--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dresler Jaroslav
Název: Jak jsem znal Pavla Minaříka
Zdroj: NN Ročník........: 0003/022 Str.: 011
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Schumannstr. 8 D - 81679 München

Mnichov 19. června 1993

Jak jsem znal Pavla Minaříka

Rozvědčík v civilu

Jednou jsem měl cosi vyřídit na ředitelství. Přijal mě A. Russell Poole, plným titulem Vice President Svobodné Evropy a Radia Liberty, který byl v první polovině sedmdesátých let také ředitelem Security. Byl ve znamenité náladě, zavedl mě do své kanceláře a tam ukázal na zarámovanou barevnou fotografii muže někde v přírodě s delším anglickým věnováním. Poole řekl: "Byl to můj nejlepší přítel." Na fotografii byl Pavel Minařík, který se už vrátil do Prahy a mezitím snad studoval na Ukrajině. Je třeba se o několik let vrátit zpět. V září 1968 byl Julius Firt, tehdy důchodce, vyslán Svobodnou Evropou do Vídně, aby se tam poohlédl po nových uprchlících, kteří by se případně hodili pro práci v RFE. Firt narazil mimo jiné na Minaříka, doporučil ho, a Minařík se zanedlouho objevil v Mnichově. První den, kdy začal v rádiu působit, zprvu snad jen jako volný spolupracovník, obcházel všechny redakční místnosti, aby se představil. Na mě hned bez vyzvání spustil: "Mám vás pozdravovat od vašich přátel v Brně." Dověděl jsem se, že prý mě pozdravují Jan Skácel, Oldřich Mikulášek a další, kteří před únorem 1948 byli v Brně vskutku mými přáteli. Nechal jsem ho vypovídat a pak jsem poznamenal: "A kde jste Mikuláška viděl naposled?" Minařík tvrdil, že v parku na Petrově, a jak s mrknutím poznamenal, "samozřejmě s dívkou." "To je zvláštní", řekl jsem, "nedávno mi psal Skácel, že Mikulášek leží se zlomenou nohou v úrazové nemocnici." Minařík se mi pak nějaký čas vyhýbal. Zato byl jinde velice aktivní. Firtovi dělal cosi jako soukromého šoféra, pomáhal v Československém poradním sboru v západní Evropě, spolupracoval s Českým slovem a to vše vyvrcholilo při jednom výročí sovětské intervence v ČSR. Minařík si vyběhal povolení policie a uspořádal v mnichovské Leopoldstrasse protestní automobilové korzo, jehož se zúčastnilo několik desítek aut našich uprchlíků. Jak to bývá, auta měla vlajky a transparenty, dokonce byl jistý ohlas v místním tisku. Zkrátka, kde se něco "exilového" dělo, byl Minařík aktivně u toho, ať už to byla porada o vydávání exilových knih v Bad Aibling, kde byli např. Opat Opasek, dr. Alexander Heidler, Pavel Tigradi a další, pokládáni - hlavně sami sebou - za exilové osobnosti. Filmoval jsem tuto trachtaci dost obšírně a Minařík mockrát ode mne chtěl, abych mu ten film dal okopírovat. Nestalo se tak.

Jako hlasatel byl Minařík jen průměr nebo míň, redaktorem nebyl. Chodil také dost po hospodách, jednou jel v autě se známou barmankou, narazil do stromu, vůz rozbil, za zničený strom musel zaplatit 300,- DM. Dnes by to bylo dražší.

Jednou byl v mé kanceláři, když přišla redaktorka Hana Šklíbová, která mi vracela 67 dopisů, jež mi v průběhu let psal spisovatel Jan Čep soukromě i úředně, neboť jsem redigoval jeho programy. Minařík projevil o dopisy veliký zájem, tak jsem mu je půjčil. A skutečně mi je v pořádku po čase vrátil. Protože to asi nešlo dobře kopírovat, tak mi je pak z uzamčeného stolu ukradl, než se vrátil do Prahy. Byl bych je rád jednou věnoval Památníku národního písemnictví na Strahově. Mám dojem, že u kolegů ukradl další věci, nebo si je alespoň okopíroval.

Tak například měl v době, kdy Firt odjel na prázdniny, klíče od Firtových sejfů. Byly tam různé důležité dokumenty. Když byl později v Praze soud s Jiřím Ledererem, Firt byl z toho nemocný, co by asi všechno mohlo vyjít z těchto dokumentů najevo. Ale nic se nestalo. Státní bezpečnost asi tyto věci nedala soudu k dispozici.

Minařík se v Mnichově rozvedl a znovu oženil. Jeho druhá žena byla z nejlepší rodiny a byla šéfsekretářkou v Bavorském rozhlase. Ta také zařídila nový byt, který jí dal k dispozici dirigent Sawalisch. Svědky na svatbě byli režisér A. J. Holman a Julius Firt. O vánocích, než Minařík utekl, pořádala se u Minaříků slavnostní štědrovečerní večeře. Firt daroval Minaříkovi zlaté knoflíky do manžet. O dalších vánocích jsme zvali Firta a Holmana k nám. Říkal jsem tomu "Minaříkovy memoriály". Nikdo se tomu nesmál.

Byli jsme naivní, neopatrní, příliš slušní? Buď jak buď, nikdo z nás nemohl suplovat americkou Security. Nikdo z nás by byl býval stejně ničeho nedosáhl, když Vice - President A. Russell Poole byl Minaříkovým nejlepším přítelem.

dr. Jaroslav Dresler, Mnichov