--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Česká špína
Zdroj: NN Ročník........: 0003/003 Str.: 011
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Myšlenka prát českou špínu, jako pravý opak tzv. praní špinavých peněz, nás pronásledovala od samého začátku, kdy se naše noviny jmenovaly ještě Ty Rudá krávo. Přání těch rádo slušně se vyjadřujících čtenářů nás postupně přehlasovalo a název novin se ustálil do současné podoby. Rubrika Česká špína nám však spát nedala, a proto je na světě. Všichni zloději neznající fair play hru v našem rodícím se podnikání, třeste se! A to od pekařů s neustále se zmenšujícími rohlíky až po premiéra, který jde svým nemorálním postojem, odmítajícím znát "špinavé peníze", lumpům všeho druhu příkladem. V prvním příběhu se zastavíme u svérázné patalogie postkomunistické byrokracie, kdy nechtít někomu vyhovět se dá zdůvodnit někdy až virtuózním kvakojazykem předpisů a paragrafů. Vysvětlit, jak nevyhovět občanu, pak patří k úředníkově virtuozitě, kterou sám sebe přesvědčuje o svých neobyčejných schopnostech.
Dá se předpokládat, že potrefené husy našich příběhů se rozkejhají, protože každý má přece svoji pravdu, bez které by nemohl žít ani minutu. Dokonce ji má i zloděj. Proto vítejte, lidičky všeho druhu, na scénu České špíny! Zvedá se opona.
Luboš Vydra
Příliš těžká chuť podnikání
Pan Burda si koupil již v šedesátých letech v Havlovicích na Úpicku statek, zchátralou památku 1. třídy, s přáním dát ho do pořádku a podnikat, jak to viděl v západním světě, kde před tím pracoval na montážích. Tehdy s ním bolševičtí konšelé udělali dohodu, že když oprava památky bude stát 300 000 Kčs, pan Burda do ní investuje svých našetřených 60 000 Kčs a zbytek budou hradit oni. U těchto slibů také zůstalo, neboť neinvestovali za 16 let do statku ani korunu. I když neplatili, nestyděli se však pana Burdu pokutovat za to, že statek stále ještě nemá v pořádku. Měli ho, jak se říká v
hrsti, a jejich neochota nejspíše pocházela nejen z toho, že jeho nápad byl neobvyklý, ale hlavně z faktu, že byl nestraník a v osmašedesátém roce veřejně odsuzoval okupaci sovětskými vojsky. Jako elektrikář si pan Burda zbývající částku sotva mohl za svůj plat ušetřit, proto přemýšlel, co dál. Situace se stala bezvýchodnou. Protože byl hlídán doslova na každém kroku, dostal se ve své podnikavosti brzy do rozporu se zákonem a aby splatil to, co podle komunistických zákonů neoprávněně získal, musel nakonec prodat chaloupku a starožitnosti po mamince. Při soudním postihu mu bylo zabaveno i konto s penězi, které si kdysi jako zahraniční montér vydělal v jižní Americe. Pan Burda, který se mezi tím již stal invalidním důchodcem, začal hned po listopadu v Praze nadšeně podnikat s prodejem pohlednic, na kterých bylo parte vedoucí úlohy KSČ. A protože mu nápady nikdy nechyběly, přišel i na to, že lidé jednou budou mít zájem kupovat uniformy a ostatní zbytky vojenské výstroje po sovětské armádě. Potěšující bylo, že dosud neměl konkurenci, proto po malém, velmi úspěšném prodejním průzkumu skoupil od zbídačených Rusáků, co se dalo. Sotva se však pokusil tento sortiment na pražských ulicích prodávat, byl upozorněn, že si musí koupit nejprve místo. Zašel proto na městský úřad a zde mu to po dlouhých tahanicích konečně za 20 Kčs zkušebně na jeden den povolili. Cizinci mu mohli za uniformy ruce utrhnout. Být v normální demokratické společnosti, pak jeho rozhodnutí, že bude podnikat ve velkém, a že si na to shání kapitál, by bylo přijato jako velmi potřebné. Stejně jako sen, že doopraví havlovický statek a zřídí v něm penzion s malou vinárnou. Bylo to, jak by řekla paní Salivarová-Škvorecká, přání naprosto pozitivního člověka, jakých je podle ní tak málo v Čechách, o to více však v Kanadě. Ale když začal prodávat ve velkém na Karlově mostě, tak dámy z městského úřadu se šly podívat, jak to zboží vlastně jde na odbyt. A sotva zjistili, že dobře, místo, aby se zaradovaly, že je to vlastně přínos pro město, a zvýšily prodejci pouze nájemné, tak to panu Burdovi dále již nepovolily. Jistě bývalé soudružky, které bůhvíjak loajálně proplouvaly v normalizačním husákovském režimu, nyní neskrývaly své znechucení nad tím, že se jedná o vojenskou výstroj sovětských okupantů. Proto byl nucen pan Burda zboží, které mu zůstalo v Praze, přenechat několika zájemcům o tento prodej, kterým nevadily pokuty za to, že je veden načerno. Opakovalo se vyřizování a běhání po úřadech, které však k
