--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název:
Zdroj: NN Ročník........: 0003/010 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
V průzračném zrcadle
hromadu hnoje, neobviňuj
zrcadlo ze špíny,
jak svět činí.
sv. Františka, kterého si hluboce vážím. Však se k tomu spojuje jistý příběh: Má první cesta do kapitalistické ciziny, uskutečněná až v roce 1991, shodou okolností vedla řízením našich křesťansky-pacifistických hostitelů, do Assisi. Zde, aniž jsme to tušili, ocitli jsme se uprostřed davu skandujícího : "Vivat Palestina!" Protože se mi ta nerovnováha nelíbila, volal jsem: "Vivat Israel!", ač mám s Židy společný pouze Starý zákon. Ostatní demonstranti se tvářili, jako bych šel v davu nahý. Naštěstí se dalo do šíleného deště a já ostroh, kam pacifisty zvaly vřeštivé tlampače a odkud oni padali nejspíše do mlhavé toscánské propasti, opustil. Táhlo mne to jinam a tak se stalo, že členka Mírového klubu Johna Lennona Bára Drastíková, ohánějící se nebezpečně holí a sršící kolem sebe nadávky ve francouzštině, se dohodla s jakousi jeptiškou a pouze my tři z naší skupiny poutníků, to jest zmíněná bláznivá Bára, má malá dcera Markéta a já, jsme se dostali až k thombě, kde jsou ostatky sv. Františka. Dodnes to beru jako štěstí tří prosťáčků, které
přizval veselý sv. František k audienci a tím je i povzbudil na cestě pravdy. Takže ať je v mém povídání ona františkánská hravost, která v otevřeném srdci chutná jako radostné víno. A ve víně je pravda, nikoliv ve skutečnosti, která se bere tak hloupě vážně!)
Luboš VYDRA
Na počátku všeho je žert
lidí v redakci, mi dnes již splývá v kolorit legendy, třebaže to není zas tak dávno. Kdysi, kdosi řekl indickému mudrcovi Ramakrišnovi: "Pokud stvořil Bůh tento svět, tak byl jistě opilý." Ramakrišna mu na to odpověděl: "A odkud víte, že nebyl?" Stejně tak bylo při vzniku našich novin, které se tehdy ještě jmenovaly rozverně Ty Rudá krávo. Tento název totiž vymyslel nápaditý fantasta, jemuž nikdy nevyschl džbánek a který i v OP byl podepsán jako Miroslaf Nemjó, tedy člověk s příjmením, jež prý v maďarštině znamená - nedobrý. Název byl jako řemen. Když jsem jednou přišel do soudní síně a všetečná paní předsedkyně senátu se mne zeptala, co jsem zač, představil jsem se jí: "Jsem Luboš Vydra z Necenzurovaných novin, Ty Rudá krávo." Museli ji potom dlouho křísit. Inu takovou sílu měly ty noviny hned od začátku, že bolševické soudkyně po něm omdlévaly, asi tak jako pražské děti, když přijedou na venkov, odpadávají z přemíry kyslíku v povětří.
a Bedřichem Karlem, kteří dostali nápad vydávat Necenzurované noviny a přišli do Mírového klubu Johna Lennona. Na první schůzku ještě Nemjó opilý přišel, na druhou již ne. Pro náš příběh se
stal zbytečným. Zmizel jako nedobrý otec, který zplodí dítě a to málo co jsem se o něm dozvěděl, bylo že nastoupil kdesi v Pálkově knihkupectví na Smíchově, kde zahájil úspěšný vzestup, nápaditě využívajíc podnikatelovu důvěru. Nevím proč, ale často jsem míval v noci horečnaté sny o tom jak Nemjó utíká s knihkupcovou kasou kamsi do pralesů Brazílie. alespoň má maličkost a oba pánové, stejně jako jejich myšlenky mne zaujali. Fanda na mne působil dojmem ostrého hocha, který se rád pere. Jeho opálená tvář byla dosud ošlehána větry oceánů Labe a Vltavy, které toho času, coby zkušený mořský vlk brázdil. Když nám vyprávěl o obeplutí Libeňského ostrova, vždy se nám tajil dech. Tak i zde tento čacký hoch chytal za slovo a každou nepřesnou definici opravoval. Dotlačil mne tak ke zdi, že jsem hledal oporu u vlídně se usmívajícího Bedřicha Karla, který vířil kolem sebe jakési šlechtické výrazy, které jsem z neznalosti považoval za pouhý romantismus. Ale kdepak, to jsem se zmýlil. Ani zde nebyla žádná měkkost a souhlas. Začínali se mi oba líbit. Pak přijel Petr Cibulka a mé nadšení nebralo konce. Přidal se k nám osamělý bojovník Pepíno Maraczi, který dosud vydával Volné slovo, Mirek Durdil a další. Jan Ungár, který byl předtím neviditelným antipodem Nemja a ten ho za to neměl rád, jel dělat s Pepínem do Brna do NITC první číslo Ty Rudá krávo. Vše zadarmo, bez jediné koruny dotace z vládních zdrojů, jaké dostaly rozmilé Lidové noviny. Byli jsme iniciativou se kterou náš bývalý kamarád Václav Havel a jím, kdesi po různých "vumlech" sebraní lokajové nepočítali. A Petr Cibulka nám říkal: "Bouráci, když toho prodáme 6 000, budeme na svým." To jsme ještě netušili, že toho prodáme 50 000 a dru<%4>hé číslo vylétne dokonce až na 100<%0> 000 kusů.
