--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Češi, Němci a Evropa
Zdroj: NN Ročník........: 0003/017 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Bedřich KAREL
Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci ... Nebo kterýmž soudem soudíte, týmž budete souzeni, a kterou měrou měříte, bude vám zase odměřeno (Evangelium sv. Matouše, 7).
V řadě dopisů, které dostáváme, čtenáři argumentují Postupimskou dohodou, jež je považována za pádný důkaz, že vyhnání Němců se dálo na přímý podnět vítězných spojeneckých mocností. Není to jenom směšné, jak píše v Literárních novinách č. 29/93 Vladimír Just v článku Sudetoněmecký problém v nás (pod nějž se mohu bez váhání okamžitě podepsat). Je to spíše smutné, trapné a především hloupé. Podobná argumentace totiž věrně dokládá zjevnou neschopnost přiznat si vlastní podíl na aktu hlubokého bezpráví, jehož jsme se dopustili na svých spoluobčanech. Konečně, jeden z prvních impulsů, které podnítily pozdější ostudný transfer, dal sám E. Beneš někdy na konci roku 1941 a od té doby se tragický osud našich Němců blížil svému naplnění.
A na tomto místě stojí za to citovat z článku A. de Zayas Angloameričané a vyhnání sudetských Němců (SE 26/92): "O zvěrstvech, spáchaných nacionálními socialisty před druhou světovou válkou a v jejím průběhu, bylo mnohé napsáno. Zatím si však nikdo nepoložil otázku, zda jsme se my, Američané, a naši britští spojenci, řídili Haagskou a Ženevskou konvencí, zda jsme to, co jsme hlásali, také v praxi prováděli (...). Myslím tedy, že by bylo vhodné zabývat se zkoumáním angloamerické odpovědnosti za vyhnání Němců ... Především myšlenka vyhnání Němců pocházela od Edvarda Beneše a nikoli od amerických či britských politiků nebo diplomatů. Navíc když byl princip přesídlení obyvatelstva přijat, Brity v r. 1942 a Američany v r. 1943, byl pojem vymezen jasně: vyhnány budou pouze tzv. neloajální menšiny. Z několika set tisíc však počet narostl na tři milióny (...). Vždycky když čtu, jak se nějací novináři nebo politikové dovolávají článku XIII. Postupimské dohody, aby vyhnání ospravedlnili, žasnu, proč nemají tolik intelektuální cti, aby prostudovali jeho skutečné znění. Neříká nic víc, než že Angloameričané přijali mimořádné pořádkové opatření ve snaze omezit a kontrolovat vyhnání, které už bylo fait accompli ..."
Text článku XIII. Postupimské dohody (2.8. 1945) XIII. Spořádané převedení části německého obyvatelstva. Konference dospěla k následující dohodě o vykázání Němců z Polska, Československa a Maďarska:
Tři jmenované vlády konzultovaly otázku za všech hledisek a uznávají, že převedení německého obyvatelstva či jeho částí, které zůstaly v Polsku, Československu a Maďarsku, do Německa, musí být provedeno. Shodují se v tom, že takové převedení, k němuž dojde, se musí uskutečnit spořádaně a humánním způsobem.
Dohodu podepsali zástupci tří spojeneckých vlád: Velké Británie (Winston Churchil/Clement Attlee), Sovětského svazu (Josef V. Stalin) a USA (Harry S. Truman).
Zpráva č. 1841 zvláštního výboru právního výboru poslanecké sněmovny. Washington, 24. března 1950.
Spojené státy později toto rozhodnutí odůvodnili takto: "Při pečlivém zkoumání protokolů, jež byly k dispozici, se tento zvláštní výbor přesvědčil, že delegace USA v Postupimi nepodporovala zmíněný článek 13 týkající se německých vyhnanců proto, aby podněcovala hromadné vypovězení. Delegace USA, vedená presidentem USA, souhlasila se zněním článku 13 jen proto, aby
1. nevyhnutelné vyhnání Němců, kteří ještě zůstali ve východní Evropě, probíhalo spořádaně a humánním způsobem 2. otevřela obsazené Německo těm, kteří byli ohroženi deportacemi do vzdálených subarktických oblastí Sovětského Ruska, což by se rovnalo jejich zničení."
Sám president H. Truman, který Postupimskou dohodu podepsal za Spojené státy, již v lednu 1946 prohlašuje, cit.: "V Postupimi jsme byli postaveni před hotovou věc a okolnostmi přinuceni souhlasit. Byl to svévolný akt násilí."
