--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Benda Václav
Název: Projev V. Bendy na slavnostním shromáždění ke Svět. dni svobody
Zdroj: NN Ročník........: 0003/003 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 15.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

ke Světovému dni svobody dne 15.1.1993 v Taipei (Thaiwan), na který byl pozván World league for freedom and democracy (Světová liga za svobodu a demokracii).

Dámy a pánové!

Nedávno započatý rok může být pro celosvětové osudy svobody a demokracie rokem kritickým. Podaří se zúročit těžké rány, zasazené v posledních letech komunismu jako světovému systému, dokážeme přistoupit k radikálnímu vymycování jeho kořenů? Nebo se ukáže, že pod zástěrkou všeobecné protikomunistické revoluce prodělal komunismus jen jednu ze svých četných historických transformací, z nichž vždy vychází posílen a ještě nebezpečnější svobodě a demokracii?

Nemáme-li jen trpně čekat, jak historie zodpoví výše položené otázky, musíme se konečně naučit mluvit respektive jednat velice otevřeně, i za cenu rizika určité nepřesnosti a respektive omylu. Historicky vzato jsou tři desetiletí po 2.světové válce poznamenána vytrvalým územním rozšiřováním komunistické nadvlády, přičemž i země dosud svobodného (nebo alespoň nekomunistického) světa jsou paralyzovány kombinací levičácké nadvlády ve sdělovacích prostředcích a fatálního strachu ze sovětských raket a tanků i z jimi inspirovaných a vyzbrojovaných teroristických guerilových hnutí. Teprve v polovině sedmdesátých let dochází k obratu: rychlý kolaps levičáckých ideologií je doprovázen vzrůstajícím sebevědomím Svobodného světa. Lze využít obrovskou převahu ekonomického potenciálu a "uzbrojit" komunistickou část světa. V neposlední řadě lze pak obrátit podvratné účinky komunismu proti němu samému, jakmile pochopíme, že pod jeho panstvím žijí milióny mužů a žen, odhodlaných chopit se zbraní všeho druhu, jakmile se jim dostane sebemenší podpory a naděje. Vše to bylo patřičně využito a v devadesátých letech Svobodný svět triumfoval nad komunismem prakticky bez vlastních obětí na životech. Jenomže ani levičácký vliv na sdělovací prostředky, ani omračující strach Svobodného světa se za uplynulé desetiletí nemohly prostě vypařit: působí nadále, jen v sublimovanější a sofistikovanější podobě. Právě ony se staly zdrojem mýtu o naprostém a nevyhnutelném konci komunismu, občas aplikovaného, dokonce ještě před formálním pádem komunistických režimů, právě ony dnes vehementně chrání bývalé komunistické zločince pře jakýmkoli náznakem občanské diskriminace. Avšak i v zemích, prošlých zkušeností komunismu, se jeho dědictví projevuje jednak jako politická infantilita, jednak jako komunismem očkované "falešné vědomí", že je kompaktní ideologií, která se musí zhroutit v okamžiku svého usvědčení ze lži. Komunismus však vždy byl především politickou praxí uchopení a udržení politické moci, praxí velmi pružnou vzhledem k ideologické náplni. A ve většině postkomunistický zemí tuto svou povahu prokázal úspěšnou symbiózou s nacionalismem, který mu jinak v jeho historii byl bytostně cizí.

V roce 1410 polská vojska tři dny oslavovala své zdrcující vítězství nad řádem Německých rytířů u Grunwaldu a ztratila tím téměř všechny plody svého vítězství - vzájemná válka se protáhla o dalších sto let. Již tři roky Svobodný svět oslavuje definitivní pád komunismu a nechce nic slyšet o tom, že vyhraná bitva ještě neznamená vyhranou válku, že komunismus může být právě ve své zdánlivé agónii smrtelně nebezpečný. V Angole proběhla bez větší pozornosti repríza komunistického puče ze sedmdesátých let, situace v Aghánistánu je velmi vážná, nakolik je mi známo, jsou vážně ohroženy také relativně demokratické režimy v některých jihoamerických státech. V Evropě byly v tomto roce demokratické režimy vystřídány neokomunistickými ve Slovinsku, Bulharsku, Rumunsku a na Litvě, přičemž situace v Polsku, Maďarsku a na Slovensku (nemluvě již o Rusku a dalších bývalých republikách Sovětského svazu) je mimořádně kritická. A Západ reaguje spíše náznaky posílení levice a nového izolacionismu než snahou podpořit demokratické síly.

Tváří v tvář smrtelnému nebezpečí je zapotřebí vyslovit pravdu i za cenu toho, že člověk ohrozí svůj kredit realistického politika:

komunismus byl a zůstává smrtelným nebezpečím. Česká republika je po čtyřiceti letech komunistické vlády politicky i ekonomicky příliš slabá (přestože jsme ještě před půl stoletím patřili k deseti ekonomicky i vojensky nejsilnějším státům světa), než aby mohla účinně ovlivňovat dění kdekoli na světě. Máme však reálnou šanci (byť tento zápas nebude snadný) plně se vypořádat s komunismem a rovnoprávně se vrátit do rodiny svobodných národů.

Jsem hluboce přesvědčen, že komunismus je čiré ďábelstvo a že věc svobody a demokracie je bytostně ohrožena do doby, dokud nebudou vymýceny poslední zbytky tohoto ďábelstva. Každý se o to můžeme a musíme svým dílem přičiňovat, vítězství však není dosažitelné bez aktivní spolupráce všech, pro něž svoboda a demokracie nejsou jen abstraktními pojmy, ale existenciální nezbytností.

Dovolte mi na závěr vyjádřit přesvědčení, že právě World league for freedom and democracy patří k organizacím, jejichž praktický étos daleko převyšuje jejich momentální vliv. Jen takové organizace mohou být v boji s komunismem účinné. KDS nebylo z formálních důvodů nabídnuto členství v Lize, fakticky jsou však vaše ideály i našimi ideály.

Ať žije svoboda a demokracie. Nechť jsou mi bratry všichni, kdo za tyto ideály bojují! Smrt komunismu!

Václav Benda

předseda KDS ČR