--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Šišák Luděk
Název: Ministr a jeho náčelník v Radiofóru
Zdroj: NN Ročník........: 0003/022 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 19.08.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Dne 19. srpna 1993 byla natočena a 30. téhož měsíce v Radiofóru i vysílána beseda týkající se probíhajících, zejména personálních, změn v Armádě České republiky. Besedu organizoval pan redaktor Zelenka s paní redaktorkou Grünthalovou. Řídící struktury armády byly zastoupeny ministrem obrany Baudyšem a náčelníkem generálního štábu generálmajorem Nekvasilem, subalterní část armády zastupoval podplukovník Hrbek a nadpraporčík Vajzar. O postřehy z úplného záznamu besedy a jejího rozboru bych se s vámi, čtenáři NN chtěl podělit.

Vaší řečí budiž " ANO - ANO, NE - NE "

Již dříve jsem si v projevech min. Baudyše všimnul pozoruhodné ambiguity, tedy neurčitosti, dvojznačnosti, či až zavádějících slovních obratů a spojení v jeho tvrzeních a závěrech. Ve zmíněné besedě se toto projevilo v nejedné jeho replice. Je to překvapující zejména při vědomí toho, že min. Baudyš byl ještě před listopadem 89 vysokoškolským učitelem na ČVUT, tedy školy kde pregnatnost ve vyjadřování by měla být snad podmínkou

Hned v první odpovědi na dotaz redaktora Zelenky min. Baudyš uvádí cituji " Pokud jde o cíle těch změn (personálních pozn. aut.), definoval jste to správně, je cílem, aby zkompromitovaní lidé, kteří se osobně podíleli na nějakých deformacích demokracie, kteří nemají kvalifikaci a morální předpoklady, z armády odešli". Jakou demokracii a kdy, ministrem obrany (MO) uvádění lidé deformovali? Chápe-li komunistickou variantu totality jako "nějak" deformovanou demokracii, tak nás při jeho současném postavení "obraňuj" raději pán Bůh, než jím řízený rezort. MO hned dále pokračuje "Je však třeba si uvědomit, že jedna věc je takové prohlášení, druhá věc je vypracovat vhodný rozkaz, který slouží k mimořádnému hodnocení a třetí věc je všechno tohle realizovat". Hle, jak ústy MO rozmělněna jednota cíle a výsledku! A to v organizaci s takovou mírou subordinace jakou by měla mít armáda. Pokud by takovýmto způsobem byla vedena například továrna na výrobu optických přístrojů, tak by její vedení nemělo být překvapeno, když po zadání vývoje elektronového mikroskopu, projekce ukončí vývoj "vhodného" školního mikroskopu a z výrobní linky potom patrně začnou vycházet lupy.

Další perlou "konkrétnosti" verbálního projevu MO je odpověď na otázku redaktora Zelenky, cit. " Pane ministře, já bych se chtěl ještě zeptat, v souvislosti, je skutečně dbáno na to, že prověrky realizují ti, kteří na to skutečně mají odborný a morální kredit? Kdo skutečně provádí ty prověrky?" A následná odpověď min. Baudyše, cit. " Prověrky nebo řekněme mimořádná hodnocení, nemám moc rád ten termín prověrky, provádějí zásadně ti lidé, kteří sami tím hodnocením prošli a kteří by měli být, no řekněme - do jisté míry, schopní takové hodnocení provádět. Ale samozřejmě my tady hovoříme v pojmech , které dělají zdání jakoby absolutních pojmů, ale on každý člověk má nějaké vlastnosti, nikdy nebude ideální. Ale je to první krok". konec odpovědi. Nelze než souhlasit, každý člověk má nějaké vlastnosti a nikdo z nás skutečně není ideální. Pravda. Jednou někdo například za lidovce sedí v Městském výboru národní fronty, jindy zase na ministerstvu obrany či druhdy zase čestně předsedá starožitníkům. Někdy také třeba "nepodepíše" souhlas s okupací a navzdory tomu jej tehdejší min. školství Jaromír Hrbek nechá přednášet na vysoké škole. Prostě jsme různí, má MO pravdu. Rozkaz pro mimořádné hodnocení je prvním závažným rozkazem min. Baudyše. A první krok je přečasto krokem rozhodujícím. Jak pro další vývoj Armády české republiky, tak patrně i pro ministra obrany Baudyše.