Sakra tvrdé dveře
slyšel a vlastně byl to jeho plakát k demonstraci, na 70. výročí republiky za který jsem šel do vězení, ale nikdy jsme se do té doby, než přišel do Klubu Johna Lennona, neviděli. Jednou, bylo to již dlouho po listopadu, mne pozval k sobě, s tím, že půjdeme pak na pivo. Pamatuji se na jeho okno ve kterém bylo vylepeno: SMRT KOMUNISMU! Nezapomenutelné byly i schody v domě, kde byly nápisy proti místním bolševikům, jako by právě probíhala Velká světová revoluce. Tak dobrý jsem nebyl ve své nenávisti ani já. Jeho dveře byly polité růžovou barvou, dveře souseda - milicionáře polité barvou rudou a ke všemu vespod prokopnuté. Pepíno mi vyšel vstříc poskakujíc na jedné noze. Druhá byla v sádře. Pochopil jsem. Milicionářovy dveře musely být sakra tvrdé.
Nahodilovy nahodilosti
světa, ze které chtěl posílat do Ty Rudá krávo reportáže. Chodil pouze v maskáčích, což jsem si vykládal jako přizpůsobivost tropické fauně a barvil si vlasy a knír na černo. Na nohou se mu skvěly skromné "důchodky". Spával po nádražích, třebaže se šířily pověsti, že má kdesi v západních Čechách vilu, a usínal s rádiem na lavičce. Miloval Mozartovu Noční hudbu. Protože žil skromným životem bezdomovce, policie o něho pečovala jako vlastní matka a několikrát za noc mu zkoumala doklady, které v naší době nedůvěry nahrazují duši. Kamelot Nahodil byl náš malý zázrak, protože uměl prodat za den i 600 ks našich novin. V mých vzpomínkách jeho hlas stále zní v rozzářených večerních pražských ulicích: "Jseš-li již v nočním hávu, přečti si Rudou krávu!", nebo: "Při dobré kávě, začtu se v Rudé krávě!" Noviny, které přitom držel v rukách s chutí brali vrátní luxusních podniků na Václavském náměstí, a dojížděli si pro ně taxíkáři. Kudy šel, připadalo mi že se z jeho balíků zvedají ptáci a mávajíce bělošedými křídly, odlétají do tmavé noci. Pan Nahodil byl všude. Koupil si z prodeje Krávy fotoaparát a stále vážnější sedal v Klubu Johna Lennona nad mapou světa, kde za pomoci pravítek a kružítek vypočítával trasu kolem mysu Hornova. "Tohle já nepropluju!", pravil mi jednoho slunečného rána s pláčem a utekl nám vzápětí z 600 ks novin.
Div(ůpln)á Bára
obávaná, žena jinak jemného srdce Bára Drastíková, o které zlé jazyky tvrdí, že bývala kdysi kuchařkou na Ďábelských ostrovech. Pokud jen bučeli, tak jí to nijak nevyvádělo z míry a odpovídala: "Co můžeme tak chtít od vola." Nebo: "Nemáte rád krávy, tak to vás lituju, protože pak jste vůl!" A když nadávali, spustila proti nim s kadencí osmi sprostých slov za deset vteřin. Naši nepřátelé skládali telefony jako když křupají zlomené čelisti. Tak tato zlatá žena milující víno a šansony, které dovedla tak krásně interpretovat, byla našim prvním deštníkem proti prskání rozčílených bolševiků, pošuků, či jiné čeládky, která těžce nesla, že vůbec existujeme.
(Pokračování příště)