--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Omluvili se již sudetští Němci za vlastizradu
Zdroj: NN Ročník........: 0003/021 Str.: 003
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
Luboš Vydra Náboženskou nesnášenlivost,
vystřídal nacionalismus
K tomuto tématu přistupuji velice nerad a pouze proto, že v NN převládá interpretace tohoto problému jen jak ho vidí sudetoněmecký landsmanšaft. Vím také, že za odmítnutí tohoto vidění budu obviňován z levičáctví, tak je totiž tribuna sympatií dnes rozdělena. Nemohu však za to, že právě levičáci a z nich hlavně komunisté, kteří by za nás měli mluvit nejméně, již pro svoji minulost, jež je neméně zločinná než minulost německých fašistů, štvou proti sudetským Němcům ze všech nejvíce.
Po zániku komunistického režimu v našich zemích, v nichž idea čechoslovakismu byla již víc jak na dvacet let rozdělením na dva federativní státy uměle přerušena, se tak zcela zákonitě otevřela cesta k nové národnostní nestabilitě v samém srdci Evropy. Neboť to co je náboženská nesnášenlivost na subkontimentě indickém, promíchaném neuvěřitelným množstvím národností, to byla a je národní nesnášenlivost v Evropě. Nelze však vyloučit, že sudetoněmecké sjezdy, které dnes probíhají velmi pokojně a rozumě se přesto mohou vyvoláním jedu nenávisti v krátké době proměnit ve vytržení ne nepodobném běsnění dervišů. V dějinách se to již přece jednou stalo. Ze valné části zla které v moderní době přišlo lze vinit právě vznik narcistního nacionalismu, který se objevil s příchodem francouzké revoluce a neobvykle výrazně přispěl k rozvoji jak všeobecné vzdělanosti, tak kultury, vědy a techniky. Všechny tyto moderní jevy byly přinášeny na ten či onen tzv. oltář národa, který se stal uctívatelskou modlou. Po ztrátě vlivu šlechty, která do té doby ve všech směrech vedla a tmelila svět, muselo však k vzedmutí se vlny nacionalismu na evropském kontinentě zcela zákonitě dojít.
Nepatříme-li do Evropy, patří do
ní jistě i Německo?
Vznikla jazyková a kulturní orientace, která vždy nelibě byla přijímána právě opačnou stranou. S ní přišla nacionální expanze, násilné převádění cizinců na jediný národní region, špinění a ponižování hodnot protivníka.
Bohužel srovnání Čech a Slovenska se Švýcarskem se nedá provést, ať již z toho důvodu, že jeho národnostní skupiny žijí po staletí mezi sebou v míru, či proto že každá z nich má své jazykové a kulturní zázemí v sousední zemi. Tak tomu však není v případě Čechů a Slováků, jimž se téměř vždy jedná o národní bytí, či nebytí se stejnou úpěnlivostí jako se jedná o víru mohamedánovi, či sikhovi. Proto také dnes může zde zcela snadno vzniknout i obdobně výbušná situace jakou nacházíme v bývalé Jugoslávii. Stačí jen navodit atmosféru strachu a nenávisti. Nedivím se ani, že čechoslovakismu se mimo veterány v exilu dovolává u nás hlavně levice. Vždyť z téměř šedesáti pěti let existence republiky, více jak čtyřicet let patřilo komunistické vládě již pouze dvou národů.
Tyto emoce, které musí někdo vyvolat, protože většina obyvatel národnostních skupin se jimi často po desetiletí vůbec nezaobírá a jejich soužití probíhá obvykle bez velkých problémů, probouzí vždy někdo, kdo tyto problémy účelově potřebuje. Nemá však na mysli prospěch vlastního národa jak to do světa vytrubuje, ale především prospěch pro sebe a pro ty, kteří ho v jeho úsilí podpoří. Musíme se tedy naučit ostře rozlišovat a nepovažovat za pravdu to, co má být pouhou předhozenou návnadou. Proto, když před časem v tisku proběhlo, že jistý Sudetoněmecký landsmanšaft věnoval na podporu Vladimíra Mečiara několik milionů DM, nebylo snahou všech odsunutých a vyhnaných sudetských Němců rozbít ČSFR, ale pouze několika nacionálních fanatiků ve vedení tohoto landsmanšaftu.
