--------------------------------------------------------------------------------
Autor: NN
Název: Jednosměrné myšlení
Zdroj: NN Ročník........: 0003/019 Str.: 016
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 29.08.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Ocitá-li se člověk za hranicemi svých běžných kontaktů, zpravidla pociťuje značné omezení možnosti svobody svého jednání. Nad určitou hranicí již není schopen ovlivnit žádné politické nebo společenské události. Proto také roste s výší postavení jednotlivce v politické struktuře jeho možnost rozhodování. Tak vzniká na různých úrovních a v různých oblastech společenského a politického života mocenská elita, jejíž okruh rozhodování je zpravidla určován správními celky od centra až po místní úroveň. Z podobné úvahy nesporně vycházeli i tvůrci a spolutvůrci lustračního zákona zahrnujícího v sobě též zákaz výkonu některých povolání ve státní správě pro bývalé funkcionáře KSČ a členy Lidových milicí. Avšak, rozhodovali a řídili společenský život opravdu jen komunističtí funkcionáři či členové Lidových milicí? Neexistovala zde ještě jiná skupina mocných se stejnou nebo i vyšší rozhodovací a výkonnou mocí, ač její členové byli zpravidla pouze řadovými komunisty?

Odpověď se nabízí sama. Do nové třídy mocenské elity socialismu patřila krom vrstvy komunistických tajemníků a podtajemníků, jakož i dalších stranických funkcionářů ve všech institucích vrstva nomenklaturních kádrů, nemajících sice žádnou funkci v rámci struktury KSČ, ale jejichž rozhodovací moc byla, vyjma politbyra ÚV KSČ, na stejné úrovni s tajemníky, nebo i vyšší. Tato skutečnost jaksi zákonodárcům ušla. Ocitli se totiž v zajetí jednosměrného myšlení, jež lze charakterizovat následujícím schématem: V zápalu boje proti právě sesazené totalitě bylo nutné poukázat na viníka a případně jej i odsoudit morálně i politicky. Společnost řídili komunisté, takže čelní funkcionáři na všech stupních jsou těmi "skutečnými" viníky. A pokud je nepostavíme rovnou před soud v případech, kdy se dopustili trestných činů, zbavíme je možnosti po nějaký čas do společenského života zasahovat. Spravedlnosti je učiněno zadost, punktum, a posypme to.

Jenže právě toto jednosměrné myšlení je zavádějící. Sociální realita není zdaleka tak jednoduchá. Mocenská elita, jak již bylo výše řečeno, zahrnovala do svého okruhu nejen elitu politickou, ale též elitu hospodářskou, jakou byli ředitelé podniků, jejich náměstci, vedoucí závodů a dalších institucí, včetně služeb, kultury, školství apod. Tito lidé byli vybranými a spolehlivými osobami v rámci KSČ a byli zařazeni do takzvané nomenklatury. Jako jen řadoví členové strany však v rámci své působnosti určovali, co jak se bude dělat, kdo bude vybrán pro další, nižší funkce, kdo bude ze zaměstnání propuštěn, kdo naopak přijat. Zkrátka, rozhodovali nebo spolurozhodovali o bytí a nebytí lidí spadajících do jejich rozhodovací kompetence - sféry moci. O rozsahu sféry jejich moci nebylo pochyb.

Samotní straničtí funkcionáři je nazývali "radou bohů", kterým ani kdekterý tajemníček z okresu či kraje nemohl nic poručit. Přesto tyto hospodářské magnáty či vrchnost z jiné oblasti společenské činnosti lustrační zákon nepostihuje. Ba naopak. Například obyčejný dělník, člen LM do roku 1969, vyloučený z rodné strany v prověrkách, dost možná i bývalý disident či signatář Charty, nemůže být dnes vedoucím pracovníkem. Ne, že by to bylo ke škodě věci, jde jen o srovnání. Jeho dlouholetý nadřízený, jinak řadový člen strany, který po listopadu zahodil legitimaci KSČ do kanálu a vstoupil do OF či jiné "státotvorné" strany, má cestu k další své kariéře otevřenou.

Ptám se tedy, proč tento jednosměrný pohled na problematiku zákazu výkonu povolání? Revoluční vzepětí mívá jednosměrné vidění. Ale doba zjednodušujících formulí již skončila, anebo by skončit měla. Toto opomenutí nomenklaturních kádrů je zmetkem v politické praxi. Polovičku viníků postihne a druhou nikoliv. Někoho na základě jednosměrného pohledu za viníka označí, jiného, viníka, na základě téhož pohledu přehlédne.

Je to absurdita, která posiluje sebevědomí některých bývalých a dnes opět "dobře fungujících" vedoucích pracovníků jak v hospodářských, tak i v jiných společenských institucích. Na druhé straně vede k pocitu zklamání a nedůvěry mnohých poctivých lidí. Tuto chybu je nutno co nejdříve napravit revizí lustračního zákona tak, aby skutečně postihl ty, kteří svým rozhodováním manipulovali s druhými, a určovali jim cestu, kterou by z vlastní vůle nikdy nenastoupili. Anebo je cílem politiky vládní koalice vzít nomenklaturní kádry KSČ pod svá křídla a do své nomenklatury tak, jak se již v mnoha případech stalo?

pro NN dne 29. 8. 1993 Galahalt