--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Sedlářová Iva
Název: Šeroslepí potomci Zdeňka Nejedlého
Zdroj: NN Ročník........: 0003/022 Str.: 010
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Geniální filozofický směr soudruhů Marxe a Lenina uváděný do praxe v krvavých porodních bolestech diktatury proletariátu přinesl nám ministra školství a kultury quasimodovského typu. Tribuna hlásajícího zkázu naší kultury a školství nejen stagnací, ale úmyslné zaostávání. Jeho památná věta: "Že je Sovětský svaz padesát let za námi? Nevadí, my na něj počkáme!" byla proroctvím novodobé Libuše v gatích. My jsme počkali.

Tehdy myšlení ještě nebolelo. Naopak. Příčilo se logice přijmout ideologii přicházející z východu, likvidaci lidských individualit, genetických schopností a inteligence. Parfosní metodou bylo myšlení potlačováno, až "lid" pochopil, že Velká strana je centrálním mozkem. Poskytovala laciné bydlení a stravu, byť obé převážně nouzové, pracovní právo a vlastně povinnost, zaměstnání nikoliv podle vloh, ale podle zásluh k novému režimu. Bylo to pohodlné - nemyslet. A tak se myšlení uložilo k spánku jak Šípková Růženka.

Na počátku skandovali studenti vysokých škol: "Běda, běda, třikrát běda, když nám vládne rudý děda." Na konci naší cesty k socialismu skládali zkoušky z marx-leninismu na výbornou.

VÍTĚZSTVÍ HMOTY NAD DUCHEM

Lidstvo čas od času v různých vlnách teroru ničilo samo sebe. Asi proto, že nemáme dost přirozených nepřátel, ničíme se sami. Ať již to bylo vymýcení kacířství či rasová čistota, šlo o totéž. Vždy se ničí druhý pro vlastní prospěch. Jak vůbec mohl komunismus dostat zelenou ve vyspělé společnosti? Inu, třídní boj je v podstatě lákavá myšlenka pro všechny neschopné, líné a závistivé. Navíc hospodářská krize třicátých let do tábora ultralevice přivedla mnoho nezasvěcených. Nebyl chleba - to rozhodlo, že v zářném příkladu toho, co nás čeká, je to ještě horší, že tam dokonce dochází ke kanibalismu, své členy KSČ vůbec neinformovala. Pokud tomu někdo nevěří ještě dnes, je dost již nezakázané literatury.

Tak jsme vstoupili do etapy dělnických ředitelů, vzdělanců dělnických škol: "Naháněnie, vyháněnie, marx-leninismus". Občánek byl vybaven v celé škále své činnosti a zájmů dokonalou registrací: občanský průkaz, vojenská knížka, legitimace SČSP, Svazu žen, Mysliveckého svazu, Svazu zahrádkářů, rybářů, přátel žehu, Svazarmu a ti rovnější mezi rovnými ještě legitimací KSČ a pasem.

ŠEL FRANTÍK KOLEM ZAHRÁDKY

Nutno podotknout, že soudruh Frantík byl uvědomělý traktorista, jak nám v textu moderní písňové tvorby sdělovali soudruzi umělci. Jak by ne!

Lenin - maják

Lenin - zvon

Lenin.

Poručili jsme větru a dešti a modré a bílé průvody mužů a žen v červené šátečky pionýrů vyrazily směrem k vlastní zkáze. Šli jsme vlastní cestou a svět šel jinam.

B. Smetanu nám soudruzi nezakázali - jako Hitler. Zato A. Dvořák měl odzvoněno. Novosvětská měla být Kremelská a bylo všechno fajn. Ačkoli zlí jazykové tvrdí, že si Dvořák nechtěl nechat prznit soudruhem Nejedlým dceru. Kdoví.

Vyrostl nám pomník Josefa Visarionoviče, stavby socialistického realismu zdobily emblémy soudružek se srpy a hrdých slévačů s pozdviženým hledím. V barvách pokud možno co nejvěrnějších. Jako živé.

V normální společnosti se umění vytváří přirozeně. Ať chceme nebo nechceme, i zde platí tržní zákony a z komerčního hlediska nemusí módní být vždy to nejlepší. Čas vždy rozhodne, neboť skutečné umění nemůže zestárnout. Jistě, Beethoven má nám co říci a bude říkat i těm po nás. Není umění alternativní. Je umění dobré, nebo škvár.