Obdobně nejednoznačná a navíc "klid a pohodu" do uniformovaných těl kritiků armádních poměrů vnášející je odpověď na otázky redaktorky Grünthalové a redaktora Zelenky jakže s nimi nadřízení nakládají. Zde odpověď min. Baudyše " Je to postaveno jako otázka velice hezky. Já samozřejmě mohu udělat velice mnoho pro to, aby za své názory nikdy postihováni nebyli, ale víte velice dobře, že není v silách ministra, aby to stoprocentně splnil. Já proto říkám zcela zodpovědně, já proto udělám maximum, ale nejsem schopen to zajistit. Protože ministerstvo obrany a armáda to nejsem jenom já. " konec citátu. Nikdo se pochopitelně nedomnívá, že postih za kritiku se v armádě podaří stoprocentně odstranit. Stejně nelze ze společenského života odstranit například zločinnost,prostituci nebo korupci. Tyto jevy je pouze možno a hlavně nutno udržovat ve společensky přijatelných mezích. Stejně tak postih za kritiku. V současné Armádě České republiky je vztah v tomto směru naprosto stejný jako v bývalé Československé lidové armádě. Kritiku odstraňují nadřízení odstraněním kritika. Jednoduché, účinnost stoprocentní. V lepším případě ústrky, zastrašováním, přemisťováním, prostě šikanem kriticky se projevujícího podřízeného. A protože struktury podřízené ministru obrany, i přes podezřele hlasité proklamace zásadních a ještě zásadnějších změn, nedoznaly v morálním a mentálním ohledu změn pražádných, nelze logicky ani v budoucnu očekávat změny v chování řídících armádních struktur ke kritice a kritikům. Ministr Baudyš to patrně tuší, proto se uchyluje ke slovní ekvilibristice. Pravdu říci nemůže nebo nechce a mlčet nelze.

Podobných případů z besedy by bylo možno uvést ještě několik. Myslím, že uvedené pro ilustraci stačí.

" První voják republiky "

Ministr obrany Baudyš se v besedě celou váhou svého úřadu zastal jím vybraného a presidentem Havlem jmenovaného náčelníka generálního štábu generálmajora ing. Jiřího Nekvasila. Tuplovaného absolventa sovětských vojenských škol a nositele Řádu rudé hvězdy. Pokud min. obrany není schopen nic vyvodit z těchto faktů dovoluji si jej upozornit na to co v besedě zaznělo z úst genmjr. Nekvasila. Že totiž v býv. SSSR studoval tak tajný systém protivzdušné obrany, že jeho výuku nebyli "sověti" ochotni, zřejmě z vrozené stydlivosti, svěřit ani tak věrnému vazalovi jakým bývala, až do svého zániku ČSSR. Z čeho plynula tak velká důvěra GRU (Glavnoje razvědnoje upravlenje - voj. rozvědka býv. sovětské armády a pochopitelně, jako u nás, současně jedna ze správ KGB) v osobu důstojníka Nekvasila. Z čeho plynula tak velká důvěra 3. správy StB-VKR, že ještě ke studiu nevyslanému důstojníku Nekvasilovi povolila podat informaci o tom, že tento tehdy supertajný systém bude ČSLA zavádět? V Radiofóru to genmjr. Nekvasil uvedl slovy, cit. "Věděl jsem, že se bude kupovat, chtěl jsem u toho být". No a tak u "toho" byl. V roce 1988 se zřejmě opět něco dozvěděl a chtěl u "toho" být zase. Odjel tedy studovat akademii generálního štábu do Moskvy. To vše se podle názoru min. obrany Baudyše patrně odehrávalo za hluboké nedůvěry zpravodajských orgánů armády býv. SSSR a zřejmě zcela proti jejich vůli. Podezírat GRU-KGB z nedůvěry k důstojníku nyní generálu Nekvasilovi je pochopitelně nesmysl. Kladu tedy ještě jednou otázku: Z čeho pramenila (pramení ?) důvěra zpravodajců bývalého jádra velké východní říše k osobě genmjr. Nekvasila? Z čeho pramení obdobná důvěra v jeho osobu u min. Baudyše?

Dlohodobý studijní pobyt na vojenských školách v SSSR a pohybování se na velitelské úrovni tzv. "chovných" důstojníků ČSLA, zřejmě zanechalo stopy v myšlení a verbálním projevu genmjr. Nekvasila. V závěrečném slově besedy se to projevilo dvakrát. Nejdříve ve větě cit." Já navážu nejdřív na to co řekl pan nadpraporčík, že souhlasím s tím, že spousta lidí dole je špatně informováno o tom co chci zatím udělat, já dělám všechny kroky abych to do lidí dostal". Tedy ne podřízené informovat o tom, co chce pan generál udělat a logikou požadovaného je přesvědčit o tom, že bude činit správně, ale rovnou "to do lidí dostat". Není to tak dávno, co v zemi studií genmjr. Nekvasila, občanům "dostávali", a to přímo do hlav, také 20 gramů olova. To byl argument!

