--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dresler Jaroslav
Název: Bolševik každým coulem
Zdroj: NN Ročník........: 0003/017 Str.: 031
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Eduard Goldstücker 80 Skoro jsem nevěřil svým očím, když jsem koncem května četl v Süddeutsche Zeitung oslavný článek o starém skalním bolševikovi Eduardu Goldstückerovi. Süddeutsche Zeitung je jeden z nejlepších liberálních deníků v Německu a v Evropě. Autorem laudatia byl ovšem jeden z "osmašedesátníků" Vladimír Blažek, žijící v Mnichově a vystupující pod pseudonymem Werner Paul. Blažek oslavoval Goldstückera jako velkého Středoevropana, humanistu a demokrata.

Podruhé jsem se zarazil, když jsem téhož dne viděl na rakouské televizi záběr z rakouského velvyslanectví v Praze, kde byl Goldstücker vyznamenán opět jako vzorný Středoevropan.

Goldstücker studoval před druhou světovou válkou v Praze a byl funkcionářem KOSTUFRA, komunistické studentské frakce. Od té doby je přítelem Pavla Tigrida, jak o tom psal ve svých pamětech jiný bolševik každým coulem, stalinista Václav Kopecký.

Za války byl Goldstücker v Anglii, kde se jako řada jiných, kteří se pokládali za pokrokové intelektuály, úspěšně ulejval z naší zahraniční armády. V osvobozené Paříži se objevil jako tajemník čs. vyslanectví, kde dohlížel na demokratické pracovníky a připravoval si příští kariéru. Pak byl zástupcem čs. velvyslance v Londýně a posléze 1950 - 1951 velvyslancem v Izraeli. Sám popírá, že by ho tam byl vyslal Rudolf Slánský, ale spolu se Slánským byl souzen a odsouzen na doživotí. Na monstreprocesu vypovídal ve smyslu obžaloby proti svým soudruhům, takže dostal jen doživotí. Jeho výpověď lze snadno doložit, protokol procesu vyšel koneckonců ve statisícovém nákladu, knižně byl vysílán rozhlasem a filmován. Goldstücker byl tím, čemu se normálně říká korunní svědek. Potápěl své soudruhy víc než Urválek.

Ze svědectví několika vězňů víme, že se Goldstücker choval i v bolševickém kriminále jako pravý bolševik a svým spoluvězňům dával marx-leninské školení. Bylo to v době, kdy správy věznic dávaly tyto odsouzené z obavy o jejich život na společné cely s katolickými kněžími.

Už roku 1955 byl Goldstücker propuštěn a rehabilitován a v příštím roce se stal vedoucím katedry germanistiky na Karlově univerzitě. Až do té doby, a vlastně až dodnes toho z germanistiky moc nenapsal. Kromě nezdařených pokusů o marxistický výklad díla Franze Kafky se vše ostatní dá spočítat na prstech jedné ruky. Jistou mezinárodní proslulost získal jako pořadatel liblické konference o Kafkovi v roce 1963.

Ale už roku 1959 ho vidíme na mezinárodním kongresu PEN klubu ve Frankfurtu nad Mohanem. Byl jsem u toho a také jsem si to fotografoval, když se tu po letech opět sešli Goldstücker a Tigrid, Alena Bernášková se tomuto historickému setkání jen uculovala. Byl jsem tam jako reportér Svobodné Evropy, a tak trochu také jako delegát exilového PEN klubu v německý mluvících zemích, spolu s jeho předsedou Antonínem Kratochvilem. Tigrid byl v té době předsedou celého exilového PEN klubu, a tak jsme mu oznámili, že chceme uspořádat tiskovou konferenci, na níž se bude mluvit o vězněných českých spisovatelích Palivcovi, Renčovi, Kostohryzovi a dalších. Po poradě s Goldstückerem se nám to Tigrid pokoušel rozmluvit, ba zakázat, Goldstücker prý mu řekl, aby se prý do toho "nešťouralo", "oni prý si to v Praze vyřídí sami". Tisková konference se však konala a naši němečtí přátelé Margareta Buberová-Neumannová a spisovatel Willy Haas přednesli záležitost německým novinářům. Podrobnosti najde laskavý čtenář v třísvazkové práci Antonína Kratochvila Žaluji.

V tzv. "Pražském jaru" byl Goldstücker jako starý bolševik jistě právem vyznamenán Řádem Klementa Gottwalda Za budování socialistické vlasti, ale jinak zůstával v pozadí. Když přijely sovětské tanky, Goldstücker byl podobně jako Jiří Pelikán, A. J. Liehm, Zdeněk Hejzlar a několik dalších bolševiků přestěhován na státní útraty včetně nábytku, knihovny a archivu do západní Evropy, kde už byly připraveny kontakty, byty a zaměstnání s pomocí místních komunistických stran a místních levičáků. Fešácká emigrace!

V Anglii se Goldstücker stal "bojovníkem za lidská práva", ale jen tak trochu a hlavně za svá vlastní práva. V Praze to bezpochyby vyvolalo v řadách normalizátorů bouře smíchu, když se Goldstücker dotazoval na čs. velvyslanectví v Londýně, jak by měl nyní platit členské příspěvky KSČ. Čas od času bylo jeho jméno možné vidět v časopise Der Spiegel a v některých rakouských novinách, kde doporučoval Západu jednostranné jaderné odzbrojení. Jako žili celý život fantastickými utopiemi, tak také v emigraci skončili jako fantastičtí utopisté. Dubčekův ministr zahraničí Jiří Hájek, bývalý komunistický agent v sociální demokracii, viděl v jedné své knížce, vydané v bolševickém nakladatelství INDEX v Kolíně nad Rýnem, jedinou možnou budoucí cestu Československa v tom, že by zvolilo rumunskou cestu. Kam bychom touto a také Goldstückerovou cestou bývali došli ?

dr. Jaroslav Dresler, Mnichov