--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Sabat uctívačů Václava Havla
Zdroj: NN Ročník........: 0003/004 Str.: 023
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Láska chce lidi spojit, aby se stali stádem. Rozum zas rozdělit, aby nepřestali být lidmi.

(fejeton)

Den před volbami prezidenta šli pověsti, že Václav Havel bude pořádat v 16 hod. na Václavském náměstí velký předvolební mítink. Voláme Johnu Bokovi, ten však odmítá, protože patrně považuje mytí znečistěných záchodů, kterým se nyní živí, za daleko čistší práci, než se zabývat současnou politikou.

Beru megafon a s několika stejnými šílenci jako jsem sám rázujeme na Václavák "pod koně". Nad davem důchodců, kteří se tu srotili jako by se měla zdarma rozdávat "Tibetská kniha mrtvých", zasvěcujících do tajů záhrobního života, vlaje v rukou starce, s poněkud infantilním výrazem, česká vlajka. Sotva svému druhovi sdělím uštěpačnou otázku, jestli to co leží na schodech v krabici je posvátná remitenda Havlových spisů, babice vedle mne sípavým hlasem nás okřikne, ukazujíc z pro mne nepochopitelných důvodů na černavého sv. Václava sedícího na koni proti obloze, z níž se line nespočet velkých špinavých vloček. Skuhravý chórus hlasů pak kolem nás volá: "Havel na Hrad! Havel na Hrad!" Aby bylo veseleji, doplňuji je voláním: "Havel na hrad Mírov!" Zlostné oči fanatiků kolem nás se rozsvítily jako oči vlků. Nepoučitelný Vašek Zaspal jim vypráví, že je signatář Charty 77 od samého počátku, dav však nespokojeně mumlá, že si to vymyslel. A už je tu česká televize, která pomocí optiky, osvětlení a vhodného komentáře, udělá z několika stovek příznivců p. Havla zcela jistě plný Václavák, jak za starých časů sametu. Zaměřuje se na nás provokatéry a zatímco udavačské prsty bab na nás ukazují, já se z toho ježatého trsu prstů vlídně usmívám, skoro tak stejně téměř, jako se umí usmívat Václav Havel. Vím totiž stejně jako on, že být viděn je nesmírně důležité. Kdyby totiž televize každý den ukazovala na obrazovce třeba jen stále stejnou opici, mohla by i ona časem kandidovat na prezidenta. Vašek Zaspal se však překonat tak jako já neumí a proto svoji neposedností vyprovokuje strkání pobouřených dědulků s babkami do něho, z čehož má radost jak kameraman, tak režisérka, když si ho bystře zaměřují do záběru. Megafon tuhne v rukách a my se dovídáme, že Václav Havel nepřijede. Je mi jako "zeměměřičovi" v Kafkově Zámku. Také já jsem se chtěl k něčemu dopátrat a zeptat se: "Vašku, jsem ten a ten, pamatuješ se na mne? A je-li tu opravdu demokracie, pak nás nech promluvit do mikrofonu, stejně jako mluvíš ty! Chci ti jen položit pár otázek." Věřím, že ze strachu, že by mu někdo mohl položit několik závažných otázek, Václav Havel nepřijel. K čemu mu je dnes nějaký mítink jeho vyznavačů? K čemu mu je Charta 77? K čemu KPVČ? K čemu kladení otázek od lidí, kteří s ním neudělali tak špinavou dohodu o tom, že bude zvolen prezidentem, jako to udělala současná koalice vládnoucích stran? Fanatici kolem nás se opájeli vyřváváním hesel a poznámkami, proč i my neprovoláváme Havlovi slávu. Na řečniště vystoupil mladší muž ověšený metály OF a svatými obrázky Havla. Chlubil se, že to od 17. listopadu ještě ze sebe nesundal. Připomnělo mi to nadšení pro Mao Ce-tunga, či "nestárnoucího" jiného boha Kim Ir-sena. Chvalozpěv díkuvzdání Havlovi, za naše osvobození od totality se stupňoval. V krátkém přeludu fantazie jsem na okamžik spatřil nahé guinejské divochy, křepčící kolem totemu, od něhož chtějí trochu deště. Jakási špinavá ruka se vysunula z davu a její majitelka volala, že kdysi jí dramatik podal ruku a proto si ji od té doby nemyje. Zmocnil se mne hnus. Tento <%2>odpor jsem necítil k osobě Václava Havla jako takové, ale k těmto lidem. Jsou stále stejní. Tito lidé zaplnili <%0>"z vděčnosti" Václavák po atentátu na Heydricha, tito lidé na něm oslavovali Stalina a Gottwalda, stejní lidé volali: Svoboda! Dubček!, aby vzápětí na Letné se směšnými mávátky v ruce, zdravili Gustáva Husáka.

Protlačil jsem se s Vaškem Zaspalem a přáteli z hloučku ven. O kus dál, když jsem slyšel hřímavý řečníkův hlas, zesílený mnoha amplióny, o tom, že všichni půjdeme na Rašínovo nábřeží, vzdáme Václavu Havlovi hold, již jsem se neovládl, zapnul megafon a zvolal k tomuto sebeohlupujícímu seskupení:

"... A tam mu vlezeme do prdele!"

Mladá krásná, kolem nás procházející žena, přesně ten typ, o kterém vím, že má Václav Havel rád, prohodila: "To je vono, konečně je tu někdo, kdo se to nebál říct!"

(Pro naše přejemnělé intelektuály: Sprosté slovo nevytečkovávám, protože jsem ho nevolal také vytečkovaně).

Luboš VYDRA