--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Mandler Emanuel
Název: Příspěvek připravený pro konfer. o ideji české státnosti
Zdroj: NN Ročník........: 0003/004 Str.: 030
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 28.10.1992 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

O málokterém společenském nebo politickém podniku se ještě před jeho uskutečněním vedly takové spory jako o této konferenci.

Pro mnohé je její název provokující, protože se nedomnívají, že by

pro vznikající stát byla nějaká idea potřebná a důležitá. To je

zajisté důvod, proč o ideji české státnosti hovořit; je nepochybně

obestřena mnoha nejasnostmi. Závažnější námitkou je, že právě

o takovém nesnadném tématu by se mělo hovořit co nejprostěji,

pracovně a že obřadnost tohoto podniku, zdůrazněná místem konání,

pracovní, otevřený ráz setkání věnované ideji naší státnosti víceméně

znemožňuje. Cožpak je možné, aby se na tomto slavném místě, ve čtyřech

odborných sekcích (a za tak krátkou dobu) nedospělo k zavazujícím

závěrům?

Můj příspěvek, vycházející ze skutečností víceméně

známých a z takové jejich interpretace, která se mi zdá nejpřirozenější,

má mimo jiné poukázat na to, že se o české státnosti a její ideji

nemůže rozhodnout ani na Hradě, ani na jiném jakkoli důležitém oficiálním

místě. Rozhodne o nich naše politická činnost v nejširším smyslu,

tedy - obrazně řečeno - nejen na Hradě, ale právě tak "v chýších".

Předpokládám, že moderní idea české státnosti tu již

dávno je, a to nikoli pouze v tom smyslu, že prostě existuje, ale

že je realizována. Formulována byla vlastně "ad hoc" a s co největší

oportunností T. G. Masarykem za první světové války a je nepochybné,

že by se to nemohlo stát, kdyby neexistovaly takové historické předpoklady

jako středověký český stát - a tedy trvající tradice české státnosti

- mocný proces české národní emancipace, posilňování českého hospodářství,

diferenciace politiky, růst národní kultury a odpor rakouské metropole

- atd. atd. Nicméně tak, jak byla uskutečněna v říjnu 1918, byla

již výsledkem mnoha jednání, konfliktů a překonávání nesčetných

potíží. To jí vtisklo pečeť reality. Posuzována tehdejší realitou spočívala idea české státnosti

v poznání, že je možno zabezpečit bytí českého národa v historických

hranicích a to státem založeným na zásadách parlamentní demokracie;

s ohledem na silnou německou menšinu a na nepříznivé položení

Čech a Moravy byla podmíněna čechoslovakismem, to znamená spojením

obou slovanských národů v jeden, což mělo pacifikovat německou, maďarskou

i polskou menšinu (připomeňme, že tu ještě byla také nikoli nevýznamná

menšina židovská). Stačilo - zhruba - jedno desetiletí života nového státu,

aby čechoslovakismus v konfrontaci se skutečností neobstál. Při

jeho posuzování (a dnes spíš odsuzování), by se ovšem nemělo zapomenout,

že sehrál státotvorně i národně pozitivní roli. Národně pozitivní

i pro Slováky. Ukázalo se ovšem, že místo jednoho slovanského národa

je tu jeden národ vládnoucí, český a rychle se vyvíjející další národní

menšina - Slováci. Slovensko požadovalo autonomii - patří k nesčetným

ironiím dějin, že hitlerovské Německo mu poskytlo dokonce státní samostatnost,

ale také to, že mocné nacistické ohrožení v třicátých letech znesnadňovalo

"vyrovnání" Prahy se Slováky. V té době bylo Československo jedinou enklávou demokracie

ve střední Evropě - a to je třeba ideji české státnosti připsat

k dobru. Stálo v cestě nacistům národně i politicky a muselo být zničeno.

