K ministrům obdivně vzhlížejme?

Vysloví-li člověk kritické připomínky k práci svého nadřízeného, poslance, či politika, očekává většinou, že sse dotyčný bude zabývat věcným obsahem jeho připomínek. Domnívá se celkem oprávněně, že je už pryč doba, kdy platilo "kdo nejde s námi, jde proti nám" a že tedy jeho kritika bude brána jako vyjádření zájmu o nápravu či zlepšení věci, ať již jde o dílčí záležitost, či věci obecné.

O to nepříjemnější je, jestliže se i dnes nesetká ani tak se zájmem o to, co kritizuje a zda má či nemá pravdu, nýbrž se sleduje, případně jak se o tom vlastně dozvěděl. To brzy ztratí zájem dělat si problémy a raději mlčí a do ničeho se už příště neplete.

Setká-li se s podobným přístupem novinář, který má zkoumání informací a jejich zveřejňování v popisu práce, jde již o určitý způsob ohrožování svobody tisku, který je v rozporu s demokratickými principy. Má-li novinář připomínky a informace, že se třeba v nějakém resortu děje něco nesprávného a upozorní na to, očekává právem, že mu zodpovědný představitel resortu na kritiku odpoví, nikoliv, že se zahalí tajemným mlčením. Nedostane-li se mu odpovědi a požádá příslušného činitele o rozhovor na dané téma, právem očekává, že mu rozhovor bude poskytnut, již proto, aby jeho informace byla odpovědným činitelem uvedena na pravou míru.

Setká-li se při své žádosti o rozhovor s příslušným činitelem, například ministrem vnitra, s odpovědí: "S vámi nemám chuť mluvit, protože se mi nelíbí, jak o mém resortu píšete a mám pocit, že tím něco sledujete, jenže nemůžu přijít na to, co," pak samozřejmě těžko může předpokládat, že osoba tento výrok vyprodukovavší chápe úlohu tisku v demokratickém státě. Novinář se zřejmě musí smířit s tím, že některým našim vysokým představitelům bude ještě dlouho trvat, než se zbaví komunisty vypěstované podezíravosti ke všem, kteří k nim pouze obdivně nevzhlížejí.

Pavla GRÜNTHALOVÁ

redaktorka deníku Telegraf