V jedné replice se pan generál zmiňuje o personálních výměnách, cit. "Já myslím, že i na funkcích na GŠ bylo podstatně provedeno dost změn na to, aby se dalo dokumentovat i kvantitativně, ale já zase tvrdím, že na základě toho kolik jsme toho vyměnili nelze hodnotit jak jsme udělali něco dobře nebo špatně, ... ". Pominu-li obsahovou stránku tvrzení pana generála, která by jistě mohla být podkladem pro zvláštní diskusi, dovoluji si upozornit na fakt, že důstojníky GŠ chápe nikoliv jako jeho vedení podřízené občany tohoto státu, ale jako blíže nedefinovanou materii ("toho vyměnili") a sebe jako součást jakési lidmi manipulující skupiny ("jsme"). Rétorika v pravdě asijská.

Ve zmíněných souvislostech se mi jako příznačné jeví i v závěru besedy uváděné "Jsme fakt armáda, které by mělo být jasno o co jde, jsme jedna rodina, jak poslední voják tak i ten náčelník GŠ". Nevím jak kdo, ale já neznám "prvního" či "posledního" vojáka armády. Znám pouze vojáky s různou mírou odpovědnosti za obranu státu, danou funkcí již ten který zastává. Chce-li kdokoliv z AČR vytvořit skutečně výkonný obranný team tohoto státu - jakési "krystalizační" jádro jeho obrany nebo jak náčelník GŠ říká - jednu rodinu, nesmí se žádný její člen cítit jako poslední, natož aby tím "prvním" byl tak chápán a titulován.

Co nebylo "na vlnách" Radifóra

Doba nahrané besedy byla delší než čas odvysílané relace. Proto bylo nutno "stříhat". Myslím si, že co do poměru časového zkrácení replik jednotlivých účastníků, nelze nic namítat. Co do obsahu "vystřiženého" si již nejsem tak docela jist. Ba co víc, jsem přesvědčen, že nejméně dvě repliky vytřiženy být neměly. Jejich informační hodnota je totiž dle mého názoru vysoká. Shodou okolností obě vyslovil min. Baudyš a o tom proč nebyly odvysílány se lze jen dohadovat. Chci vás seznámit s jejich obsahem.

Při debatě o agentuře ZVR, ruské nástupkyni KGB, v naší armádě byla redaktorem Zelenkou položena otázka "Takže názory pane ministře, že ministerstvo obrany se distancuje od této snahy (pozn. autor zjistit agenty a strukturu) jsou liché ? Podle vašeho názoru není tedy možno do ..". Ihned navazuje min. Baudyš "Není možné se dopídit těchto jmen pokud prostě ruská strana nám to neumožní. A já, kdybych byl ruskou stranou, tak bych to neumožnil taky, pochopitelně. To je pro ně určitý majetek a tam zase k tolika změnám nedošlo. Ale chtěl bych říci toto. Není samozřejmě žádný problém všechny bývalé příslušníky vojenské kontrarozvědky propustit. Výsledek bude, že kompletně všechny správy (rozumějte MO a GŠ pozn. autor), které máme, prostě budou zít prázdnotou a nám několik let tam prostě nikdo nebude, než vychováme další lidi. A je problém sehnat nové. Čili to se dělá tak, že tito pracovníci budou postupně odcházet a budou nahrazováni novými lidmi". Po krátké slovní výměně MO na otázku do jaké funkcionářské úrovně budou využívány agenturní spisy, založené na jednotlivé důstojníky vojenskou kontrarozvědkou, odpovídá min. Baudyš cit. "Víte do jaké úrovně? To je otázka kam až se dá jít a kam až se dá jít mimo lustrační zákon".

Překvapivá upřímnost těchto odpovědí je vysvětlitelná jen vědomím min. Baudyše, že někdo bude stříhat a to právě podobně kompromitujicí odpovědi z nichž lze učinit následující a hlavně jednoznačné závěry.

Za prvé: struktury Ministerstva obrany České republiky a Generálního štábu Armády české republiky (AČR) byli a jsou infiltrované agenturou 3. správy StB-VKR (bývalé voj. kontrarozvědky) v míře v pravdě obrovské.

Za druhé: ministr obrany Baudyš je seznámen s mírou zmíněné infiltrace.

Za třetí: při obecně známé propojenosti bývalé(?) StB s bývalou KGB, nyní ruskou ZVR, lze logicky předpokládat, že nic závažnějšího k čemu dojde v nejvyšších strukturách rezortu obrany nezůstane pro ruskou zpravodajskou službu utajeno. Za čtvrté: předchůdci min. Baudyše s uvedeným stavem nic neudělali.

