědomím neříkám "bývalé", protože už zase nejsou bývalými, neboť jim znovu narostlo jejich sebevědomí, ale jedná se mi o ty komunisty, kteří pracovali za totality jako funkcionáři ve škole v ROH, SČSP, ZO KSČ nebo ve výborech KSČ různých stupňů a jiných konfidentských složkách. Tito pedagogové byli nuceni v průběhu doby po listopadu 1989 opustit svá nomenklaturní místa ředitelů nebo jejich zástupců, ale přesto zůstali na škole dál, byť i jen jako řadoví učitelé. A právě to je ta veliká nedomyšlenost, které se ministerstvo školství záměrně na společnosti, rodičích a jejich dětech dopustilo. Doufám jen, i když jsem v tomto ohledu skeptik, že si zodpovědí pracovníci jednou uvědomí, jakých nedozírných škod se tím na mravní výchově mladé generace dopustili. Podstata věci spočívá totiž v tom, že jestliže měl nomenklaturní pracovník příležitost ideologicky přímo působit na své svěřence
jen časově omezenou dobu, t.j. 6 hodin ředitel, 8 hodin zástupce, v současné době dostali jako řadoví učitelé plný úvazek, t.j. 21 vyučovacích hodin týdně. K tomu připočítejte ještě několik přesčasových hodin a výsledek se vbrzku dostaví. Mají tedy mnohem více času k soustředěnému a cílevědomému implantování komunistických ideí do myslí a duší mladých lidí, kteří si teprve začínají vytvářet vlastní životní názor.
Druhou, neméně závažnou kapitolou, která v životě mládeže hraje rovněž jednu z podstatných rolí a kterou nesmíme podceňovat, je morální a charakterový profil učitele. Podle mých vlastních představ by měl tedy být čestný, poctivý, pravdomluvný, držet dané slovo a ujednanou úmluvu. Totéž by mělo platit i o každé učitelce základní školy. Ta se jako jedna z prvních podílí spolu s rodiči a celou společností na formování charakteru dítěte. Na jejím vlivu hodně záleží, zda z dítěte pomůže vychovat člověka charakterního nebo křiváka. Každý učitel by si měl uvědomit, že je svým žákům vzorem a že si z jeho počínání mnohdy berou příklad pro řadu svých činností v budoucím životě. Široké pole působnosti na své žáky má bezesporu profesor tělocviku. Při jeho hodinách, kdy se během aktivního a dynamického pohybu vytrácí psychické a fyzické napětí, nashromážděné ve studentech v jiných hodinách, dochází i k volnější komunikaci mezi učitelem a žákem, může uplatnit zcela bezprostředně svůj značný vliv na dospívající chlapce a mladé muže a přispět k upevnění jejich dobrých nebo špatných charakterových vlastností. Svou dosavadní úvahu bych chtěl podpořit vlastní zkušeností, kterou jsem učinil a která by mohla být pro řadu lidí buď modelovou, nebo varovnou. Moje představa o seriózním profesoru byla, mírně řečeno, přitrouble důvěřivá, brzy se rozplynula jako dým a zkušenost, kterou jsem později získal, to jen potvrzovala. Přes všechny životní facky jsem nepoučitelný optimista a znovu strkám hlavu tam, kde často přes ni dostanu. Věřím totiž v lidskou dobrotu a poctivost. Ale konkrétně. Nabídl jsem své dobrému, lituji, že dnes už to nemohu říci, tak tedy bývalému kamarádovi - tělocvikáři spoluúčast na vybudování slibně vyhlížejícího podniku, který by upevňoval zdraví a posiloval tělesnou kondici zájemců z řad široké veřejnosti. Plácli jsme si a
já jsem ze čtyř pětin zakoupil posilovací stroje, kamarád obstaral prostory a do společného podniku sám vložil jednu pětinu z celkové hodnoty. Protože podnik byl ve městě úplnou novinkou a touha lidí mladšího věku po jiné činnosti, než jakou bývalo vysedávání na různých nařízených akcích, byla veliká, začal hned od počátku přinášet úctyhodné zisky. A právě od okamžiku, ve kterém to bývalý kamarád zajistil a uvědomil si možnost nahamonit "prachy", rozšířily se mu chtivostí ještě po větším zisku zřítelnice a najednou začala na své konkrétní podobě nabývat známá pohádka o zajíci a lišce a jejich chaloupkách z kůry a ledu. Další pokračování příběhu se odvíjelo přesně v intencích už zmíněné pohádky. Tedy jasnou mluvou řečeno - moje posilovací stroje, umístěné v hale stále vydělávají - do dnešního dne peníze, které lišácký kamarád ukládá na vlastní konto, které zablokoval a k němuž nemám přístup, za používání haly platíme společně nájem, já nedostávám podíly ze zisku, on mě zcela zjevně a naprosto nestoudně za přispění své početné a učenlivé rodiny úspěšně okrádá. Nenápadně a za pomoci různých úhybných machinací a hrou na zatajování zisků, kdy např. poplatek za návštěvu zaplatila skupinka tří osob, ale kontrolní kupon byl vydán namísto tří pouze jeden a zbývající peníze "šup!" do vlastní kapsy, jsem okrádán já a stát krácen na daních. Ale jak už jsem řekl, jsem nenapravitelný optimista a přes všechny nesnáze věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, protože i v každé dobré pohádce nakonec zvítězí dobro nad zlem, pravda a spravedlnost nad nepravostí. Příběh by měl končit tak, jako v pohádce. Měl by přijít kohout a lišáka potrestat. Ale v tomto případě by musel být veliký nejméně jako africký pštros nebo jako jihoamerický kondor. Snad by to zvládl v zastoupení zajíčka i pořádně vzrostlý krocan, který by se vypořádal nejen s prohnaným lišákem, ale i s celou jeho vypečenou rodinkou. Jen jsem trochu na pochybách, zda by ho neovládly emoce a on se nedal do příliš hlučného hudrování, namísto dělání pořádku. Ono je tam přece jen trochu té rudé barvy příliš na jedné hromadě a tu, jak známo, ani státní krocani moc rádi nemají.
O tomto podvodu známého učitele ví široký okruh jeho kolegů ve škole a také značně početná klientela. Je proto nad moje chápání, jak si může tak nemorálního učitele, který má být mládeži příkladem, doslova vydržovat na škole ředitel a školský úřad. Rovněž
je nad moje chápání a ohromuje mě drzost, s níž si dovolí v tak citlivé oblasti, jakou školství je, působit mezi mládeží. Udivuje mě, že ani rodiče studentů se nebrání tomu, neohradí se a nezasáhnou, aby jejich děti vyučoval tak bezcharakterní a mamonem posedlý člověk. Jestliže takoví učitelé vychovávají naši mládež, pak se vůbec není co divit, že lidé kradou, loupí, přepadávají, podvádějí, že jsou z nich alkoholici a narkomani a na usmrcení svých rodičů si najímají vrahy. Ministerstvu školství a všem školským úřadům na prestiži vůbec nepřidá fakt, že v jedné řadě se slušnými učiteli stojí také lháři, zloději a podvodníci. Ta hanba padá na všechny bez rozdílu. Ale, zkrátka, mnozí lidé mají hroší kůži a nic se jich nedotkne, a z pořádné ostudy kabát.
Jiří Pravda