--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Blažek Pavel
Název: Oratorium na rodinné téma I.
Zdroj: NN Ročník........: 0003/008 Str.: 025
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Naplnění touhy Bůh není vždy milostiv a příroda není vždy schopna splnit touhu ženy po dítěti ani touhu muže po plnosti rodinného života, v němž radost dětí při návratu otce z práce tvoří pel našich všedních dnů. Tak prostý, že jej mnohdy nevnímáme. Máme-li děti. Kladenští manželé Vokřálovi to štěstí dlouho neměli. Po neúspěšných léčebných procedůrách se rozhodli podstoupit krkolomnou cestu různých vyšetření a testů jen proto, aby svoji rodičovskou lásku mohli dát odloženým dětem alespoň jako pěstouni nebo adoptivní rodiče. Po adopci nebo svěření do pěstounské péče tří dětí se jakoby za odměnu manželům Vokřálovým narodila Barunka. Stala se jejich čtvrtým dítětem. Pro těsnost pražského bytu zakoupili od profesora UK PhDr. Jaroslava Voráčka, DrSc., dům v Kladně za cenu svědčící o úctě pana profesora vůči rodině Vokřálových. Proměnila se v přátelství a účinnou pomoc jejich dětem při zvládání školních úkolů a překonávání dislektického a disgrafického handicapu, tolik sužujícího zvláště nechtěné odložené děti. O rodinu projevovali zájem i novináři, a tak se s ní čtenáři setkávali na stránkách tisku. V Magazínu Mladé fronty v roce 1987 Vokřálovy přejmenovali se zřetelem k zájmům dětí na Pšeničkovy a napsali o nich následující řádky:

"Chcete je vidět, ptá se Dana Pšeničková a otevírá z modrobílé, cibulákové kuchyňky dveře do dětského pokoje. Na letišti ve flanelových pyžamkách sedí páreček - černooká, černovlasá Lucie a blonďatý, modrooký Jirka. Jejich sdělení, že ještě nespinkají, protože panenka Klára zlobila a bylo jí třeba domluvit, mi musí máma Dana ještě trochu překládat - Lucince byly dva před půl rokem a Jirka je o pět měsíců mladší. Lucinka je adoptovaná dcera manželů Pšeničkových, Jirku mají zatím v pěstounské péči. Když se Dana s Jirkou brali, chtěli mít dvě děti. Dostali byt, zařídili ho, koupili auto... V práci se všetečné kolegyně a bodří kolegové Dany vyptávali - a kdypak si konečně pořídíte taky rodinu, a jejich poctivé tváře vyzařovaly, co si o takovém postoji k životu, o takovém žebříčku hodnot myslí. Dana se vyplakala někde v ústraní a trpělivě, vždy s novou nadějí absolvovala jednu lékařskou proceduru za druhou. Hydrotubace, rentgen, laparoskopie, mikrochirurgická operace na vejcovodech, oplodnění in vitro. Lázně, cvičení u paní Mojžíšové, ani bylinářku nevynechala.

O jedněch vánocích, jsou to přece svátky dětí a rodiny, si Pšeničkovi vyplnili žádost o osvojení dítěte. Kdyby nic nepomohlo, nic nevyšlo... Desátého září, o tři roky později, si s kočárkem v doprovodu celé rodiny, jeli do kojeneckého ústavu pro Lucinku.

"Ty, Pšeničko," řekla pak Dana doma manželovi nad postýlkou s humorem hrajícím do černa, neboť měl zakrýt obavy ještě černější, "oni nás podvedli. Oni nám dali hluchoněmé dítě." Lucinka se nesmála ani neplakala, ležela v nové postýlce nevšímavě a netečně.

Předsíní se ozývá tlapání bosých dětských chodidel. "Ale Lucinko, utíkej zpátky do postele," domlouvá táta Jirka, jenže Lucinka to s ním umí. Šup na klín a - povídat pohádku, dát čokoládu, napít... Teprve argument, že Jirka bude bez ní brečet, ji zlomí a nechá se odvést do dětského pokoje.

"Měli jsme Lucku čtyři měsíce, všechno bylo v pořádku, a tak jsme o vánocích - už z pověrčivosti - znovu zašli na oddělení péče o dítě na národní výbor. Mysleli si, že jsme se zbláznili. Vždyť na Lucii jsme čekali tři roky a dobře jsme věděli, že zatímco dětí k adopci pořád ubývá, žádostí je víc a víc. Zatímco spousta manželů netrpělivě čeká na první, my si přijdeme žádat o druhé. Vysvětlili nám, že na druhé osvojení nemáme šanci. A co pěstounská péče? Když to bude klapat, můžeme si dítě osvojit později, navrhli jsme. Pšeničkovi se prostě tak rychle nevzdávají." (Eva Hirschová, O mláďatech)

Žaloba na ochranu osobnosti matky a dětí Před dvěma roky slunce rodinného štěstí Vokřálových zahalily temné mraky. Tak temné, že paní Vokřálová podala u kladenského okresního soudu žalobu na ochranu osobnosti a obrátila se i na okresní prokuraturu s oznámením ve věci trestného činu pomluvy. Na soudní jednání musela čekat patnáct měsíců. Vzhledem k předchozímu zájmu novinářů o tuto rodinu jsem na stání dne 10. března 1993 písemně upozornil obyčejným dopisem několik redakcí včetně Mladé fronty a ženské organizace včetně bojovných Pražských matek. Domníval jsem se, že případ matky hájící čest svoji a čest svých dětí bude snad ještě zajímavější a významnější než prostý příběh adoptivních rodičů. Hluboce jsem se zmýlil. V soudní síni jsem s JUDr. Juřičkou tvořil jediné diváctvo. Kladenská soudkyně JUDr. Evženie Vodová při výslechu Zdeny Vokřálové působila dojmem, že má špatný den, tolerovala odpůrcům Junkovi a Čermákovi ležérní lhostejnost a péči o nehty při řízení, napomenula mne za nezpůsobné sezení a po ukončení výpovědi paní Vokřálové kauzu odročila na 3. května 1993 ve 13.00 hodin, kdy bude proveden výslech odpůrců. Z důvodů nestrannosti budou čtenáři seznámeni s děsivými skutečnostmi obsaženými ve výpovědi paní Vokřálové až po tomto stání. Pavel Blažek