--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dědinová Sidonia
Název: Katynské dokumenty
Zdroj: NN Ročník........: 0003/011 Str.: 015
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1941 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Sidonia Dědinová Když v roce 1943 objevily německé armádní jednotky v západním Rusku, nedaleko města Smolensk, masové hroby desetitisíců polských důstojníků a civilistů, byla to doba nejméně vhodná, aby svět bojující proti Hitlerovi uvěřil, že jde o zločin sovětských spojenců.

Sovětský svaz okamžitě prohlásil, že zavraždění více než 25.000 Poláků se událo v roce 1941, tedy v roce německého přepadu země, vrahy jsou tedy nacisté.

Pouze polská exilová vláda v Londýně věřila jiným zprávám a usilovala o nezávislé vyšetření průběhu a data masakru. Zdánlivě nemotivovaná, neuvěřitelná hromadná poprava elity polské armády se stala, a dodnes pro Poláky zůstává, otřesnou událostí, kterou nelze odložit do minulosti.

V době objevení hromadných hrobů v Katynu v roce 1943 byla polská exilová vláda ve dvojím ohni: pod tlakem Stalina i západních spojenců byla nucena natrvalo se zříci rozlehlých východních teritorií, která na základě paktu Hitler-Stalin o čtyři roky dříve obsadil Sovětský svaz.

Zároveň Stalin využil polských pochybností o původcích katynského masakru jako údajného projevu sympatií vůči nacistickému Německu. Inicioval ustavení druhé, sověty kontrolované loutkové polské vlády, která pak vstoupila do Polska s Rudou armádou v roce 1944. Někdejší legitimní, londýnská exilová vláda byla politicky izolována.

Tak byl katynský problém na desetiletí umlčen, stal se tabu pro sovětská i polská komunistická média. Teprve v období glasnosti přiznal Gorbačov, že polské oběti byly zavražděny jednotkami NKVD, předstíral však i nadále, že šlo o zvůli těchto jednotek a jejich velitelů. Naoko se "hledaly" historické dokumenty, které měly sovětskou vinu, o níž už sotva kdo pochyboval, potvrdit nebo popřít.

Průlom učinil Boris Jelcin, zřejmě v politickém souboji s Gorbačovem, když v polovině října loňského roku po zvláštním poslu předložil polskému prezidentu Lechu Walesovi nepochybné dokumenty o Katynu.

Nejdůležitějším dokladem byla rezoluce č. 144 sovětského politbyra z 5. března 1940. Rezoluce výslovně nařizuje NKVD popravit 14.700 polských důstojníků a zajatců a dalších 11.000 Poláků, vězněných na územích okupovaných Rudou armádou od roku 1939.

Rezoluce vznikla na podkladě doporučení Lavrentije Beriji. V jeho návrhu se píše: "Vzhledem k tomu, že všichni jsou zatvrzelí nepřátelé sovětské vlády, pokládá NKVD za nezbytné... odsoudit" 14.700 zajatců, kteří jsou v táborech, a 11.000 ve vězeních západní Ukrajiny a Běloruska "zvláštními tribunály a stanovit nejvyšší formu trestu: zastřelení." Berija navrhuje, aby soudní řízení probíhalo bez informování polských zajatců a aniž by jim byla předložena obžaloba.

Berijův zločinný plán podepsali: Stalin, Vorošilov, Molotov a Mikojan. Na okraji spisu je poznámka: "Kalinin, pro" a "Kaganovič pro". Vcelku sedm osob tak rozhodlo o smrti více než 25.000 polských obětí.

Krátce nato se rezoluce 144 politbyra stala oficiálním rozkazem k popravám. Následující rezoluce 145 se symbolicky zabývá něčím jen zdánlivě jiným: nařizuje stavbu nového sarkofágu pro tělo Lenina. Dokumenty z roku 1940 poskytují nyní úplnou informaci o rozsahu poprav. Historikům dosud nebylo známo žádné ústřední rozhodnutí, nařizující usmrcení 11.000 vězňů z okupovaných území. Počet popravených důstojníků se odhadoval na 15.000, jen o třista více než ve skutečnosti. V tom byli zahrnuti zajatci z táborů Kozielsk, Starobielsk a Ostaszkow.

