--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Češi, Němci a Evropa
Zdroj: NN Ročník........: 0003/022 Str.: 016
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Tajné memorandum Dnem 23. listopadu 1944 je datován text označovaný jako tajné memorandum, který byl určen vládám spojeneckých mocností (USA, Velké Británie a SSSR), a v němž se hovoří o vysídlení 1,6 milionů občanů německé či maďarské národnosti. Co se vlastního transferu vyhnanců týče, odsun měl být velmi dobře a do detailů organizován a jeho průběh byl rozložen na mnohem delší časový úsek. Zůstat mělo zhruba 800.000 občanů německé národnosti, rovněž soukromé vlastnictví nemělo být konfiskováno (Acta Occupationis Boheniae et Moraviae, 1966, str. 538).
Skutečnost však byla zcela jiná: zanedlouho po sepsání memoranda najdeme v tajných direktivách zaslaných Prokopem Drtinou (tehdejší tajemník dr. E. Beneše a poválečný ministr spravedlnosti) odbojovým skupinám ve vlasti, tyto pokyny. "Pokud se jedná o mezinárodní řešení této otázky (rozuměj, odsunu, pozn.), hodně záleží na vývoji v konečné fázi války ... Otázka, co se má stát s našimi Němci, se ve světovém veřejném mínění stále více obrací z lepšímu, a to tak, jak to náš národ potřebuje. Počítáme tedy s možností provedení odsunu našeho německého obyvatelstva. Není však dnes ještě možno říci, že všechny tři miliony Němců bude možno odsunout na základě nějaké mezinárodní úpravy. Touto cestou bude možno se jich zbavit zčásti, nejvýše snad dvou milionů (...), a nemůžeme se proto spoléhat na mezinárodní řešení a také na něj nemůžeme čekat. Je třeba, abychom v prvých dnech po osvobození mnohé vyřídili sami... Myslete vždy na to, musí na to být připraven celý národ. Mezinárodnímu řešení německé otázky musí tedy u nás předcházet co nejrychlejší možné obsazení a čistka. Veřejná oznámení prezidenta a vlády zde v Londýně k této otázce musí být vždy velice zdrženlivá a je nutné, aby u nás byla odpovídajícím způsobem posuzována" (SE 26/1993). Tolik pouze na úvod další kapitoly z historie těsně poválečné, jež našla svůj odraz v době krátce po únoru 1948.
Ústavní dekret č. 33
"Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství." Tímto odstavcem začíná ş 1 dekretu ze dne 2. srpna 1945 o úpravě čsl. občanství osob národnosti německé a maďarské, jenž se stal jednou ze stěžejních zákonných norem legalizujících vlastní vyhnání.
V ş 2 se uvádí, že zmínění občané pozbývají čsl. státního občanství dnem, kdy dekret nabyl účinnosti. Jeho ustanovení se však nevztahovalo na Němce a Maďary, kteří se v bodě zvýšeného ohrožení republiky (ş 18 dekretu z 19. 6. 1945) přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.
Odlišné měřítko je uplatněno na příslušníky jiných národností, cit.: "Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor po přezkoumání uvedené skutečnosti."
Osoby spolehlivé
Stejně tak osobám spadajícím pod ş 1, které však prokázaly, že zůstaly věrny ČSR a nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému či se účastnily osvobozeneckých bojů, zůstalo čsl. občanství zachováno.
Odlišně a se značnou dávkou nedůvěry, přestože bojovali v čsl. zahraničních vojenských jednotkách proti nacistickému Německu, byli posuzováni čsl. vojáci německé nebo maďarské národnosti. Jednalo se o jakousi předehru k pozdějšímu pronásledování zahraničních vojáků komunisty, tentokráte už bez rozdílu mateřského jazyka.
V ş 2 odst. 3) je stanoveno, že "O zachování čsl. státního občanství příslušníků čsl. vojenských jednotek, kteří jsou německé nebo maďarské národnosti, rozhodne ... z moci úřední ministerstvo vnitra na návrh ministerstva národní obrany ..." Konečně, nebylo ani divu, v obou ministerstvech měli převažující vliv komunisté.
Konfiskace majetku
Dalším z prezidentských dekretů, které tehdy spatřily světlo světa, byl zákon o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.
Zabavovaný majetek je vymezen jako movitý či nemovitý, včetně majetkových práv (pohledávek, cenných papírů, vkladů i práv nehmotných), který ke dni faktického skončení okupace byl ve vlastnictví "Německé říše, Království maďarského, osob veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německé strany nacistické, politických stran maďarských... organizací, podniků, zařízení, osobních sdružení... Z osob fyzických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice ... osob fyzických, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a ochraně ČSR ..."
Výjimky z konfiskace
"Z konfiskace vyňata jest ta část movitého majetku osob, uvedených v ş 1 odst. 1, 2 a 3), jíž jest nevyhnutelně třeba k ukojení životních potřeb nebo osobnímu vykonávání zaměstnání těchto osob a jejich členů rodiny (jako oděv, peřiny, prádlo, domácí nářadí, potraviny a nástroje) ..."
