--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Chatrné argumenty pana Mencla
Zdroj: NN Ročník........: 0003/010 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 13.04.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Jsou profesoři, kteří si zvykli na to, že jejich názory nikdo nemohl čtyřicet let kritizovat pohledem zprava. Dnes jim svoje stránky, jako třeba v případě profesora Vojtěcha Mencla, propůjčuje Rudé právo. A o čemže to profesor Vojtěch Mencl 23. dubna, tohoto roku, čtenáře informuje? Inu zazpíval nám současný šlágr

levice, v otřepané melodii z padesátých let, o otázce odsunu Němců. Svůj článek, začínající

příznačně na titulní straně, nazval "Znovu odsunuté argumenty" a je reakcí na repliku Bohumila Doležala, otištěnou 13. dubna v Českém deníku.

Pan profesor ve svém článku v úvodu tvrdí, že poválečné odsunutí Němců bylo především

mírotvorným činem a dále zdůrazňuje, že tento denacifikační akt, vytvořil předpoklady pro rozvinutí přátelských vztahů mezi námi a našimi západními sousedy. To je ovšem stejná nehoráznost jako tvrdit, že se Němci polepšili díky tomu, že mezi námi a nimi došlo k vytvoření "železné opony". Pan profesor Mencl přechází bez povšimnutí zjevný nátlak generalisima Stalina, který jako hlavní "kmotr" vítězné mocnosti, způsobil cosi, co přešlo do dějin pod názvem "vyděračský mír". Házet do jednoho pytle spojence a podsouvat tak jejich západní části myšlenku, že chtěli odsunem Němců eliminovat budoucí možné menšinové konflikty je průhledná demagogie, kterou nám chtěli komunisté ještě v nedávné době rovnostářsky dokazovat špatnost obou systémů a uspíšit tak splnění svého snu o finlandizaci Evropy. Jak tomu však bylo doopravdy? Ješitný Roosevelt, přesvědčený jako kdysi Chamberlain, že "zvládne" Hitlera, se ve své pseudohumanistické naivitě domníval, že když dá Stalinovi všechno co může, nebude se ten snažit něco přisvojovat a bude s ním spolupracovat za světovou demokracii a mír. Střední Evropa byla obětována v rozhodující fázi konce války molochu totality, proto, že západním spojencům šlo především o sovětskou pomoc proti Japonsku a že chtěli v případě odsunu svých vojsk na Dálný východ, mít v tomto prostoru zajištěný klid zbraní. Toto je klíčový moment k pochopení tehdejší politiky "vyděračského míru", ze kterého bychom měli vycházet jak v objektivním hodnocení vydání vlasovců a jiných sovětských zajatců Stalinovi, který je okamžitě posílal na smrt, tak i v pochopení otázky odsunu sudetských Němců. Tvrzení profesora Vojtěcha Mencla, že Stalin nevysídloval menšiny, ale celé národy je nepravdivé, protože pokud je známo, generalisimus si žádný závazek, že se v tomto ohledu bude omezovat nedával a prakticky se nevyhýbal likvidaci koholiv, koho momentálně podezříval. Jiným závažným momentem, hodným pozornosti, je postoj Edvarda Beneše, který prožíval"mnichovskou zradu" na politika, příliš osobně a svoji uraženost dával najevo právě v těch nejzávažnějších rozhodnutích, ve kterých pak upřednostňoval Stalina, před západními spojenci. Již uvedené okolnosti stavu bojišť, chyby Benešovy, naše malá česká pomstychtivost a touha po německém majetku, nás nakonec přivedly ke komunistickému chomoutu. Krátce řečeno byli jsme svojí nemorálností, která se projevila i v krutostech páchaných na našich spoluobčanech žijících s námi osm století, pro nástup totality zralí. Představme si ale, že bychom Němce nevyhnali. Tu oni poražení, zlomeni ve své aroganci, zatíženi vinou a odsuzujícím pohledem celé Evropy, usmířili by se s námi podstatně dříve. Pokud Vojtěch Mencl tvrdí, že pro to nenachází důkazy, ať se jen pořádně rozhlédne a vidí jak se Němci dokázali usmířit nejen se svými západními sousedy, ale i s národem, kterému ublížili nejvíce - s národem židovským. Je to však ona mstivost, změněná vzápětí v mrzký strach z toho, že nám vezmou námi zplundrované pohraničí, které bývalo jejich domovem, co nás stále popouzí proti nim a opět - malá česká závist, že si oni pomohli svou pracovitostí k prosperitě, zatímco my jsme poslouchali rudé pohůnky, které si naše národní povaha sama na nás vymyslela. Vím, jsou to tvrdá slova, která se mnohým lidem líbit nebudou, ale jsem toho názoru, že sdělovací prostředky nemají říkat pouze to, co lidé slyšet chtějí, ale musí především na sebe vzít i zodpovědnost politické pravdy.

Páně Menclovo nabádání k přemýšlení o tom, že krvavé boje se dnes odehrávají právě tam, kde se do konfliktu dostávají menšiny je ironicky řečeno stejně významné, jako tvrzení, že k lesním požárům dochází nejčastěji v lesích. Důsledkem

takového myšlení je právě likvidace menšin v zájmu míru. Vojtěch Mencl by si proto měl tyto myšlenky znovu nechat projít hlavou a uvědomit si, že příčin k válkám v historii lidstva bylo tolik, že svádět jejich vznik na menšiny je nejen hloupé, ale především nesnášenlivé. Možná, že by mu také

došlo, že mírumilovného soužití menšin je naštěstí dnes na světě víc, než konfliktů mezi nimi. A tak i když vyčítá Bohumilu Doležalovi logické nedůslednosti, sám pro stromy nevidí les, protože jinak by pochopil, že na základě vyhnání Němců z ČSR, se dnes ospravedlňují i brutální zásahy proti menšinám v Jugoslávii.

Luboš VYDRA

(Foto: Pepíno MARACZI)