--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Češi,Němci a Evropa
Zdroj: NN Ročník........: 0003/014 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Bedřich KAREL

Slovo, které nevede k činu, je slabostí (La TOUR de Pin)

Nedávno jsme zveřejnili několik článků, jejichž jediným tématem byl vzájemný vztah mezi Čechy a Němci, přesněji řečeno, mezi českými a bývalými německými obyvateli historických zemí Koruny české.

Z většiny ohlasů, které jsme dostali, a z nichž zveřejňujeme díky nedostatku místa pouhé výňatky, vane duch stále přežívající averze vůči německému národu, jež byla po celou dobu existence totalitního režimu účelově živena pomocí marxistické ideologie. Otázka narovnání česko-německých vztahů nabývá stále více na významu zvláště nyní, kdy snad už definitivně míříme do civilizované evropské společnosti, ve které platí rovná práva pro všechny skupiny občanů bez rozdílu jazyka, náboženství či kultury samotné.

V posledních dnech, se stala nepochybně pozitivním momentem společná vůle koaličních stran k zahájení tolik odkládaného dialogu s našimi bývalými německými spoluobčany. První konkrétní krok byl učiněn a to se samozřejmě neobešlo bez halasného pokřiku opozice, k níž se svým již typickým způsobem připojily i jiné, řekněme nelevicové politické strany, a společně se budou snažit z celé věci vytloukat politický kapitál. Není tak těžké odhadnout reakce široké veřejnosti po léta posilované ve víře, že náš úhlavní nepřítel číhá za šumavskými hvozdy. Přičemž ironií osudu bylo, že ve druhé polovině našeho století byl okupant jednou z větví širokého slovanského dubiska ...

Stejně tak můžeme očekávat, že společně s rozvíjejícími se partnerskými vztahy mezi českou a německou stranou, bude masivní protiněmecká kampaň nabývat na síle s jediným cílem - utvrdit v lidech přesvědčení o permanentním ohrožení našeho prostoru expanzivním Německem.

Z našich internacionálních bolševiků, po léta zaprodávajících zemi východním barbarům, se prakticky přes noc stali zuřiví supervlastenci, kteří pomocí šovinistických hesel příslušejících spíše minulému století, vlastním tělem "brání" před cizáky z prohnilého Západu stát, jenž sami přivedli na buben.

Lidská malost, sobectví, pokrytectví, závist a chorobná podezíravost ke všemu cizímu a tudíž díky mnohaleté separaci od civilizace i nepochopitelnému, jsou typickými symptomy komunistického totalitarismu. Hlučným křikem a urážkami tito lidé zakrývají hlas svého špatného svědomí, mají-li vůbec jaké ... Samozřejmě, že se jedná i o generační problém. Naše poválečná generace zažila jiné nepřátele. Do země vtáhly východní hordy a synonymem okupanta je pro nás ruský voják se širokou slovanskou tváří, vyděšený z neznámého světa v němž se náhle ocitl, jenž střílí na vše, co se hýbe. Symbolem útlaku je pro nás bratrstvo komunistů, které jako plevel opanovalo tento stát a okupace vnější byla nahrazena okupací vnitřní: přinesla zcela rovnocenné zlo - tzv. třídní nenávist a diktaturu proletariátu. Společnost byla infikována chorobou bolševismu. Nelidskost a zločinná zvůle nastoupivšího režimu byla s nacismem zcela shodná, rozdíl byl pouze v politické terminologii.

Nevím, kam patří ti, kteří při každé zmínce o pozitivním postoji ke gestům vzájemné smířlivosti a vstřícnosti, dostávají záchvaty šílenství. Jsem ochoten uvěřit i tomu, že jsou mezi nimi lidé, jimž nacistický režim krutě ublížil a jejichž rodiny byly postiženy represemi hnědé diktatury. Nikterak nechci omlouvat zvěrstva páchaná jménem nacionálního socialismu, stejně jako nelze zamlčet zločiny komunistické.

Nešťastným by se stal i dialog vedený snahou po pouhém výčtu mrtvých na obou stranách. To však neznamená, aby spáchané zločiny byly zamlčovány: doznání viny a následující pokání, by mělo být prvním krokem k obnovení přirozených vztahů běžných mezi spoluobčany, tentokrát evropskými ...