Samozřejmě, okolnost, že šlo o unitární stát, jehož demokratické

uspořádání dávno ještě nedosáhlo tak daleko, aby zahrnovalo samosprávu

národních menšin a skutečnou samosprávu historických zemských celků,

ČSR oslabovala. To vše - jak uchování demokracie v tak těžkých středoevropských

podmínkách, tak to, že nezahrnovala zmíněnou samosprávu - bylo součástí

i výsledkem působení ideje české státnosti. S odstupem času je čím dál tím víc zřejmé, že už před

druhou světovou válkou bylo hlavním problémem realizace ideje české

státnosti nedostatečnost české politiky vyrovnat se s požadavky národních

menšin na samosprávu a další svobody a práva. Po druhé světové válce

se tato nedostatečnost ještě zvětšila a prohloubila. Česká státní

idea, což je třeba mít na paměti, se v této době posunula do polohy

nacionálně šovinistické a socialistické. V tomto přechodném socialistickém období let 1945-48,

orientovaném na upevňující se sovětský mocenský systém, se český centralismus

v ohledu k menšinám vystupňoval. Rozšířil se, byl to již centralismus

nejen národnostní, ale i politický, jak to odpovídalo nepříliš

vysokému stupni občanských práv, omezenému systému politických stran

a parlamentní demokracie. Pokud jde o židovskou menšinu, byla zlikvidována v pětiletém

období nacistického panství. To ovšem české státní ideji v cestě nestálo.

Jiné to bylo s třímiliónovou německou menšinou, která byla za

politováníhodných okolností násilím vystěhována ze země. To se sice

nepodařilo s maďarskou menšinou, nicméně její příslušníci dostatečně pocítili násilí. Pacifikaci národních menšin pak dovršilo

potlačení slovenské autonomistické reprezentace svornou spoluprací

pražské Národní fronty. Pak přišel únor 1948 a čtyřicet let života v sovětském mocenském systému, v kterém byly všechny národy

včetně oněch "vládnoucích" degradovány na bezprávné menšiny. Spolu

s nimi pochopitelně - také česká státní idea. @MEN BODY = Idea české státnosti ožila teprve po listopadovém demokratickém

převratu v staronové - socialisticko federální - podobě čechoslovakismu.

Neožila právě nejšťastněji. V době, kdy slovenský národ měl za sebou půl dekády samostatné

státní existence a celá východní Evropa se otřásala rozpadem národnostních

států, bylo těžké dělat něco pošetilejšího než se snažit centralistickou

federaci uchovat argumenty, že jde o dědictví T. G. Masaryka, že je

to stát nám všem svatý, že se bez něho Češi ani Slováci neobjedou.

Přesto to v českých zemích odleva doprava dělali všichni. Mnozí

se přirozeně opírali o úsilí západních demokracií, zejména USA,

zabránit rozpadu umělých národnostních seskupení ve východní Evropě.

Jestliže v roce 1938 byla idea české státnosti jakožto

společného státu Čechů a Slováků v době, kdy byla ještě stále životaschopná,

potlačena úsilím spojené Evropy, nyní, obrazně řečeno, se spojila

Evropa k tomu, aby dokázala, že právo slovenského národa na sebeurčení

je krajně nebezpečné. Je to zvláštní, ale ještě před sedmi měsíci

(13. března 1992) hovořil v tomto smyslu předseda Liberální internacionály:

"I Slováci mají právo rozhodnout se svobodně a podle demokratických

pravidel, chtějí-li být v budoucnu součástí ČSFR nebo nezávislí. Ale

jako prezident Liberální internacionály mám právo se ptát, kam by

měla vést nezávislost Slovenska. Tvrdím, že víra některých politických

vůdců Slovenska, že mohou točit hodiny nazpátek bez ohledu na realitu,

je drahý omyl. ČSFR je více než součet obou jejích součástí," (atd.)

Nejen vlastními silami, ale dokonce za mocného přispění

ze zahraničí se idea české státnosti s provinčně připojeným Slovenskem

dostala do celkové krize. Pochopitelně. Regulérní, stabilní demokratický

systém se teprve vyvíjel a vyvíjí, veden v českých zemích nejprve

politicky i národnostně centralistickým Občanským fórem, později jeho

nástupnickými - opět centralistickými - stranami. (Pokud jde o levici, je také centralistická už proto,

že je silně poznamenána minulostí autoritativního systému.) Je vůbec otázka, zda by slovenský národ v dlouhodobější

perspektivě přijal nabídku na společný stát s Čechy. Jenomže nová,

nezkušená česká reprezentace nebyla schopna nabídnout slovenské "menšině"

nic víc než všelijak upravený a opravený, ve svém celku ale dávno

antikvovaný čechoslovakismus. To Slováci pochopitelně nechtěli, a

protože pak také jejich reprezentace se může honosit vším možným jenom

ne přemírou státnických zkušeností, čeká je vyhlídka na obtížná

počáteční léta samostatnosti - mimo jiné s ambiciózní maďarskou menšinou.

