--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Skupinová netolerance
Zdroj: NN Ročník........: 0003/004 Str.: 026
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 14.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Jakéhokoliv jednání se může dopustit zejména jedinec sám, nebo se může dohodnout s jinými jedinci a dopustit se určitého

jednání ve skupině. Tato skupina bude identifikovatelná mimo jiné

znaky, které jsou společné všem jejím jedincům a které jsou ve vztahu

k jednání, jehož se společně dopouštějí. Bude však identifikovatelná

i jinými znaky, společnými nejen všem členům skupiny, ale i jiným

jednotlivcům, mimo tuto skupinu. Totéž platí pro identifikaci jednotlivce,

který se určitého jednání dopustil sám. I jeho můžeme identifikovat

jak těmi znaky, které mají souvislost s jeho jednáním, tak těmi znaky,

které jej sice identifikují, ale s jeho jednáním přímo nesouvisejí.

Vždy však můžeme identifikovat jak jednotlivce, tak skupinu takovým

znakem, který je příznačný pouze pro něho jako jednotlivce, či

pro ni, jako skupinu, i když tento znak nesouvisí s jednáním jednotlivce

či skupiny, kterou identifikujeme. Takto můžeme například říci: "Zloději kradou. Soudci soudí." Pak identifikačním znakem bude v prvním výroku slovo

"zloději", ve druhém slovo "soudci". Protože je slovo zloděj v logickém

vztahu se slovem krásti, rovněž tak jako je v logickém vztahu slovo

soudce se slovem souditi, jsou oba výroky pravdivé a zároveň i věcně

logické. To proto, že krade-li kdo, dopouští-li se kdo svým jednáním

krádeže, je nazýván zlodějem, soudí-li kdo tohoto zloděje, je nazýván

soudcem.

Mohu však též říci: "pan X. Y. krade. Pan N. N. soudí.

Avšak pravdivost takovýchto výroků z nich samých nevyplývá přímo.

Pan X. Y. bude asi zloděj, krade-li. Pan N. N. bude asi soudce, soudí-li.

Oba pánové se mohou i oprávněně cítit dotčeni uvedenými výroky. To

proto, že bylo užito identifikačních znaků, v daném případě jejich

jmen, které s činností ve výrocích pojmenovaných, nesouvisejí. Jimi

však, než tito dva pánové, pan X. Y. a pan N. N. se nemusí proti takovýmto

výrokům ohradit, protože jimi nemohou být přímo dotčeni. V nejhorší variantě mohu říci: "Romové kradou. Češi

soudí." Vypovídací schopnost takovýchto výroků je nulová. To proto,

že bylo použito identifikačního znaku, který nejen že nesouvisí s

jednáním ve výroku pojmenovaného, ale jde o identifikační znak příznačný

pro širší skupinu jednotlivců, než jen pro toho, kdo jedná ve výroku

uvedeným způsobem. Pak tedy ti, kdož nejednají způsobem uvedeným ve

výroku a na něž se identifikační znak vztahuje, se oprávněně mohou

cítit výrokem dotčeni. Případně i částečná pravdivost takto učiněných

výroků nemůže toho, kdo je učinil, v očích těch, kteří se cítí

dotčeni, ospravedlnit. V konkrétních případech, s nimiž se můžeme setkat

ve sdělovacích prostředcích, ale nejen v nich, je třeba se zamyslet jak nad těmi, kdo takové výroky činí, tak i nad důsledky

takovýchto výroků. Pokud jde o jejich autory, je třeba zjistit

důvod jejich jednání. Jednak to může být neznalost výrokové logiky,

tedy neumění řemesla. Může to však být i úmysl prezentace názoru

na svět. Názoru, který je bohužel zkreslen právě tou konečnou nekvalitou

způsobu vyjadřování, která má svůj zdroj ve stejné kvalitě myšlení.

Tou je nedostatek vypovídací schopnosti výroků autorových a tím i

nedostatek jeho myšlení, jako zdroje jeho výroků. Nelze vyloučit ani

úmysl uškodit. Takový úmysl je však též veden, konec konců, nedobrým,

tedy špatným myšlením. Vcelku tedy jde buďto o hloupost, nebo

morální špatnost - zlobu, též blbost, rasismus atd. Dozvíme-li se tedy ze sdělovacích prostředků,

že Židé chtějí ovládnout celý svět, pak jde nepochybně o výrok v té

nejhorší variantě, jak je shora uvedeno. Těžko lze totiž prokázat

plnou pravdivost tohoto výroku. I kdyby se vyskytla skupina lidí,

která by toužila ovládnout svět, a není nepravděpodobné, že taková

skupina lidí i existuje, pak příslušnost všech jejich členů k

určité národnosti, či náboženství, je pro veškerou jejich činnost

směřující k uchopení moci irelevantní. I tehdy, bude-li jejich

motivací k uchopení světovlády jejich národnost či náboženství. Bude

irelevantní proto, že ne všichni Židé se chtějí světovlády chopit.

Dokonce není nepravděpodobné, že většina z nich by byla proti světovládě

vedené Židy. Stejně můžeme hodnotit výroky na adresu Romů v souvislosti

s kriminalitou a další mnohé sentence a úvahy prezentované

ve sdělovacích prostředcích. Proč je třeba se zaměřit, v souvislosti s hodnocením výroků tak, jak je shora uvedeno, na sdělovací prostředky?

Ty jsou tou sedmou velmocí. Ty mohou ovlivnit veřejné mínění tam,

kde stav pravdivosti výroku v souvislostech shora uvedených, není

tak jasný, jako u uváděných příkladů. Zákony upravující svobodu

slova a tisku, a nejen ty, musí být formulovány tak, aby ten, kdo

zneužívá sdělovací prostředky k jiným cílům, než pro které od

své povahy existují, byl odpovědný za takovou činnost a aby mu bylo

zneužívání svobody slova a tisku znemožněno. V systému dělby moci

má "sedmá velmoc" též své místo. Musí však být na každé z jednotlivých

mocí, zákonodárné, výkonné či soudní, nezávislá, osobně nezainteresovaná,

ani jako sluha, ani jako pán. V Praze dne 14. ledna 1993 JUDr. Vladimír KOLÁŘ