--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Bratři (soudruzi), bijte papežence, nikoho neživte !
Zdroj: NN Ročník........: 0003/013 Str.: 018
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Bedřich KAREL Navrácení církevního majetku je téma, jež hýbe občanskou veřejností a hluboké rozpory v otázce způsobu i rozsahu restitucí, zaznamenaly i strany vládní koalice. Po předběžné názorové shodě mezi třemi koaličními partnery, kdy výhrady vůči zásadám dohodnutým při vzájemných jednáních vyjádřila jako vždy pouze ODA, se ke společnému návrhu KDU-ČSL, KDS a zástupců církví, překvapivě odmítavým způsobem postavila i ODS.
Odmyslíme-li si zásadu, která má ve všech civilizovaných zemích všeobecnou platnost, a sice, že každý ukradený majetek musí být vrácen původnímu majiteli bez rozdílu, zda se jedná o osobu fyzickou či právnickou, logicky se dostaneme do podobné, ne-li stejné situace jako v nejtemnějším období vlády komunistické ideologie, kdy platily pouze zákony vyhovující předvoji lidstva. Ostatní byli obsazeni do rolí osob bezprávních a podle toho se s nimi také jednalo.
Nadmíru zajímavým způsobem odpověděl předseda Poslanecké sněmovny M. Uhde na dotaz Českého deníku, zda transformace ekonomiky je přednější než transformace morálky, mezi níž patří i restituce, cituji: "... Jsem skutečně přesvědčen, že naplnit absolutní spravedlnost není člověku dáno (...). Kdybych to měl stavět za nadčasovou otázku, dovolával bych se podobenství o Posledním soudu ... Nám lidem podle mne úsilí o absolutní spravedlnost může jenom zmást cesty ..." Považovat zcela oprávněný požadavek na alespoň částečnou nápravu křivd spáchaných na církvích za snahu po naplnění "absolutní spravedlnosti" je pouhým úsilím o zamlžení pravé podstaty věci a použité argumenty patří do výzbroje socialistických demagogů, což v osobě pana předsedy není nic překvapujícího. Podobná myšlenková linie je společná všem růžovým intelektuálům, kteří se nás již po tři roky snaží přesvědčit, že komunismus vlastně nebyl tak špatný, jak se zdálo, a postačilo by několik drobných úprav a stal by se oním vysněným základem světového blahobytu duchovního i materiálního. Pouhou náhodou jsou hlasatelé oněch hlubokých pravd jednoho vrhu. Po dvacet let věrně sloužili své rodné straně a podivným řízením osudu se na konci šedesátých let ocitli na protivném křídle, a mnozí z nich dodnes vlastně nevědí, proč ... Pouhou náhodou však nebude, že opanovali vedení ODS.
Milan Uhde pokračuje: "... Zdráhám se jenom prostě přitakat na to, že stačí říci - všechno, co patřilo církvi 25. února 1948, se jí vrací. Jsem pro výčtový princip, který je možná zdlouhavější, ale řekl bych, že bere lepší a hlubší (...) ohled na to, že během čtyřiceti let život pokračoval (...), ať se nám to líbí nebo ne. A právě tento respekt k životu je zároveň tím respektem, který je nazýván respektem ke stvořenému světu, a který by měl být křesťanům vlastní ..." Manipulace páně Uhdeho s nepopiratelnými fakty není ničím novým, podobné výklady jsme už slyšeli mnohokrát: odpusťme si, co jsme si ... nejsme jako oni. Tady už schází ono biblické: udeří-li tě někdo v pravou tvář, nastav mu i levou.
Nikdo nemá být zvýhodňován, svatá pravda - proto se nic nepodniklo proti komunistické nomenklatuře, která ovládla ekonomiku, ze stejného důvodu bylo odmítnuto potrestání viníků čtyřicetiletého rudého marasmu, a na dovršení všeho, i odškodnění obětí totalitní zvůle, je minimální. Nelze přece zvýhodňovat oběť před zločincem, kam bychom přišli, že soudruzi ?
Do stejné myšlenkové kategorie patří i premiérovo vyjádření, že církev se vlastně neliší od zahrádkářů či svazu turistů, přičemž podobná arogance je typická pro představitele politického směru, jenž se podstatně odlišuje od veřejně hlásaných zásad konzervativního liberála, za nějž se V. Klaus s oblibou vydává. Stejně pochybené je odvolávání se na tzv. vůli lidu: téměř polovina občanstva totiž patří mezi věřící a lze tedy předpokládat, že jsou do jisté míry zastupováni právě církvemi ...
V roce 1949 byl přijat zákon o hospodaření s majetky církví, který znamenal jejich totální podrobení státní moci a zabavení veškerého majetku. K útlaku duchovnímu se tak přidal i útisk materiální. Do jisté míry se stejná situace opakuje i dnes ... Objevují se i názory, že církev má být chudá, což by mělo svědčit o křesťanské pokoře. Je typické, že stejného argumentu používají zpravidla komunisté ... a pan Uhde.
Církev však nepotřebuje majetek pouze k výkonu bohoslužeb, ale i k pedagogické či charitativní činnosti. Majetek jí slouží jako prostředek ke službě Bohu i bližnímu.
Je třeba rovněž vysvětlit, že navrácením církevního majetku dojde pouze k částečnému materiálnímu vyrovnání mezi státem a církvemi - o vyžadování jakési absolutní spravedlnosti, jak demagogicky tvrdí M. Uhde, nemůže být samozřejmě ani řeči. Pouze na nejnutnější údržbu vnějšku sakrálních staveb je potřeba zhruba 30 mld. korun a o málo nižší je částka potřebná pro renovaci kostelních interiérů, jež činí přibližně 20 mld. korun. A bude-li restituční zákon schválen a navrácení majetku proběhne v rozsahu požadovaném církvemi, pak ani tehdy nebudou církve finančně soběstačné. Mluvit v tomto případě o odluce církve od státu, navíc před vlastní restitucí uloupeného majetku, je pustou ignorancí. Stejně tak argument, že nabytí majetku v minulosti nebylo vždy čisté, pak patří do slovníku proletářských internacionalistů, na nějž někteří koaliční politici zřejmě nemohou stále zapomenout. V případě předsedy Poslanecké sněmovny tak stále platí, že "do bitev půjde před řadami." Nabízí se ještě jedno, definitivní řešení: církve rozehnat, kněžstvo uvěznit a církevní stavby srovnat se zemí. To by ovšem citlivý člověk-umělec, jakým je M. Uhde, samozřejmě nechtěl, ono totiž popřít morálku, mravnost a spravedlnost, lze i nejmírnějším způsobem.
Takže lidé, vezměte laskavě na vědomí, že po čtyřicet let život pokračoval (- a komunisté vám budou vládnout dál), ať se vám to líbí nebo ne ...