Poslední průzkumy veřejného mínění ukázaly, že míra nepochopení nutnosti česko-německého vyrovnání je hluboce zakořeněna v české společnosti. Je zarážející, že čtyři roky po pádu komunistického režimu nedošlo k hmatatelným změnám ve vědomí občanstva, což jenom dokazuje hrozivý morální propad způsobený čtyřicetiletím vlády komunistické strany. Hluboce se stydím, a nejen za sebe ...
A tento poněkud delší úvod ukončím slovy V. Černého z jeho Pamětí IV.: "Zač lepšího než naši protivníci, než kdokoliv, se od května 1945 chceme vydávat ? Bez myšlenkového a mravního prožitku pětačtyřicátého nelze ani dnes s klidnou myslí odhadnout naši s p r a v e d l i v o u národní budoucí vyhlídku." Jeho jasnozřivá slova platí dodnes. (V některém z dalších pokračování přineseme nezvratná fakta dokládající rozhodující roli, kterou sehrál president E. Beneš v přípravě poválečného exodu našich Němců).
Sidonie Dědinová, Slyšme i druhou stranu (Infcentrum, 1991)
Jihlava - zavraždění otce
Vypovídá Robert Pupeter, 2.9. 1946
Dne 6.8. m.r. jsem byl bez důvodu a bez výslechu zavřen a po 8 měsíců zadržován v jihlavské věznici. Tam jsem byl několikrát těžce ztýrán. Později jsem pracoval v cihelně, kde jsem přišel o jeden prst. Mzdu jsem nedostal. Potom jsem byl z tábora Altenberg poslán na práci k českému sedlákovi. Můj otec byl ve vězení spolu s 19 muži bez přelíčení zastřelen. Moje matka je od vyhnání do Rakouska nezvěstná. Přišel jsem o všecko. Mám nyní 2O kg zavazadel. Ve vystěhovaleckém táboře jsem dostal pouze jedno pracovní oblečení. Potraviny, které mi dal na cestu můj poslední zaměstnavatel, mi ve vysídlovacím táboře osobně odebral vedoucí tábora, sám jsem je musel odnést do jeho místnosti (...).
- - -
Čtenář J. Hlaváček z Ostravy nám napsal, cit.: "Výpověď paní H. Burgnerové se plně shoduje s poměry v lágru Birkenau (Osvětim) a mnohem horší Bergen-Belsen. Mám dojem, že žena, která tak přesně zná poměry v koncentráku byla asi příslušnicí SS nebo někdo z její rodiny ! Přesně jak všechno popisuje jsem prožil a je to 5 a půl roku. Sám jsem nikdy nikoho neuhodil i když snad bych měl na to právo, za tolik kopanců a českých psů, co jsem dostal. Přesto nechovám k nim nenávist ani touhu po pomstě ! Stejně tak mě cvičili komunisti 1O let ... zločiny proti lidskosti nesmí být nikomu a nikdy promlčeny. Najednou ticho po pěšině. Teď mravy-morálka a ti co ji kazí jsou zločinci ..."
Vážený pane, hluboce si vážím Vašeho utrpení v nacistickém koncetračním táboře, stejně jako v komunistických kriminálech - nacisté i komunisté se od sebe ničím nelišili, snad pouze barvou na praporu. O to víc mne mrzí Vaše nedůvěra k výpovědi paní Burgnerové. Bohužel podobných a ještě mnohem drastičtějších výpovědí existují tisíce. Poměry v leckterých sběrných táborech pro Němce, se v mnohém od nacistických lágrů nelišily. Znám několik lidí, kteří v nich tehdy sloužili a dodnes se za to, co se v nich dělo, do hloubi duše stydí ... Víte, ono přiznat si vlastní vinu není nikdy lehké a úzce to souvisí právě s mravy a morálkou. Souhlasím s Vámi, že zločiny proti lidskosti nesmí být nikomu a nikdy promlčeny a to se týká v š e ch viníků ...
- - -
Pochod smrti z Brna do Pohořelic Vypovídá Ed. Kroboth, 31.8. 1946, zpráva 21.
Je mi 72 let. V únoru 1945 jsem se musel podrobit operaci prostaty. Mé ženě je 68 let, má cukrovku a už řadu let otevřené bércové vředy. V tomto stavu jsme museli 31.5. 1945 opustit svůj byt. Přitom jsme byli ztlučeni. Po jedné noci strávené pod širým nebem nás spolu s tisíci dalšími hnali z Brna do Pohořelic. Byla to cesta smrti. Vlevo i vpravo podél silnice leželi mrtví, kteří zemřeli vysílením. Po jedné noci v Pohořelicích, kterou jsme strávili na mokrém betonu, nás hnali dál přes hranice do Rakouska. Tam jsme tábořili na polích rozmočených deštěm. Potravu jsme nedostali vůbec žádnou. Když moje žena cestou vytáhla z tašky kousek chleba, vyrazila jí ho hlídka s nadávkami obuškem z ruky. Nakonec už nemohla dál a já jsem s ní nesměl zůstat. Prostřednictvím jednoho českého faráře jsem potom dostal povolení vrátit se do Brna. V době přítomnosti presidenta Beneše v Brně v červenci 1945 byli všichni brněnští Němci nahnáni do pískovcového lomu a tam ve štolách zadrženi po 5 dní bez jídla a téměř bez vody. Denně tam zemřelo na 30 lidí. Mnozí zešíleli (...).