Mnohé události, ke kterým došlo těsně po skončení války, byly vědomě opomíjeny a pokud padlo několik řídkých zmínek o krutostech, jichž se zcela běžně dopouštěli příslušníci tzv. Revolučních nebo přesněji, rabovacích gard (RG), vydával je tehdejší režim za ojedinělé excesy. Stejně tak nelze považovat vyhnání, a nic jiného to nebylo, za civilizované řešení problému na němž nesou stejnou vinu Češi, jako Němci, a jehož kořeny je třeba hledat na samém počátku československého státu. Podobným doznáním nemohoucnosti přiznat si rozhodující podíl na bezprecedentním činu, jakým bezpochybně vysídlení dvouapůlmilionové skupiny našich spoluobčanů bylo, je neustálé zašťiťování se "rozhodnutím velmocí". Státy vítězné koalice německý odsun pouze potvrdily, v případě V. Británie a USA se zřejmou nechutí a obavami o osud vysídlenců.

Je proto nezbytností se tomuto traumatu století, jež leží mezi našimi národy jako těžký balvan, věnovat stále častěji a snažit se o vzájemné porozumění, odpuštění a sblížení.

Chceme-li se definitivně vymanit ze sféry vlivu rozpadající se byzantské říše na východě, jejímž předvojem se patrně opět stane tentokrát nacionálně-socialistické Slovensko, a chceme-li žít v jednotné Evropě, kam po právu patříme, potom nám ani nic jiného nezbývá. A nejde pouze o obnovení normálních styků mezi Čechy a Němci, ale o náš vztah ke křesťanské západoevropské kultuře a civilizaci vůbec.

Jeden z dopisů

... Prožila jsem všechny ty chvíle od nadšení při zářijové mobilizaci v roce l938, potom už jen zklamání z Mnichova a přijímání utečenců ze Sudet, kteří někteří s námi potom chodili i do školy. Prožila jsem l5. březen l939 a víc jak šest let okupace. V roce l94l všichni činovníci Sokola byli odvezeni do Jihlavy a ani jeden z nich se domů už nevrátil. Sudeťáci dobře věděli, kdo je jim nebezpečný a dovedli je také označit. Když 7.5. l945 večer hlásil Londýn, že Němci z rozhodnutí spojenců (nikoliv Dr.E. Beneše) budou odsunuti, říkali jsme si, jediná dobrá věc, kterou nám tato válka přinesla.

Bylo sice po válce, ale stále byla revoluce a ztráty a nespravedlnosti byly na obou stranách. Nebyla armáda a v lesích se skrývali SS a území přecházeli benderovci.

Ale skutečný odsun už prováděla a zabezpečovala armáda a vím z vyprávění přímého účastníka, jaká měli přísná nařízení a nesměli Němce tělesně trestat. Proto tvrzení, že při samotném odsunu zahynuly tisíce Němců, kde jsou potom jejich hroby? Ale uplynulo 46 let a naše pohraničí se těžko obsazovalo. Ale lidi tam konečně našli svůj nový domov a už plných 46 let se tam rodí jen české děti a je to jejich rodný kraj.

A Sudeťáci? Už ani jeden z nich plných 46 let se nenarodil u nás. Nemá tady žádné právo. A ti staří? Ti přece mají jen to, co chtěli a zač bojovali. Žít v Říši. A dnes se jim špatně nevede. Ale Němci jsou Němci a v nich je stále ta jejich rozpínavost a to jejich Drang nach Osten.

(nepodepsaná čtenářka z Prahy)

Slyšme i druhou stranu

Dokumenty o vyhnání Němců z českých zemí

V rámci objektivity je však třeba nechat promluvit i ty druhé, proto budeme postupně zveřejňovat svědectví lidí, kterých se vyhnání dotklo nejtragičtějším způsobem.

Přetiskovaná svědectví pocházejí ze stejnojmenné knihy Sidonie Dědinové (Infcentrum Šumava, 1991).

Praha - osudy německých žen 1945

(vypovídá Helena Burgnerová, 7.7. 1946, zpráva 4)

Od 5. května 1945 nesměli pražští Němci opustit svá bydliště. 9.5. mě v mém vlastním bytě zbil domovník a nato mě bez jakéhokoliv zavazadla odvedl k odstraňování barikád v pražských ulicích. Moje pracovní skupina sestávala z 20 žen, mezi nimi byla jedna 6O až 7Otiletá, kterou vedl jakýsi profesor Zelenka. Když jsme vyšly z domu, vydal nás profesor Zelenka na pospas davu se slovy: "Tady vám vedu ty německý svině." Se slovy "Ty německá kurvo" jsme musely kleknout, potom nám bajonetem uřezali vlasy. Svlékli nám boty i punčochy, takže jsme musely jít bosy. Při každém kroku a každém pohybu jsme byly nelidsky bity latěmi, gumovými obušky atd. Jestliže některá žena klesla k zemi, šlapali po ní, vyváleli ji ve výkalech nebo po ní házeli kamením, až zemřela. Sama jsem několikrát omddlela a byla potom polita vodou a musela pracovat dál. Když jsem už skutečně nemohla, dostala jsem kopanec do levé strany těla, který mi zlomil 2 žebra. Během jedné mdloby mi z chodidla vyřízli kus masa velký asi 4 čtvereční centimetry. Takové útrapy trvaly celé odpoledne. V mé skupině byly i ženy ve vysokém stupni těhotenství a kojící matky, s nimiž se zacházelo úplně stejně. U jedné z těchto žen došlo za 3 nebo 4 dny k potratu.