Za páté: ani současný ministr obrany nehodlá proti tomuto stavu podniknout žádné energické kroky.

K min. Baudyšem uvedeným skutečnostem a jejich stručnému rozboru si dovolím jen podotknout.

Za prvé: i kdyby byla AČR mimořádně dobře vycvičena, vyzbrojena, vystrojena a vedena excelentními veliteli (což bohužel ani v jednom případě není pravda), tak je Česká republika proti případnému nepříteli, který by byl v přátelském poměru k Rusku či dokonce jeho spojencem, v nevýhodě přímo osudově tragické. Za druhé: existuje trestní zákon (čís. 329/92 Sb.) a v něm 105, Vyzvědačství, který si dovoluji ocitovat v plném znění: "(1) Kdo vyzvídá státní tajemství s cílem vyzradit je cizí moci, kdo s takovým cílem sbírá údaje obsahující státní tajemství, nebo kdo státní tajemství cizí moci úmyslně vyzradí bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.

(2) Stejně bude potrestán, kdo umožní nebo usnadní činnost pachateli činu uvedeného v odstavci 1 nebo organizaci, jejímž cílem je vyzvídat státní tajemství.

(3) Odnětím svobody na osm až patnáct let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizace, jejímž cílem je vyzvídat státní tajemství, b) spáchá-li takový čin, ačkoliv mu bylo uchovávání státního tajemství zvlášť uloženo,

c) spáchá-li takový čin výdělečně nebo ve značném rozsahu, nebo

d) týká-li se takový čin státního tajemství zvlášť důležitého.

(4) Odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 za branné pohotovosti státu".

Fakt spolupráce velkého množství příslušníků ministerstva obrany a generálního štábu s StB a tudíž jejich kompromitace právě touto spoluprácí z nich tvoří osoby, u nichž lze získání pro zpravodajskou spolupráci s cizí mocí předpokládat. V každém případě z nich tato kompromitace tvoří osoby snadno získatelné pro tento druh spolupráce. Tuto aktivitu nutno očekávat zejména ze strany ZVR, ale případně i jakékoliv jiné cizí zpravodajské služby, která by získala uváděné kompromitujicí materiály. Bagatelizování zřejmých faktů a nedávnou minulostí ověřených logických vývodů posouvá celou problematiku personálního stavu AČR a zejména jejích vrcholových organizačních prvků z oblast politické libovůle do oblasti trestněprávní odpovědnosti. Kladu si další otázku: Proč chce ministr obrany postupnou výměnou udržovat své nejbližší podřízené struktury, začasté navíc s nomenklaturní komunistickou minulostí, dokonale "průhledné" pro ZVR. A armádu z tohoto důvodu, v případě jakéhokoliv bojového nasazení, vystavovat nebezpečí apriorního neúspěchu, v každém případě však nebezpečí masivních ztrát. Nižší důstojníci tento stav znají nebo jej alespoň tuší. A právě toto vědomí či tušení se nemalou mírou podílí na jejich odchodech z činné služby. Což celou armádní situaci dále zhoršuje.

Několik poznámek na konec

Všichni řídící funkcionáři z rezortu obrany vzývají vstup do NATO jako cíl svého snažení, zapomínajíce, že členství v tomto obranném uskupení je pouze prostředkem. Prostředkem k zefektivnění obranných sil republiky. A tak tedy, čím dříve, tím lépe. S tím lze jen souhlasit. Cesta, kterou bude k tomuto cíli v mírové době nutno ujít, bude obtížná a patrně dlouhá. Každý ze států NATO a stejně tak jejich armád má řadu, historickým vývojem daných, zvláštností. Nutně ovšem musí také existovat určité množství atributů společných pro všechny státy NATO a pochopitelně i jejich armády. Vše nasvědčuje tomu, že na svém zimním zasedání se členské zemně NATO pokusí, kromě jiného, atributy členství jim všem společné definovat a tím pro adepty tohoto členství určit posloupnost cílů jichž je třeba, v oblasti obrany, dosáhnout před vlastním vstupem do aliance.

Lze se jen, s velkou mírou nepřesnosti, domnívat jaké atributy to budou a kolik jich bude. Jeden atribut mezi nimi však bude určitě: Armádní řídící struktury státu přijímaného do Atlantické aliance nebudou moci být infiltrovány rozvědkou nestabilního státu, jehož vlivná část politiků neustále sní o světovládě či alespoň o návratu do pozic jež tento stát zastával před maltskou dohodou.