--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Riegler Boris
Název: Čítanka českého stalinismu
Zdroj: NN Ročník........: 0003/010 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Dostala se mi do ruky zajímavá kniha, kterou uspořádal Ant. Brousek a vydalo nakladatelství Rozmluvy na jaře r. 1987. Jmenuje se "Podivuhodní kouzelníci" a zahrnuje provenienci českých básníků z let 1945-1955. Jde, jak řekl Brousek, o groteskní Kytici, povytrhanou z dobového kontextu, jakkoli nejeden verš přímo bučí zhovadilostí. Takže dělat si frivolní šoufky z toho, nač česká kultura nakonec doplatila, nebylo by namístě. Jména, která najdete v obsahu, jsou notoricky známá a Brousek je nazývá Ždanovovými levobočky. Možná, že leckterý básník by se dnes zastyděl za svůj "hřích mládí", ale uspořadatel veršů dodržel metodu "padni komu padni". Český stalinismus, jakožto tehdejší světový názor, ale i specifická forma vnímání tehdejší skutečnosti, existovaly už dávno předtím a také potom. Ve zmíněných letech nicméně kulminovaly.
Často tyto básně byly nikoli díly uměleckými, nýbrž jakýmisi "slohovými úkoly na dané téma": údernictví, výdobytky pětiletky, Gottwaldovy nebo Stalinovy narozeniny, bdělost Čepičkovy armády, úspěch sovětských kolchozníků... Jeden předstihoval druhého a jeho meta byla přiblížit se co nejvíce křepčení balalajek a tanci chorovodů v láptích. Ve skutečnosti - dnes to vidíme s odstupem doby - to byly kýče. Kýče inspirované budováním socialismu u nás a jemu také poplatné.
Už jednotlivé tituly kapitol jsou zajímavé: Schůze před průvodem, Nad Rudým právem zamýšlíš se v snění, Báňská se vstřícným plánem, Pšenka-divotvorka aneb Družstevníci s ženami jdou provoněni jatelinou, Jazzem se svíjel Bílý dům, Prostřelená legitimace, Což žena, již miluji, nemá nic mimo hruď harmonickou?
1952
Sváteční šaty a rudou vázanku /dceruško, a teď honem ven/ Podívej, Sergej sedí na tanku /už se nám splnil dávný sen./
1948
Hej, ÚRO, hej! Své nejlepší nám dej! Své nejlepší nachystej!/ A ozař temné cesty švindlu /zazpívej pravdu, radost, víru/ hej, ÚRO, hej! Jsi lidu nejvyšší květ /buduj a ostříhej náš rudý svět./
1949
Jen málo žil jsem po továrnách a ostýchám se o nich psát / Vím přesně: to je touha marná / nás sehnat z těchto barikád!/
1950
Soudruzi, zahajuji tuto dnešní báseň / Já ze své čestné funkce literáta / vítám k nám slunce z rozdělovny zlata /... Soudruzi, je těsně před průvodem / A nová stránka dějin začíná <%-2>/ Proto já ukončuji naší dnešní báseň. /<%0>
1949
Poslední tramway jede do remízy / porucha proudu rozžhne svíce /
Wall street ve své televizi promítá nahé tanečnice./... /Ty stará nehubuj. Honza ten má schůzi / Víš-li kde? Mluví s Gottwaldem / A Tonda? Ten je u remisy / My ostatní teď zapřáhnem/ Byl únor, půlnoc. Sprška deště / Dělo se mnoho. Vlastně téměř nic / Jen národ sevřel svoje pěstě / S Gottwaldem slavně vkročil do ulic./
1950
Vstřícný plán dohotovit včas / taková je dnes mluva naše / Dnes její něhou zní náš hlas / když ženy objímáme plaše. /
1952
Soudruzi moji! Bratři veršů mých! / Ať dál zní píseň horoucí a tvrdá / Ať na nás vlají jako na žerdích / košile modré, srdce rudá! /
1950
Báňská se vstřícným plánem a tři sta tisíc vepřů / litiny plné pánve, jež tvrdým veršem vzepřu / to je pětiletka. / A pevná ňadra dívek opřená o soustruhy / a život mladých matek vzdutý jak oblouk duhy / druh v sekretariátu s měděným kyzem v dlani / jenž vidí v něm lesk drátů a transformačních stanic / to vše je pětiletka. /
1949
Byli jsme včera s Máňou v kinu / Pro těch pár minut je teď křik / Že prý jim ruším disciplinu / že prý jsem špatný úderník /... Vzali mi prapor od <%-2>mašiny / ten rudý, ten náš údernický /<%0> Dostane prý ho někdo jiný / Já jsem byl na něj pyšný vždycky /Kdyby mi radši vynadali / Soudruzi mlčí. Jako němí / Jako by s nepřítelem stáli / Prosím vás, kluci, odpusťte mi.../
A kluci odpustili... pokud jsi byl jejich. Ale běda, když jsi to jenom předstíral. Anebo dokonce, když jsi "stál na druhé straně barikády". To pak kluci neznali bratra. Protože budovat lepší zítřky, to není špás a jakékoli zlehčení takového historického úkolu se musí /ve jménu lidu/ tvrdě potrestat.
Byli ovšem tací, kteří to dokázali předstírat (chceš-li:<221>,koulet,) celá dlouhá léta. A dost možná, že to často<221>,kouleli, i sami ti nahoře. Ale proč by to dělali? Bylo to výhodné a zaručovalo to slušnou životní úroveň. A nejen tu.
Bylo by jistě neobyčejně zajímavé a poučné moci tak se všemi těmi básníky dnes hovořit a ptát se jich: To opravdu vytrysklo z vaší básnické duše? Objednal si to někdo u vás? Dali vám pokyn? Vyslovili přání? Proč jste vyšli vstříc? Či odmítli jste alespoň někdy? Nemusela to ovšem být jen touha po slávě a popularitě, materiálně vyjádřená honoráři, stipendii a státními cenami. Mohl to být i docela obyčejný lidský strach. Co když se básník dozvěděl (a to se jistě dozvěděl), jak zacházejí s těmi v lágrech. V celách. V Ruzyni. Básník je člověk křehký. Jak mohl vzdorovat? Odkud by vzal tu šílenou odvahu psát proti? Namítnete, že "spisovatel je svědomím národa". Ano, je. Přesněji: měl by být. Ale je současně většinou vzdělaný, sečtělý, znalý. A to, ať chceme nebo ne, člověku v jistém smyslu brání, aby šel na hazard. <%2>Prostý člověk si tolik neuvědomuje skrytá úskalí a nebezpečí, vzdělanec je vidí okamžitě a ve všech jejich souvislostech. A může se stát, že když Pámbůh už někomu dá talent, vezme mu zas na druhé straně dispozice být hrdinou. Ale v tom to asi právě bude: chceš-li promlouvat za ostatní, za národ, musíš v sobě najít sílu vzdorovat špíně a kalu, a mluvit pravdu, děj se co děj. A nemáš-li v sobě dost kázně, dost pokory, dost čistého jasu, bude lépe, když budeš mlčet. A to neplatí jen pro básníky...!<%0>
Boris RIEGLER