Večer jsme se vrátily domů. Vlastní děti mne nepoznaly, tak jsem byla týráním znetvořena. Obličej pokryt krvavými strupy, ze šatů zbyly zkrvavené hadry, 2 ženy z našeho domu ze zoufalství spáchaly sebevraždu, jedna zešílela. Naše těla byla celá modrá a napuchlá. Všechny jsme měly otevřené rány na hlavě. Poněvadž se ani jedna z nás nemohla hýbat, drželi nás po 3 týdny pod dozorem v jednom malém bytě našeho domu. V tom čase nás až na hranici snesitelnosti duševně trýznili. Hrozili nám, že nám vezmou děti a nás pošlou na Sibiř.

Po 3 týdnech jsme se dostaly do lágru Hagibor. Ve 4 barácích tam bylo ubytováno 1.200 lidí. Všichni onemocněli na úplavici z hladu, protože strava obsahovala pro děti dvakrát denně necelý čtvrtlitr řídkého ovesného vývaru, pro dospělé ráno a večer po čtvrtlitru černé kávy a po jednom tenkém krajíčku chleba, v poledne vodovou polévku bez jakýchkoliv přísad. Klozety bylo povoleno používat jen třikrát denně v určitou hodinu, přestože všichni onemocněli na úplavici. Všichni podléhali pracovní povinnosti. Každého večera se vracely pracovní oddíly do tábora zbité. Lékařské ošetření neexistovalo. Jeden německý lékař, který byl zavřen s námi, dělal, co mohl, neměl však k dispozici léky ani obvazy či nejprimitivnější instrumenty jako například teploměry, takže ženy, které se vracely se střelnými ranami a jinými zraněními, zůstávaly prakticky bez ošetření. Vypukly epidemie spalniček, spály, černého kašle, záškrtu, atd., proti kterým nebylo prostředků.

Jednoho dne jsme byli vyhnáni na apel. Museli jsme stát 7 hodin pod širým nebem, když se strhla hrozivá bouře s krupobitím a vichřicí, která urvala střechu ze dvou baráků. Ještě téhož dne nás na nádraží naložili na otevřené silně poškozené uhelné vagóny tak těsně, že jsme sotva stáli. Za lijáku jsme dorazili ve 3 hodiny ráno do Kolína. Tam nás ubytovali v pobourané škole. Při pochodu z nádraží do této školy zemřely dvě ženy vysílením (...). Ze školy jsme byli příštího dne převezeni do budovy českého Červeného kříže. České sestry Červeného kříže vpouštěly každou noc do tábora sovětské vojáky, upozorňovaly je na hezké ženy a děvčata, které pak byly nelidským způsobem, často mnohokrát za noc, znásilňovány. Zoufalá voláni o pomoc těchto žen bylo slyšet po celou noc. Mnohé měly ráno pokousané obličeje, nosy, ležely apaticky bez jakékoli pomoci, neboť lékařské ošetření nebylo ani v tomto lágru.

Po několika dnech bylo 45 žen, mezi nimi také jedna z 6 malými dětmi, posláno na jeden český statek na práci. Tam jsme zůstaly 3 a půl měsíce, dokud se poslední dvě ženy, mezi nimi i já, nezhroutily vysílením. Při stravování stejného druhu jako v Hagiboru jsme musely vykonávat těžkou fyzickou práci, i v neděli. Také děti dostávaly stejnou stravu jako dospělí, bez jediné kapky mléka, takže z každých čtyř zemřely tři. Všechny děti do 1 roku zemřely už v pražském lágru.

Při práci nás střežily ozbrojené hlídky (...). Když mé dítě dostalo jako mnoho jiných dětí spálu a já jsem na kolenou prosila řidiče, aby mu přivedl lékaře, odpověděl mi: "Národní výbor nařídil, že Němci nedostanou lékařskou pomoc" (...). Poněvadž jsem následkem zlomených žeber dostala zánět pohrudnice, poslali mě do Prahy k transportu do říše (...).

Byla jsem propuštěna k vánocům 1945 do Aše na intervenci britského velvyslanectví, kde jsem po 12 let pracovala jako sekretářka. Výpověď mohu odpřisáhnout ...

(pokračování příště)