Jako vždy - dobrého je méně
Ještě nedávno jsem se zastal v NN jednoho z předáků nejsilnějšího a nejvlivnějšího landsmanšaftu Franze Neubauera předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení, neboť jsem mimo jiné o tomto landsmanšaftu dostal informace, že byl založen v roce 1948 a postupně se formoval do roku 1950, kdy bylo vydáno tzv. detmoldské prohlášení, které deklarovalo rozchod s nacionálním státem, s jakýmkoliv totalitarismem, násilím a kolektivním obviňováním a přihlásilo se k lidským právům, mezi něž zahrnuje " právo sudetských Němců na domov". Otázku zkonfiskovaného majetku Němců odsunutých z bývalého Československa považuje však stále za nevyřešenou. Podle údajů z letošního roku sdružuje kolem 3,8 milionů Němců a jejich potomků. Přihlášení k lidským právům mi stačilo, abych landsmanšaft nepovažoval za neofašistický, jako to dělají u nás hlavně komunisté. Nemohl jsem také zapomenout na pomoc, jakou německy mluvící krajané poskytovali našim vyhnancům, utíkajícím před minulým režimem. Přesto se však dnes již obávám, aby nešlo ze strany landsmanšaftu pouze o planou rétoriku, neboť nátlak a suverenita s jakými si vyžaduje splnění svých požadavků přestože většina sudetských Němců nemá o návrat zájem, svědčí o opačném pozadí jeho ušlechtilých slov a prohlášení. Proto je třeba oživit si paměť a opět vrátit se ke konkrétním faktům o pár desetiletí nazpět, neboť jsem přesvědčen, že německý nacionalismus není tak zcela mrtev. Zatímco v roce 1948 mělo být v západním Německu asi 7,5 milionů "vyhnanců" z Polska, Československa, Belgie a Francie, v poslední době se uvádí počet hodně přesahující 10 milionů. Umožňuje to zákon z roku 1953, který v modifikované podobě stále platí a podle něhož získávají statut " vyhnance" automaticky manželé a potomci, kteří se narodili dávno po válce. Status "vyhnance", který je tedy dědičný, může sloužit i nadále jako velmi nebezpečná karta v Německo - evropských vztazích, pokud bude zneužit právě nacionalisty. A co bude pak silnější? Přihlášení se k lidským právům, provedené v dobách největší bídy těchto "vyhnanců", nebo snaha uplatnit svůj početní a finanční vliv a splnit mocensko - nacionální zájmy vedení landsmanšaftu? Projevy příklonu k této druhé cestě lze již spatřit ve sveřepé snaze tohoto vedení, odmítat jakékoliv odškodnění za vyhnání, ale namísto toho za každou cenu prosadit právo vrátit se do staré vlasti. Vadí mi, že na problém se dívají jen svýma očima a v tom pohledu často převládá stará zpupnost. Tím mi také nejvíce ze všeho landsmanšafty připomínají, chorvatské ustašovce. Jejich agilnost lze také srovnat s aktivitou nacionálních sionistů při vytváření státu Israel. Tehdy také docházelo ke skupování půdy palestinců, až k jejich následnému vyhnání z vlastní země, což způsobilo krvavý konflikt trvající bezmála sto let.
Benjamínci zločinu. Stále nevinní!
Není proto bez zajímavosti, že tlak landsmanšaftů se soustřeďuje právě na Čechy, o nichž patrně předpokládají, že jsou nejslabším článkem řetězu. Možná i právem, protože jsme si již dali více méně vnutit dvě základní dezinterpretace: že za prvé jde o problém čistě česko-německý a za druhé, že poválečný odsun Němců je poválečným bezprávím z doby míru. Ve skutečnosti to byl problém evropsko - německý, či spíše světově - německý. Ani Češi, ani Poláci nebyli přímo zastoupeni na Postupimské konferenci a neměli tam takový vliv, aby mohli prosadit jen svoje vlastní zájmy. Skutečným důvodem rozhodnutí vítězných velmocí o odsunu německých minorit ze střední a východní Evropy byl fakt, že tyto minority jednaly jako Hitlerova pátá kolona a jejich údajné fyzické ohrožení bylo záminkou k likvidaci Československa a k napadení Polska, k rozpoutání světové války. Zahynuly v ní desetimiliony lidí vtažených do tohoto ďábelského kotle pokřikem německých menšin "Heim ins Reich". Proto by také za vyhnance měli být považováni pouze ti z odsunutých Němců, kteří se na této zločinecké fašistické politice přímo nepodíleli, to jest převážně pouze tehdy staří lidé a děti.
Nečetli Karla Jasperse?
Vina sudetských Němců na druhé světové válce je tudíž mnohonásobně větší než Němců říšských a jejich dnešní nároky "na vlast" jsou buď historickou slepotou, nebo do nebe volající drzostí, anebo obojím. Politovánihodná skutečnost, že mnozí byli ve fázi tzv. divokého odsunu vystavení nekontrolovanému teroru naši spodiny na tom principiálně nic nemění. Tato okolnost zůstane naší hanbou.
Odsun sudetských Němců byl organicky spojen se vznikem, průběhem a výsledkem druhé světové války a byl aktem válečného práva vítězných mocností, stejně jako odsouzení válečných zločinců v Norimberku a nikoliv náhle se objevivším českým bezprávím uprostřed míru, jak se nám dnes někteří sudetští Němci snaží namluvit. Popravy německých válečných zločinců odsouzených v Norimberku byly také provedeny již v míru a podle některých názorů byly i svým způsobem porušením lidských práv. Zrovna tak bychom neměli zapomenout, že horlivost s jakou byl proveden tento odsun nám Němci vnukli sami, když po zabrání pohraničí na podzim v roce 1938 vyhnali odtud české obyvatelstvo, které se odmítalo nechat poněmčit.