ničemu nevedlo. Paní ing.Matějková a paní zástupkyně starosty paní Joachimová všechny jeho žádosti striktně zamítaly a jeho návštěvy pouze přeobjednávaly na pozdější termíny. Pokud vůbec někdo písemně reagoval, tak pouze z pozice všemocnosti, bez snahy pomoci a poradit. Městskému úřadu se jednou nezdálo místo, kde chce pan Burda prodávat, třebaže se zde již prodávaly obnošené sovětské mundury na stolech o délce sedmi metrů, podruhé byl upozorněn, že "propásl termín", kdy tento prodej povolován byl, s poznámkou, že rozhodnutím pléna Obvodního zastupitelstva Prahy 1 už žádný prodej vojenských kuriozit povolen nebude. Mezi tím mladíci, kteří přišli na to, že uniformy
jdou dobře na odbyt, si již obstarali své vlastní zdroje. Mnozí prodávali dál bez povolení, k radosti kontrol, jež tučněly z pokut, jiní si je obstarali bůhví odkud, ale všichni se hlavně pakovali velkými zisky. Co se asi honilo panu Burdovi v hlavě, si dovedeme živě představit, když viděl, jak na Můstku, v Karlově ulici, na Karlově mostě, Zámeckých schodech a u Hradu se to přímo hemžilo "čepičáři", jak se
totiž začalo prodejcům sovětských uniforem říkat, a z nichž mnozí byli v přátelské rozmluvě s příslušníky policie. Posléze se se svými stížnostmi dostal až do výšin prezidentské kanceláře, odkud byl však jako cosi nepatřičného, odkázán nazpět do rukou městského úřadu, kde se tehdy roztahovalo sametové Občanské hnití. Nebylo prostě moci k tomu, aby mu někdo povolení dal, i když "čepičáři" se dál množili v pražských ulicích jako švábi. Nic se nezměnilo ani tím, že na místo paní Matějkové zasedla paní ing. Bílková. Bylo to silnější na to, aby to ovlivnili jednotlivci. Vyhýbavé omluvy adresované panu Burdovi s tím, že to za měsíc skončí, za čtrnáct dní skončí, za týden to skončí, se opakovaly jako za paní Matějkové, pouze s tím, že se měnilo datum. Také forma spekulování byla jen jiná. Poukazovalo se na povolení majitelů domů, či na povolení prodeje přímo z automobilů. Pan Burda si v jednom dopise posteskl: "Když se platilo kdysi jen 20 Kčs za metr, nabízel jsem 100 Kčs. Panečku, to by už bylo invalidních vozíčků zaplacených, kdybych byl měl povolení už minulý rok. Veřejnost se nebouří, když stojí někde sodovka 15 Kčs, pivo 30 Kčs, česnek 40 Kčs, pohlednice Prahy 5 Kčs? Na to si musí přeci veřejnost zvyknout, na všelijaký i ožehavý sortiment, a jedině konkurence celou řadu věcí vyřeší, ale nesmějí to brzdit staré struktury ve veřejných funkcích, které sedí všude a pakují se znovu, jako se pakovaly 42 let. Pro čepičáře je úřední hodina i v 19.00 a mnozí z nás čekají jen na složenku čtyřikrát ve frontě, protože je nutno se např. zapsat do pořadníku, pak se pořadník
ztratí, tak přijďte zase jindy, pak fronta na sepsání, atd., atd. Co jsem zkusil, než jsem dostal povolení na prodej plánku Metro Praha. Chápu i to, že by každý chtěl prodávat v Praze 1. Vím, že se to musí regulovat, ale kdyby mně nepomohla pí. Hornoková z podatelny měst.úřadu, tak bych snad prodával plánek Metro Praha v Babiččině údolí v Ratibořicích". Jak je v dopise uvedeno a jak mi pan Burda i osobně řekl, sjednávali si "čepičáři" na Městském úřadě Praha 1 se zdejšími úředníky po pracovní době jakési tajemné dohody. Je to pochopitelné. Vydělávali sice veliké peníze, ale určitě je to i něco stálo. Cena čepice, kterou v sovětské armě koupil pan Burda za 50 Kčs a prodával za 150 Kčs, mezi tím stoupla až na 600 Kčs. Zboží, které pan Burda měl doma za půl miliónu Kčs, se však díky byrokracii městského úřadu nezbavil dodnes.