--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Cesta, která nevede nikam
Zdroj: NN Ročník........: 0003/003 Str.: 021
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Cesta, která nevede nikam se obvykle nazývá slepou uličkou. Takto se dá nazvat cesta, kterou se vydali naši ekonomičtí odborníci při transformaci naší neefektivní ekonomiky na ekonomiku efektivní, tedy takovou, která bude schopna zajistit občanům životní úroveň srovnatelnou s životní úrovní té části Evropy, do níž hodláme vstoupit.
Podnikatelům je jedno, jak se daně, které bude platit, budou nazývat, zda to bude daň z obratu, či daň z přidané hodnoty. Zrovna tak je mu jedno, jak se budou jmenovat ostatní dávky a odvody, které bude platit z toho, co podnikáním získá, nebo z toho, co do podnikání vloží.
Jenom od života odtržený byrokrat se může domnívat, že lze ekonomiku vylepšit opatřeními administrativními, byť sebelépe promyšlenými a sebelépe myšlenými. Není totiž třeba přílišného ekonomického vzdělání, které beztak u nás nikdo nemá, jde totiž jen o více či méně úspěšné absolventy Vysoké školy ekonomické, jejíž náplní výuky byly socialistické fantasmagorie, aby člověk přišel na to, že ekonomická situace se zvedne jedině tím, že budeme vyrábět konkurence schopné zboží. Schopnost konkurence však nelze stavět na láci pracovní síly, či na rabování surovinových zdrojů, nebo na bezohlednosti k požadavkům ochrany životního prostředí.
Perspektivní konkurenceschopnost má základ pouze a jenom ve snižování nákladů na vyráběné zboží, na prováděné služby s tím, že snižování mezd je tím nejméně vhodným způsobem snižování takových nákladů. Nejosvědčenější cestou je snižování materiálových a energetických nákladů na konkrétní výrobky při alespoň zachování jejich kvality, ne-li jejím zlepšením.
Takovéto zlepšení ekonomiky však není v rukou státu. Stát není schopen žádnými opatřeními přímo zajistit snížení materiálových či energetických nákladů. Stát je pouze schopen nebránit podnikatelům, aby sami tak činili. Naopak však je stát schopen, dá-li se toto schopností nazvat, zabránit podnikatelům, aby mohli prostředky získané podnikáním vložit do podnikání zpět, právě pro snížení materiálových a energetických nákladů, do vývoje výrobků směřujícího ke zvýšení jejich kvality, snižujícího negativní dopady výroby na životní prostředí. Ve změnách soustavy daní tak, jak nabyly účinnosti k
1.lednu tohoto roku, lze bohužel spatřovat více snahu státu zasahovat do ekonomiky způsobem spíše neblahým. Z daňových opatření je nejvíce patrna snaha o zachování sama sebe, svých všech institutů, kontinuálně přešlých z totalitního režimu buďto jako celky, nebo jako osoby tyto instituty reprezentující. Pokud bylo výše hovořeno o snižování nákladů, týká se to nejen ekonomiky. Protože je ekonomika součástí vyššího celku, kterým je stát jako takový, musí se snižování nákladů týkat i institutů stát vytvářejících a institucí k činnosti státu sloužících. Zde však nelze hovořit například o nákladech materiálových a energetických ve stejném smyslu, jako je tomu u podnikání. I když i zde platí, že snižování mezd, či jejich udržování na nízké úrovni je tím nejméně vhodným způsobem snižování nákladů. Vodítkem pro úvahu, jak snižovat náklady státu jako takového, musí být nutně úvaha jiná, než ve sféře podnikání. Takovou úvahou bude úvaha o státu samém, o jeho účelu. Proč je vytvářen, kým je vytvářen a pro koho je vytvářen. Protože však existuje ş 102 trestního zákona, nebudu se na toto téma dále rozepisovat. Někdo by si mohl moji upřímnou snahu vykládat jako hanobení čehosi či kohosi.
Zmínil-li jsem se o tom, co je ze změn soustavy daní patrno, musím se zmínit i o tom,, co z nich patrno není. Není z nich patrný zájem o občana, ať je podnikatelem, či zaměstnancem, nebo ať jde o občana ekonomicky již, nebo ještě nesamostatného, odkázaného na sociální dávky či na jiné občany. Už vůbec ze soustavy daní není patrno, zda je zde stát pro občana, či občan pro stát. Vždyť, má-li občan cokoliv platit, musí přímo z toho samého zákona, který mu platbu ukládá, vidět, na co platí. Musí mít právo určit, kolik toho zaplatí a co se za to pořídí. Jedině takový vztah občana a státu, v soustavě daní, je demokratický a schopný zainteresovat občana na platbě daně. Zde neobstojí žádný argument o nemožnosti takovéhoto vyjádření vztahu občana a státu.
Jestliže odpovědí na otázku, na co občan platí, je potřeba financování státního mocenského aparátu, pak mi nezbývá než konstatovat pomocí termínů užívaných ve sféře ekonomiky, že si za peníze odevzdané na daních, platí občan šunt. Šunt reprezentovaný frontami na úřadech, arogancí státních úředníků, čekacími lhůtami u soudů, bezpečnostní situací, zejména ve větších městech, výsměchem zločinců krytých státem před trestem za zločiny jimi napáchané, beznadějí těch, kteří byli těmito zločinci trvale a nenapravitelně poškozeni.
V Praze dne 11. ledna 1993
JUDr. Vladimír Kolář