Nalejme si čistého vína navzájem
Tak jako ale nedošlo k denacifikaci v zemích bývalé NDR, k určitému vyhnutí se denacifikaci došlo i ve skupině sudetských Němců. Díky tomu, že byli odsunuti, se cítili být obětními beránky nacistických zločinů, na nichž jako by neměli podíl. Tím pádem neměli ani potřebu zpytovat svědomí a neustále mluvili pouze o své křivdě. Tato zkušenost vytvořila určitou politickou tradici, jíž se potomci našich bývalých krajanů nemusí chtít zpronevěřit. Jestliže oni po nás chtějí, abychom ukázali, jak dalece jsme ochotni připustit jejich staletou přítomnost u nás, tak my zase chceme, aby oni chápali svůj podíl na iredentě. Snaha po sebeurčení může být legitimní, ale v žádném případě není legitimní, aby se toto právo spojovalo s naprosto zvráceným režimem a odtržením od státu ve kterém po staletí sdíleli s námi společný osud. Tvrdit, že trpěli za prvé republiky našimi křivdami, je také pouze jejich interpretace, kterou však pokud vím vymyslel až Josef Goebbels. Cožpak není všeobecně známo, že měli zastoupení v parlamentě a v Sudetech měli své vlastní školy a spolky? Považovat za útisk vzestup českého vlivu a kapitálu, který již nebyl omezován Vídní je pak demagogie. Henlainova strana ke své propagandě využívala vysoké nezaměstnanosti v našem pohraničním regionu, která je i dnes právě proto tak vysoká, protože je zde málo pracovních příležitostí. Snad jediné, co je třeba klást za vinu českému nacionalismu, je pouze připuštěná 14% zaměstnanost Němců ve státní správě. Chápu však, že jim se může tato věc jevit jako velmi závažná diskriminace. Na druhé straně máme také mnoho dokladů, a o tom naši bývalí krajané velmi neradi slyší, že v druhé polovině třicátých let se jejich aktivní společenská vrstva velmi bezostyšně se zločinným fašistickým režimem spojila a dopustila se ke všemu vlastizrady. Je tedy na nich, aby se nám za to omluvili a jejich omluva by měla být nyní slyšet stejně hlasitě jako omluva naše za jejich odsun, či pro některé oběti bezpráví - vyhnání. Protože z tohoto hlediska oni byli pak právem vystěhovaná skupina, která v českých zemích neposkytovala žádnou záruku klidu. Chtěl bych proto panu Neubauerovi položit několik otázek. První z nich: Neměl by se landsmanšaft, protože se považuje za mluvčího všech sudetských Němců vlastně omluvit i za všechny sudetské Němce v NSDAP a příslučníky Henlainovi strany, těm Němcům kteří byli pro jejich zločiny vyhnáni ze staré vlasti? Otázka druhá: Za koho pan Neubauer vlastně mluví? Za Němce vyhnané, nebo odsunuté? Pokud mluví za odsunuté, měl by se těm vyhnaným omluvit. Pokud za vyhnané, měl by především uplatňovat nároky na těch odsunutých, protože oni byli příčinou jejich vyhnání. Půjdeme-li ještě hlouběji, nutně dojdeme k názoru, že kdyby nebylo německého nacionalismu a jeho rozpínavosti, nebylo by ani půl století vlády komunismu ve střední Evropě. Možná že by proto bylo zcela na místě, aby se Němci všem takto postiženým národům za toto omluvili.
Nový Hong- kong
Jestliže současná česká politická reprezentace přijme argumentaci a vyvodí z ní důsledky, jak si přeje sudetoněmecký landsmanšaft, proviní se neodčinitelným způsobem na svém vlastním národě. Ovšem v zemi, kde neplatí zákon a není žádného dovolání práva, se nelze již ničemu divit. Pohraničí tzv. Euroregionu se stává neklidným územím volného obchodu, kde operují mezinárodní mafie. Každému novináři, který by do toho strkal nos jde zárověň o krk. Obešel jsem si realitní kanceláře a pod reklamami mnohých z nich je zcela jasně vyjádřeno Praha - Mnichov. Nakradený majetek českých komunistů se tak snoubí s majetkem německých neonacistů. Jak dojemné! Co je třeba? Pořádného šerifa na "divoký západ"! Zavést zde tvrdý zákon trestající tyto mafiány za pouhou účast v jejích hře tresty do deseti let a jejich vůdce pak trestat tresty nejvyššími. Je toho však schopna dosáhnout koalice tak mravně pokleslých lidí, že na svém praporci uznávají neznalost " špinavých peněz"? Skutečný důvod sudetoněmeckých nacionalistů je snaha legalizovat to, co již stejně u nás skoupili a vystupovat tudíž již v Čechách zcela legálně jako Němci. Ukázat se našemu národu, kterému již brzo nic tu nebude patřit a který, aby navrch zakryl své žebráctví, bude se muset naučit hodně rychle německy. Ale nebude pak pro nás cesta do Evropy, kam jsme ostatně nikdy nepřestali patřit, vlastně spíše již jen cestou do Německa, kde po čase třeba opět demokracii vystřídá nová vlna nacionalismu?