--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Veselá Jana
Název: Lotrando nám pomůže ?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/017 Str.: 030
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

O církevním majetku už bylo řečeno mnohé, každá strana předkládá množství slov, z nichž jen některá vyjadřují srozumitelný argument, nikdo si to u ostatních nechce rozházet takovým či makovým jasným názorem a pozemské statky chátrají dál, aniž by to komu vadilo.

Našemu čtenáři, panu Řehákovi došla trpělivost, když sledoval, kam vedou jednání parlamentních stran, a dopsal ministerskému předsedovi. Pan Klaus panu Řehákovi odepsal, což nutno kvitovat. Horší už je to s obsahem odpovědi. Kromě zprofanovaných slov o tom, že "... nalezneme s našimi koaličními partnery rozumné a přijatelné řešení..." a osudu naší zdevastované, ale krásné země, který by nám neměl být lhostejný (no toto! Proč se asi pan Řehák rozčilil?), přičinil pan premiér následující větu: "V této souvislosti (navrácení církevního majetku, pozn. Veselá) bych rád poznamenal, že není naší snahou zavděčit se jedněm a zklamat druhé, ale právě s ohledem na budoucnost je nutné najít racionální cestu obnovy soukromého vlastnictví a ne stále hledat jen tu spravedlivou." Sic!

Vážený pane premiére,

dovolte, abych vyslovila podiv nad tím, že politik Vaší úrovně má řekněme odvahu pohrdat před svými voliči spravedlností. Ovšem Váš důraz na "racionální cestu obnovy" na úkor spravedlnosti mi přímo nahání hrůzu. Ono by totiž bylo racionální např. zlikvidovat všechny neproduktivní lidi: nemuseli bychom je živit, jejich díl potravin bychom mohli poslat třeba do Somálska, a ještě bychom měli bod na mezinárodním poli. A těch bytů, co by bylo! Zdá se Vám to absurdní? To doufám.

Svého času u nás každá mez někomu patřila. Nemálo jich patřilo církvi, jejíž majetek nejenže byl zdrojem pracovních možností, vzdělání, azylem pro nemocné či opuštěné, ale mnohdy dával tvář danému území a tvořil jeho dějiny. Vysvětlím na příkladu. Namátkou vybírám polický klášter, záměrně majetek, který nebyl zabrán komunisty, ale bylo zřejmé, že mi na tomto místě jde především o demonstraci významu a užitku církevního majetku. Podle Jiřího Kohla (Police n/Met., OSWALD, 1993) se na přelomu 12. a 13. století usadilo uprostřed hustých pohraničních lesů patřících Přemyslovcům několik poustevníků. Postavili si kapli a začali mýtit les a zakládat pole. R. 1213 byl kraj darován břevnovskému klášteru, v Polici byl založen klášter a v okolí deset vesnic právem českým a o něco později pět právem německým. R. 1253 povolil král Přemysl Otakar II. místu řečenému Police právo trhu, takže se stává městem. Jeho rozkvět zastavily až husitské války, pak chvilka oddechu, než přišla další pohroma v osobě krále Matyáše.

Začátkem 16. století, kdy nad městem stál opat Jakub, je nazýván zlatým věkem. Ze sutin vyrůstá Police do nebývalé prosperity. Opat Jan založil v 2. pol. století další tři vesnice. Na jeho popud se ustavují cechy řemeslníků (tkalci, řezníci, pekaři atd.). Opat Martin, který ho vystřídal, se moc nepovedl, jeho působení vyústilo ve skandál. Když císař Rudolf II. vyšetřoval jeho nepravosti, zabavil klášteru poklad obsahující 23.790 dukátů, 6.615 tolarů a drobných za 3.000 kop nahromaděných bez dotací, pane premiére, jen z výnosů z panství.

Následovala třicetiletá válka, plenění, vypalování, mor, selská povstání.

V r. 1700 nastupuje opat Otmar a do Polie se vrací zlatý věk. Má už tři výroční trhy a klášter najímá stavitele otce a syna Dientzenhofery, jejichž stavby můžeme v kraji vidět dosud. A nejde jen o stavby duchovní, staví se i krčmy, mlýny, mydlárna a jirchárna, čímž je položen základ budoucího průmyslu. Zakládají se také rybníky. Za tohoto opata vznikl podrobný urbář panství, který by Vás jistě zaujal.

A přicházejí další války, další plenění. A také nevděk mocných. Císař Josef II. se klášteru za poskytnutou pohostinnost odvděčil tím, že jej r. 1786 zrušil. A zase se střílelo a přišla cholera a požáry.

Církev zasáhla do dějin zničeného městečka ještě jednou. V r. 1892 se v blízkém Suchém Dole začíná zjevovat Panna Maria. Několikatisícová procesí poutníků přinášejí denně do Police ohromné množství peněz a místo ještě jednou rozkvétá v kráse a bohatství. Vzniká poštovní a berní úřad, soud, železnice, továrna na lihoviny, přádelny, barvírny, cihelny, kovovýroba, výrobna uzenin, které se tenkrát vyvážely i mimo Evropu. Po únoru 1948 drobné provozovny a soukromá zemědělství zanikla, vznikly kolosy... to už všichni známe. Polické dějiny se zdají být naplněny.

Z toho všeho mi vychází, že racionálně vzato, nemohlo být pro Polici n/Met. nic významnějšího a pro oblast přínosnějšího než darování Policka I. břevnovskému klášteru řádu sv. Benedikta a následná péče církve o celou lokalitu. Hrady si v okolních skalách budovali jen loupežníci, kteří sice měli dost peněz, ale na rozvoji kraje jim pramálo záleželo. To nebyli ti praví, kdo by křísil město z pohrom.

Ale nechme Polici. Jsou místa "v naší zdevastované, ale krásné zemi", která by se dala vzkřísit k někdejší slávě pouhým navrácením do rukou právoplatných majitelů. Loupežníci ani dnes této zemi nepomohou.

Nechápu, pane premiére, proč se domníváte, že v otázce navrácení majetku církvi je rozum a spravedlnost v rozporu. Jen slepý může nevidět, že z hlediska budoucnosti na samostatné a nedotované práci církve můžeme jen vydělat. Myšlenka privatizace církevního majetku je založena na naivním předpokladu, že Lotrando pošle syna do škol a vychová z něj "pána". Jenže skutečnost bývá jiná než pohádky K. Čapka. Dějiny této země jsou dějinami bojů, válek, morů, cholery a opětovného budování a obnovy. I premiér má z čeho se poučit. A nemusí to být jen při tenisu.

Jana Veselá