--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Ježík Marián, Janča Milan
Název: Malíř B. Běhula dosud ve Valdicích
Zdroj: NN Ročník........: 0003/007 Str.: 032
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Sidonia Dědinová

Od května 1989 je vězněn člověk, který se půl roku před "sametovým" převratem pokusil opustit republiku. To se mu zřejmě dodnes má mít zazlé: od totalitních soudů dostal 13 let, bezmála čtyři z nich už odseděl. A přestože i v justici se pozvolna uznává, že trest za pokus o únos letadla je příliš vysoký, jaksi se s případem nic neděje.

Politický vězeň

Akademický malíř Bohuslav Běhula otevřeně říká, že politickou či

odbojovou činnost nevyvíjel. Nicméně byl po dlouhá léta šikanován, vězněn a tyranizován policejním dohledem: za tzv. majetkové delikty, spočívající především v tom,

že prodával obrazy namalované ve vlastním ateliéru. Kdykoli se vrátil "do civilu", sehnal a zařídil si byt, policejní orgány jej vždy znovu vyháněly a znemožňovaly jakýkoli normální lidský život. Bohuslav Běhula neměl v boji s policejním terorem šanci.

Když mu nakonec vypověděly nervy, vyrobil si dřevěnou atrapu granátu (předem počítal s tím, že nikomu neublíží!), a s ní se pokusil přimět letadlo Praha-Karlovy Vary k přeletu do západního Německa. Tajný policista, který letadlo doprovázel, Běhulu těžce zranil několika zblízka vypálenými střelami. Jediný zraněný byl tedy zatčený, údajně "nebezpečný recidivista". Člověk, který nechtěl nic víc, než se osvobodit z komunistického totalitního státu.

Justiční manipulace

Výpovědi svědků, zejména střílejícího StBáka, uvádějí,

že se Běhula údajně zaštítil jednou mladou cestující. Tím měl být Běhula morálně zdiskreditován. Korunní svědkyně se však na hlavní líčení nedostavila. Zřejmě by byla musela výpověď "poopravit" podle pravdy - že totiž již postřelený muž se pouze instinktivně přikrčil před její sedadlo, a jí samé nikdy vědomě jako štítu nepoužil (jak tvrdil StBák).

Kriminalizace politického motivu Komunistické totalitní soudy 70. a 80. let s oblibou vyráběly kriminálníky z politických vězňů, aby tak před veřejností domácí i západní mohly dokazovat, že v ČSSR "političtí vězni nejsou". Typický byl případ Mariana Ježíka, o němž i polistopadové orgány, od Generální prokuratury ČSFR přes prezidentskou kancelář po justiční orgány tvrdily, že jde o nebezpečného zločince. Teprve po delším úsilí byl M. Ježík uznán jako

politický vězeň, propuštěn na svobodu a nedávno též, zatím částečně,

rehabilitován. OF Mnichov, které se Ježíkova případu ujalo, bude ovšem usilovat o jeho plnou rehabilitaci, na niž má plné právo.

Tak se stalo i u Bohuslava Běhuly, že při soudním řízení v roce 1989 zcela záměrně "vypadl" smutně proslulý <173> 109, přestože se jednoznačně jednalo o pokus o nedovolené opuštění republiky. Tento pokus byl zároveň jediným motivem Běhulova jednání. Úmyslným vynecháním <173> 109 zbavily justiční orgány Běhulu i do budoucna statutu politického vězně a možnosti obnovit proces za případně změněných politických poměrů.

Další pojistkou byla "recidiva", která vyloučila, aby Běhula mohl být v budoucnu jako politický vězeň propuštěn a která měla utvrdit veřejnost v domněnce, že se jedná o obyčejného zločince. Že recidiva byla uvalena neprávem, potvrdil zástupcům OF Mnichov jeden vysoký pracovník justice.

Návštěva ve Valdicích

Začátkem ledna 1993 navštívili dva zástupci OF Mnichov pana Běhulu ve vězení. Během hodinového srdečného rozhovoru se utvrdili v přesvědčení, že se jedná o upřímného a inteligentního člověka, který svou situaci posuzuje objektivně: připouští určitý podíl viny na události v letadle, zároveň však tvrdí: "Za to jsem si své odseděl a už sem nepatřím." Za p. Běhulou dochází na pravidelné rodinné návštěvy jeho družka, paní Ljubica Majerčíková, která je mu psychickou oporou v těžké situaci. Po propuštění se má nadaný malíř B.

Běhula kam vrátit, takže se bez problému může začlenit do života v demokratické společnosti.

O to mu také jde. Říká: "Je mi čtyřicet, a jsem si vědom své odpovědnosti. Chci ještě něco dokázat, chci žít."

Občanské fórum Mnichov se rozhodlo ujmout se Běhulova případu, podobně jako se ujalo záležitosti Mariana Ježíka, který byl až do poloviny roku 1991 vězněn v Leopoldově.

Nespravedlnost a násilnost bývalého komunistického režimu dosud přežívá v jednotlivých případech kriminalizovaných politických vězňů. Je smutné, že se o takto postižené lidi nestará ani VONS, ani KAN, ani Konfederace politických vězňů, tím méně veřejnost. Kdo si tu bojí pálit prsty? Kdo se bojí obvinit komunistický režim ze spáchaného násilí a postavit se za jeho oběti? Když je pak bitva vyhrána, každý její oprávněnost uzná. Cožpak

opravdu všichni usnuli na sametu? Hospodářské nářky nestačí. Bylo by dobře, aby se i ve vlasti jednotlivci nebo skupiny ujímali konkrétních osob, které jejich pomoc potřebují. Teprve potom začne právní stát opravdu fungovat!

Předložený text potvrzují členové OF Mnichov:

Marian Ježík, Milan Janča, signatář Charty 77, Viktor Slanina, R. Netopil