Byly to hroby důstojníků z Kozielska, jež byly jako první objeveny německými jednotkami roku 1943 v Katynském lese. Přesná místa hrobů obětí z obou dalších táborů byla identifikována až roku 1990. Polští exiloví pracovníci o nich zhruba věděli od 40.let.

Polské oběti však v Katynu nekončí. Jen v prvních dvou letech sovětské okupace, 1939-1941, bylo ze Sověty okupovaných částí východního Polska deportováno 1,200.000 polských občanů a občanek. Počet obětí na životech deportovaných byl tak vysoký, že dočasně zastínil i některé neujasněné otázky katynského masakru. Teprve později začal demokratický svět chápat, co Poláci věděli mnohem dříve. Stalinova politika vůči Polsku byla kombinací "etnických" a třídních čistek. NKVD obdrželo povolení zastřelit kteréhokoli Poláka, na nějž platila Berijova definice o "kontrarevolučním" postoji. Stalin hodlal zabránit tomu, aby se Polsko po válce obnovilo jako nezávislý stát, vymykající se jeho kontrole.

Zásahy v tomto směru zahrnovaly: sovětskou deportační politiku z okupovaných polských území v letech 1939-41 a po roce 1944. Ustavení komunistických vojenských a politických spolků pod názvem Unie polských vlastenců a Polský výbor národního osvobození, které měly nahradit legální polskou exilovou vládu a jiná tělesa.

Dalším krokem bylo neposkytnutí vojenské pomoci Varšavskému povstání v roce 1944. Po vstupu Rudé armády byli paušálně zatýkáni a popravováni důstojníci podzemní Domobrany. A konečně to byly únosy, přeprava do Moskvy a monstrproces proti 16ti polským politickým předákům, kteří za války udržovali spojení s londýnskou exilovou vládou.

Nedávné zveřejnění rezoluce sovětského politbyra o Katynu má v Polsku obrovský dopad. Když prezident Walesa oznamoval předání osudné rezoluce, byl hluboce pohnut a se slzami v očích postoupil mikrofon básníku Czeslawu Miloszovi.

Krátce nato schválil polský sejm rezoluci, v níž se praví, že "polský národ odjakživa znal skutečná jména zločinců, avšak vydání dokumentu vytváří novou morální situaci v polsko-ruských vztazích." Walesa se pochvalně vyjádřil o Jelcinově odvaze, kterou neměli jeho předchůdci.

Podle řady údajů věděli všichni předchozí generální tajemníci sovětské komunistické strany plnou pravdu o Katynu, včetně Chruščova a Gorbačova. Klíčové dokumenty se nacházely v tzv. prezidentském archivu, k němuž měli přístup generální tajemníci strany a několik špičkových funkcionářů. Poté, kdy byl Gorbačov Jelcinem obviněn, že znal celou pravdu, a přesto neposkytl materiál ani Polákům, ani ruské prokuratuře, která záležitosti Katynu vyšetřovala, Gorbačov odpověděl, že Jelcinovi byly dokumenty známy od prosince 1991. Váhal však dalších 10 měsíců, než je Polákům odevzdal. Gorbačov uvedl, že obálku s dokumenty o Katynu otevřeli společně s Jelcinem. Obsah byl otřesný. Od té doby pokládal Gorbačov záležitost Katynu za Jelcinovu věc. Navzdory sovětskému předstírání o "hledání pravdy v archivech" věděla polská a západní demokratická společnost, že historie Katynu je historií podvodů, polopravd a pololží, šířených po půl století. Nicméně zůstává Jelcinovou zásluhou, že dokumenty byly konečně Polákům předány, podobně jako předtím předal Jižní Koreji sovětskou rezoluci sestřelit proudové civilní letadlo v roce 1983 a jako loni předal Čechům a Slovákům "zvací dopisy" z roku 1968. Lech Walesa uvedl, že "pravda o Katynu radikálně mění celou atmosféru". "Z negativního symbolu útlaku a podvodu" se "Katyn stává symbolem upřímnosti" mezi Rusy a Poláky.