- - -
Dostali jsme dopis čtenářky s nečitelným podpisem (- o lecčems vypovídá, že ohlasy jsou většinou anonymní), která reaguje na článek L. Vydry Proč nemyslet již jako Evropané ? a píše: "Znechucena jsem si přečetla Váš článek, kde značně zlehčujete sudeťácké územní požadavky (?) na naše české pohraničí, které právě při svém nedávném televizním šou vznášel nový führer Franz Neubauer ... A to čemu říkají, že byli vyhnáni je paskvil, neboť oni na rozdíl od nás byli vítěznými mocnostmi, pro své zásluhy u Hitlera a za své provinění na II. světovém válečném konfliktu, byli uznáni vinnými, neboť všichni byli téměř bez rozdílu příslušníky Henleinovy fašistické strany a věrní přívrženci Hitlera. Tak za to byli řádně odsunuti, za to mohou poděkovat sami sobě a svému fašistickému běsnění." V podobném duchu obsáhlý dopis pokračuje: "Pane, Váš článek je plný mravního bahna (?) a prodejné podlézavosti vůči prokletým sudeťákům, zřejmě jste ještě příliš mladý na to, aby jste si o nich mohl vytvořit patřičný úsudek ... V našem státě se to vždy hemžilo politiky s mravním úpadkem (?) a hlavně politickými prostituty ..."
Dále paní ujišťuje, že není komunistka a ani minulostí s nimi nekolaborovala, ale (sic!) : "... jedno je na nich sympatické a to, že poukazují na skutečnou pravdu ..." A naše milá soudružka bez partajní legitimace, pokračuje, že "naši malou republiku brzy rozervou svými nenasytnými pařáty, množí se jako kobylky (?) ... proto už nyní připravují situaci pro své další výboje. Napřed nás vyženou z našeho českého území, tady si vyhlásí německou autonomii (...) a pak přijde to další. Divím se, že to naše pány politiky, hlavně z křesťanských stran (sic!), když už tak rozdávají velkoryse majetky přivandrovalým germánským fláterníkům, proč také nepřemýšlí o tom, kam nás všechny nastěhují ... pomalu náš český národ bude ve své vlastní zemi tvořit národnostní menšinu (...). Pan Bělohradský má pravdu a je správné, na rozdíl třeba od Českého deníku, že kritiku uveřejní třeba Rudé právo nebo Haló noviny ... to pravicový tisk zamlčuje, spíše naopak nahrává sudeťákům ..." K natolik pregnantně vyslovenému názoru je zbytečné se jakkoli vyjadřovat, snad jenom paní pozdravím, teď však nevím, zda se jí bude více zamlouvat obligátní Čest práci či Na stráž ...
- - -
Malá Morávka - týrání válečného invalidy Vypovídá Rudolf Klamert, 24.6. 1946, zpráva 190.
Jako válečný invalida jsem byl 14.6. 1945 v Malé Morávce zatčen a 4 dny na policii týrán. Češi Chalupa a Kopecký mě mlátili býkovci na holá chodidla, až jsem ztratil vědomí. Potom mě polili vodou a znovu bili. Když jsem řekl, že mám poranění hlavy z války, jeden Čech mě bil pěstmi do hlavy a strčil mně hlavou proti zdi.
Po 4 dnech jsem se dostal na samotku v koncentračním táboře v Bruntálu. Při přijetí mi dal Jarosch 25 ran býkovcem. Můj přítel Rudolf Beck tam byl tak zbit, že měl na zádech otevřené rány a potom mu vráželi jehly pod nehty a špičky prstů připalovali cigaretami (...). Také on byl válečný invalida s průstřelem plic.
1O.9. m.r. nás převezli do věznice v Olomouci a také tam nás denně mlátili. Strávil jsem tam 8 týdnů. Do 23.11. m.r. jsem byl ještě v pracovním táboře v Olomouci, kde mě přidělovali na těžké práce, než jsem byl na základě lékařského vyšetření propuštěn jako práce neschopný.
(Pokračování v příštím čísle)