Je-li to, co uvádím, alespoň trochu pravda, pak vůbec

teď v českých zemích nestojíme před úkolem ideu české státnosti

jakoli vymýšlet. Nesmírně se nám pošramotila a poškodila, v našem

podvědomí jaksi ulomila: o Slovensko, které v ní bylo provinčně zabudováno.

Zřejmě se vyvíjí obřadnost a pompéznost v souvislosti s novým

českým státem a bude nás ohrožozovat i nadále. Instinktivně budeme

chtít přehlušit to, co si nechceme přiznat: že vznik samostatného,

"samotného" a jenom českého státu chápeme jako ztrátu a porážku.

Nemusíme však být moralisty, naopak je třeba jasného

politického vidění, abychom dospěli k poznání, že tuto porážku je

možno překonat a svým způsobem i zužitkovat. Ideu české státnosti

je možno a nutno vyzdvihnout z onoho hlubokého ponížení, do kterého

byla uvržena. Je však třeba nic si nezakrývat a pochopit alespoň

hlavní historické a společenské podmínky, které k tomuto ponížení

vedly:

- afinita k socialistickému modelu uspořádání státu,

a to jak po roce 1945, tak - kupodivu - i po roce 1989 (kdy se mimo

jiné projevila nekritickým přijetím původně socialistické dualistické

federace);

- s tím spojený a související politický, správní a

národnostní centralismus, v Československu pochopitelně pražský

("pragocentrismus"); - nacionální nesnášenlivost, která spolu s centralismem

podporuje poslední z nešvarů znehodnocujících demokracii: - nerespektování práv menšin.

Zdá se ovšem, jako by u nás teď už menšiny nebyly. Jsou:

menšina polská, slovenská (v Čechách a na Moravě), romská, německá.

Nejsou početně srovnatelné s menšinami, které zůstanou ve východnější

části ČSFR. Ale jsou to menšiny a problém minorit byl a stále ještě

je pro českou státnost klíčový. Nejde přirozeně jen o menšiny národní a etnické. Zmínil

jsem se úvodem o jednom z významných předpokladů české moderní

státnosti, o tisícileté tradici českého státu. Tato tradice je mnohem

důležitější, než jak zde je o ní možno pojednat. Jistěže na ní průběhem

věků ledacos zastaralo (například to, oč se opírá nynější monarchistické

hnutí, není na oné staré tradici právě nějaktuálnější). Proti tomu

jsou v ní prvky aktuální v nejvyšší možné míře. Zejména zemská

samospráva, která nejenže trvala za rakouského mocnářství, ale

musela být za první republiky obnovena, byla zrušena komunisty a tento

stav trvá. Ale o její aktuálnost a oprávněnost se opírají hnutí na

Moravě a pokusy o jejich centralistickou pacifikaci mohou v budoucnu

dopadnout právě tak, jak se to stalo v případě menšiny německé

a slovenské. Zkušenosti ze střední Evropy svědčí o tom, že zemská

samospráva je účinnou oporou proti centralismu. Bude-li naše budoucí

ústava zemskou samosprávu ignorovat, demokratičnosti české státní

ideje to neprospěje. Naopak. Vyrovnat se s problémem menšin ovšem znamená vzít

v úvahu i jiné skupiny obyvatelstva, než jsou ty, které zůstanou v

hranicích Čech a Moravy. Národy a menšiny, které se z těch či oněch

důvodů ocitly mimo rámec budoucího českého státu, se neoddělily od

českého národa v dobrém. To nelze bagatelizovat už proto, že jsme

s nimi spojeni vztahy a důsledky vztahů, které trvají a budou trvat.

Jde o národy, s nimiž sousedíme a s nimiž bychom měli najít usmíření.

Všeobecně demokratické, přátelské a integrační

politické klima současné Evropy, hranice otevřené spolupráci a

pohybu obyvatel poskytují k tomu příležitost, kterou by český

stát neměl promarnit. Pokud pak jde o ideu české státnosti, je to příležitost

mimořádně důležitá. Potřebuje opravu, velmi sebekritickou opravu v tom smyslu, aby byla důsledně demokratická a samosprávná.

I pokud jde o menšiny. Dnes všude a všichni "jdou" do Evropy. Tedy: tudy

vede cesta do Evropy především. Emanuel MANDLER