V nenormální společnosti se ani umění nevytváří přirozeně. Kde neplatí přirozený výběr druhů, tam neplatí ani přirozený výběr vkusu. Dá se říci, že umění je výrazový prvek. Zůstaňme u hudby. Nesporně duše komponisty hledá a nachází formu vyjádření vnitřních konfliktů v tónech. Hnutí emocí ať již z jakýchkoliv příčin. Položíte-li otázku hudebníkovi, co to je hudba, vysvětlí vám, že hudba začíná tam, kde končí slova. Je to vše mezi nebem a peklem. Různost hudebních směrů je různost názorů. Nikoliv na hudbu - ale v hudbě. Proto nelze říci, že klasika je lepší než underground. Vlastně i hard rock, country, underground jsou klasikou. Západní svět měl své Led Zeppeliny, Deep Purple, Doors, Black Sabbath, punkový Sex Pistols a Velevet Underground, komunistické Československo své soudruhy Lišky a další experty, u kterých o nějakém vyústění vnitřních konfliktů nemůže být ani řeč.

Oproti tomu zde šlo o jakousi formu protestů a hudba se rychle stala výrazovým prvkem odporu. Politikum beze slov. Přes očividnou zabedněnost soudruhů pletoucích si boilery s broilery, v tomto směru chápali rychle a umělce stíhal osud disidentů. Takzvaná alternativní hudba dostala politický význam. I když je třeba říci pravdu i v tomto a nedávat aureolu tam, kde není zasloužená. Tak jako nebyl disidentem každý, komu vonělo pívo a páchla práce, nebyl avantgardním disidentským hudebníkem každý, kdo za příšerných pazvuků vykřikoval vypitým chraplákem přisprostlé a přitroublé texty.

Zde totiž vše bylo obráceně. Nevím, je-li mladým lidem známo, že případně hnutí punk v podstatě je anarchií, a to ultralevicovou, jakési exotům připodobnění balkanismu třicátých let. V podstatě marxisté. To naši pestrobarevní kohoutci asi nevědí. Spíše chtějí vypadat západně a světově. Podobně je tomu i s undergroundem, který byl vzpourou proti šabloně hudebních hodnot a měřítek. Jistěže, zakázaná hudba nemá mnoho možností a začouzené knajpy poslední kategorie se přímo nabízejí. Být opilec a mnohdy i narkoman s kytarou ještě neznamená být avantgardním umělcem. "Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu" je pro mne svou stupiditou adekvátní Frantíkovi chodícímu kolem zahrádky a potvrzením zdárně dokončeného díla s. Zdeňka Nejedlého ke zničení kultury občanů tohoto státu. Podívejme, kde jsou dnes - textaři Plastic People. Egon Bondy (pozitivně lustrovaný) je levicovější než komunisté a o exhibicionismu Ivana M. Jirouse již vůbec nemluvě. Dovolím si parafrázovat již uvedený text z dílny "umělců":

"Hovno od plátna se odrazilo, díru v lebce jim prorazilo." Žádní novodobí prokletí básníci. Spíše ostuda disentu.

DOSŤ BOLO BARTOŠOVÉ

Ač si jinak vážím Jiřího Černého, nedávno mě ohromil. Že by trošku, trošínku Zděnečka Nejedlého i v něm?

Nechal se slyšet, že už dost Bartošové, Vondráčkové atd., že by měli být v rozhlase víc slyšet Hutkové, Nohavicové, Nosové. My, poslušní potomečkové rudého dědy jsme je v polistopadové době hráli a hráli a hráli (včetně Kubišové), až se přehráli. Můžem se divit, že náš hudební konzument chce slyšet opět, na co byl zvyklý? Vždyť i on je potomečkem. A chceme-li ho učit, vybírat musíme po kapkách. Nikoliv parfosní metodou. Nejsme jako oni! (Jak na co, že?)

Myslet jsme se odnaučili. Začít přemýšlet, bolí. Vzít osud do vlastních rukou, což je normální v normální době a společnosti, je u našich socialistických robotů (nikoliv robotníků) křivdou a násilím. Z čehož samozřejmě profitují levicoví demagogové. Nejsme jako oni. Jsme tím, čím chtěli, abychom byli. Kam potom s kulturou a uměním. Vždyť i ono "Nejsme jako oni" není heslo "listopadové revoluce". Je vykřikovaným návodem zvládnutí davové psychózy šikovně rozmístěných estébáčků v zástupech, aby se ta naplánovaná Velká Sametová nevymkla scénáři. Styďme se. Ale umíme to?

Iva SEDLÁŘOVÁ