--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Jan a Jan
Zdroj: NN Ročník........: 0003/013 Str.: 015
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 09.06.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Zanedlouho bude 6. července. Na tento den připadne nekulaté, 578. výročí upálení Mistra Jana Husa. Neočekávám oficiální oslavy. V osobě Mistra Jana vidím jak učenost, tak i pokoru v poznání a sílu v poznaném setrvat. Proto shledávám oficiální oslavy, zejména ze strany těch, co stojí v čele společnosti, za nemístné. Tragický konec života Mistra Jana je příkladem nebezpečí pragmatičnosti. Není neznámým faktem, že snahy o reformu církve, vymykající se v Mistrově době všem základním představám o její úloze, nebyly ojedinělé, že dokonce získaly mnoho příznivců v řadách nejvyšších církevních hodnostářů té doby. Žel, zvítězil pragmatický požadavek nutnosti řešit schizma, tedy existenci tří papežů. Jeden z nich, Jan XXIII., byl církevním patronem Kostnického koncilu, který Mistra Jana odsoudil.

Ač se později schizma vyřešilo, nevyřešilo se to, nač Mistr Jan jako na špatnost poukazoval. Nebylo to totiž schizma samotné, co bylo tehdá příčinou nedobrého stavu církve. Příčina byla v tom, o čem hovořil a kázal, o čem psal Mistr Jan. Sám si kladu otázky: Dopustil se Mistr Jan omylu tím, že požadoval na církvi samé, aby se napravila? Nechtěl reformovat nereformovatelné?

Těžko hledám odpověď. Již pro naléhavost jiných věcí mi nezbývá čas tímto tematem se zabývat. Obecně je však známo, že to nakonec nebyla sama církev, která se reformovala. Bylo to hnutí mimo ni, co reformovalo záležitosti víry. Pro mne to je důkazem pravdivosti tvrzení o neperspektivnosti dnes tolik proklamovaného pragmatického přístupu, jako nejlepšího způsobu řešení problémů, nejen politických.

V historii neexistuje žádné kdyby. Nelze tedy říci, že by naplnění představ Mistra Jana o církvi bylo řešením tehdejších církevních problémů. Jeho místo v dějinách církve katolické však něco napovídá. Ačkoliv Mistr Jan nikdy nepřipustil své postavení mimo ni, vždy se považoval za jejího člena, ona sama jej ze svého středu vyobcovala. Nic nemění na této skutečnosti fakt, že II. Vatikánským koncilem byl v padesátých letech tohoto století prohlášen Kostnický koncil za neplatný, tehdejší papež Jan XXIII., byl zbaven papežství a je pro historii církve Baltazarem Cossou. Ani prohlášení všech výsledků Kostnického koncilu za neplatné nemění nic na mém přesvědčení, že katolická církev není sto pochopit úlohu Mistra Jana v ní samé.

Nikdo ze svatořečených nejednal s vědomím či dokonce s cílem své glorifikace. Byla to vždy církev, která vybrala a posoudila skutky mučedníků za účelem jejich prohlášení za svaté. Tak si ze dvou Janů oné doby vybrala Jana z Pomuku. Poctivého a věrného ve službě až za hrob. Ne kritika, ač spravedlivého, jakým Mistr Jan bezesporu byl. Jsem zřejmě tak vlažný ve víře, že důvod výběru ve prospěch Jana z Pomuku, mezi všemi těmi, kteří byli před šesti sty lety nespravedlivě utýráni či prostě zabiti, mi uniká. Tím více v porovnání obou Janů, o nichž je zde řeč.

Že je však Jan z Pomuku oslavován světskou vrchností vždy více než Mistr Jan, to chápu. Té je vždy milejší příklad za hrob věrného a poctivého sluhy, než skromného, pravdu za hrob hájícího oponenta.

V Praze dne 9. června 1993

pro NN JUDr. Vladimír Kolář