Z konfiskace byly rovněž vyjmuty osoby, které v době po 29. 9. 1938 "pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické perzekuce" pozbyly svého majetku.
Fondy národní obnovy
Ke správě zabaveného majetku byly dekretem zřízeny tzv. Fondy nár. obnovy, které podléhaly osídlovacímu úřadu, přičemž předseda úřadu a jeho náměstek s předsedou a místopředsedou Fondu tvořili radu, která usměrňovala činnost obou institucí.
Zákon dále stanoví pravidla pro přidělování zabaveného majetku, působnost Fondů, placení přejímací ceny a způsob právních převodů nemovitostí. Zvláštními paragrafy je vymezen poměr k lázeňskému majetku, přičemž právo rozhodovat o jeho přidělení bylo v kompetenci ministra zdravotnictví. Závěrečná ustanovení hovoří o trestních sankcích v případě hrubého porušování nařízení zákona. Pachateli tehdy hrozila finanční sankce do výše 1.000 000 korun (udělená bez soudního stíhání okresním nár. výborem, pozn. aut.), nebo vězením do jednoho roku. Přestupky mohly být promlčeny po 3 letech (...).
Kradlo se vesele ...
Ke kolika podvodům při nakládání s konfiskovaným majetkem, které rozhodně nebyly žádnou výjimkou, přitom docházelo, už dnes nikdo nezjistí.
Typický je povzdech J. Desenského v Dnešku Ferd. Peroutky (č. 19, 7. 8. 1945), jenž v článku Co se zbývajícími Němci, píše: "... majetek odsunutých Němců se stal konfiskátem a součástí Fondu nár. obnovy. Jmění tohoto fondu bylo proto odhadováno na desítky miliard, nedávno však byly uveřejněny číslice, které jsou v tomto ohledu naprostým rozčarováním ...
Znamená to snad, že naši Němci zde žili na úrovni žebráků? Víme všichni, že nikoli. Jejich úpravné obce na první pohled prozrazovaly dobrou životní úroveň ... Zlatokopové? Nikoliv, tato početně slabá skupina, která si zapůsobila již před odsunem Němců, měla velmi omezený prostor působnosti ... tu a tam něco "trhli", ale nikdo z nich si nenastřádal jmění ...
Kdo to tedy byl? To si lze vypočítat na prstech, jen pouhou logikou. Němci zanechali x, Fond dostal jen y. Rozdíl zůstal za nehty těch, kteří měli přístup k zabavenému majetku mezi provedením odsunu a převzetí fondem NO ..."
Mizivý výnos konfiskací byl zarážející, vysvětlení bylo jednoduché - onen rozdíl zmizel v kapsách nenasytných tzv. národních správců, kteří konfiskáty obhospodařovali řadu měsíců ... Loupež století dokonali zakrátko potom naši chrabří komunisté, jejichž převažující podíl již na osídlování pohraničí byl nepochybný.
Jak se to dělalo ?
J. Desenský ve stejnojmenné kapitole pokračuje: "MNV jmenoval horlivého muže a velkého vlastence, který přišel z vnitrozemí, komisařem pro odsun. Žertem, ale doopravdy si začali pak říkat "vysoký komisař", jak to četli v novinách o Orientu. Vysoký komisař tím dostal obrovskou moc. Rozhodoval o pořadí odsunu a podle přání vyhovoval uchazečům o osídlení. Uchazeč si vybral objekt, jeho obyvatelé byli odvezeni do odsunového tábora, a osídlenec si myslil, že se může nastěhovat. Někde to tak dělali, ale tam komisaři nezbohatli... Jinde mu řekli: "Tak, teď to máte připraveno, ale zatím musíme provést formality, přijďte až za týden." A v tomto kouzelném týdnu zmizely z objektu všechny cennější věci, které bylo možno odnést nebo odvézt pod pláštěm tmy. Za tmavých nocí pak stávaly před zabraným domem, kde bydlil vždycky pan vysoký komisař, nákladní automobily. Protože byla jejich světla zhasnuta, nemohl je vidět SNB a nemohl je ani slyšet, protože měly vypnuty motory. Ostatně, pověst pana vysokého komisaře byla nad veškerou pochybnost, a velitel stanice s ním byl zpravidla spřátelen ... SNB musí slušně bydlet ... Všichni o tom věděli a nikdo nic neřekl ... Ba, stalo se, že stará Češka, proživší svůj život v pohraničí, měla již v kapse příslib státního občanství. Pan vysoký komisař pokynul a není známo, jaká kolečka se rozjela. Do týdne byl příslib odvolán a majetek přidělen tomu, komu jej pan vysoký komisař slíbil ..." (pokračování příště)
Bedřich KAREL