--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kroupa Jaroslav
Název: Čtyři roky po textilní revoluci
Zdroj: NN Ročník........: 0003/022 Str.: 028
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 21.09.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
"Slyším - v parlamentě trnó!" (verš ze hry, kterou navštívil Václav Havel)
ČTYŘI ROKY PO TEXTILNÍ REVOLUCI Zatímco se ráno v Kroměříži připravovalo zahájení Středoevropského justičního fóra, v Brně se chystala skupina lidí jít k pomníku, symbolu sovětské moci.
(Pozn.: Socha rudoarmějce je na monumentálním podstavci, na kterém je vytesán Stalinův rozkaz se srpem a kladivem). Zatímco na zámku v Kroměříži promlouval ministr spravedlnosti J. Novák a prezident Česka V. Havel, přicházela k pomníku skupina novinářů. Městská policie Brna už tam byla.
Tak začal pracovní den Václava Havla dne 20. září 1993. V jedenáct hodin dopoledne odjíždí prezident do Brna na svou dvoudenní návštěvu. Na Moravském náměstí právě tekla červená. Několik baněk od žárovek 500 W naplněné půl litrem červené barvy bylo vrženo na srp a kladivo. Rudá barva stékala ze symbolů sovětské moci.
Mohla téci hnědá. Z hákového kříže. Ale ten válku nevyhrál. Jsou čtyři roky po textilní revoluci. Ing. arch. Lumír Šimeček je předveden na policejní okrsek spolu se svým kolegou v boji. Prezident by asi řekl - se svým přítelem. Ale o tom až později. Od této chvíle bude mít Lumír krycí jméno: Rajčatář. Alespoň tak se o něm vyjádřil příslušník tajné policie. Ale nepředbíhejme. Jeho kolega v boji je po několik hodin držen v zamřížované cele. Zato Lumír, který vypadá mírumilovně, sedí v policejní čekárně. Po hodině čekání si odběhl. Jeho doklady zůstávají na policii. Zatímco probíhá prezidentova prohlídka radnice, televizní štáb ČT stojí za provazem a je patřičně nervózní. To když uviděl Zdenka Kopřivu z komerční televize ITV. "Organizoval a nutil podepisovat protesty proti signatářům petice Několik vět", je slyšet novináře. Nyní má pouze on privilegium natáčet Václava Havla, duchovního otce této petice. To jsou paradoxy, řekl by si někdo. Ty teprve začínají.
Černé bundy Městské policie lemují schodiště. Vypadá to depresivně. Tudy půjde Havel. Osobní věci jim prý vzali. Někteří nemají co kouřit. Pistole jim ponechali. "Vypadá to hrozně, jakoby šel z basy," slyším za sebou.
Prezidentský mercedes SPZ AEF 00-01 vyjíždí z brány radnice i s radničním klíčem. Lumír, který si odběhl z policejní stanice, točí sirénou a píská na píšťalku. Do otevřené stříšky prezidentova auta míří rajče, jako do košíkářské sítě. Je krásné babí léto. Rajče sklouzlo po střeše. Nepovedlo se. "Každý správný politik má někdy v životě dostat rajským jablíčkem," prohlašuje později pan prezident. Záleží ale, za co. "Prezident se zajímal o osud Hybešova pomníku. Ptal se, zda byl odstraněn," sdělil tiskový mluvčí pana prezidenta nechápavým novinářům. To ale Lumír nevěděl. Třeba by se trefil přesněji. Neoficiální soutěž o nejdůstojněji oblečeného novináře vyhráli, k mému překvapení, komunistické Haló noviny. Světlý oblek, proužkovaná košile, slušivá kravata.
To, že si Lumír z policejní čekárny jen odskočil, se později potvrdilo. Před Ústavním soudem padají na prezidenta shnilá jablka. Ochranka je chytá do rukou. Více ale musí chránit Lumíra. "Ty hajzle! Pověsit! Zřezat!" Dav se snaží do Lumíra bouchnout. Nebýt policie byl by asi zlynčován. "Co sis to dovolil na pana prezidenta!" křičela jedna cikánka. "Nejhorší na tom je, že ta cikánka, která se prezidenta zastávala, pochází z té kapsářské bandy," slyším od kolegy. Lumír je odvezen na policii. Později je na něj uvalena vazba.
Kolem pana prezidenta se točí dva Špačkové. Jeden je jeho tiskový mluvčí, druhý je šéf brněnské tajné policie.
Večerní představení divadla Husa na provázku má hosta. Je jím pan prezident. Zde žádnou pozornost nevzbuzuje. Umělecký ředitel Oslzlý je jeho přítel. Dříve nosil na klopě placku: OF je můj osud.
"Tady Brno, tady Brno!" "Slyším - v parlamentě trnó!", ozývá se na jevišti. Dřív v Praze trnou, myslím si já. Už aby tady byl Senát!
Trne také vrátný divadla. Z objektu Park hotelu, kde bude prezident spát, se musel vystěhovat. Tchyně ho před třemi lety nevýhodně prodala. Ale to je již jiná kapitola. Druhým rezervním hotelem pro pana prezidenta by měl být hotel na Červeném vršku: "Půl roku po revoluci, na ulicích se odlepují poslední plakáty, občané se navzájem lustrují, v hlavách lidu doznívají revoluční hesla. Jiné hlavy připravují smělé plány", tak chválí registrovaného agenta StB, nyní ředitele hotelu na Červeném vršku, časopis Gentleman.
"Pan prezident chce mluvit se zadrženým," volá kdosi po představení od dveří divadla. Mezi policisty v civilu panuje zděšení. "To není možné, to by byla ostuda..." On by mu řekl, že je bolševik. Později se oficiálně dovídám, že toto přání setkání s Lumírem vyslovil pan Medek, známý z Hlasu Ameriky, nyní ředitel vnitropolitického odboru prezidentské kanceláře. Druhý den, bez zardění, Václav Havel prohlašuje: "... dočetl jsem se v novinách, že nějaký pán po mně v Brně házel rajské jablíčko. Já jsem o tom nevěděl, že ho po mně házel, až jsem se to dočetl..."
DRUHÝ DEN NÁVŠTĚVY
Je druhý den návštěvy, úterý 21. září. Odpoledne stojíme před Janáčkovým divadlem. Z policejního vrtulníku se na pana prezidenta sypají růže. Jakoby zadostiučinění za rajčata. Od pomníku se srpem a kladivem na prezidenta dohlédnete. Z místa, o které se prezident zajímal, už ne.
"Hluboce mě prezident urazil," sděluje mi jeden z účastníků Havlova projevu. "Vyvolal u některých lidí nenávist. Kdo nesouhlasí s Havlem, postavit ke zdi a postřílet, křičeli na nás u moravského transparentu někteří pomatenci. Od roku 1983 jsem byl členem Jazzové sekce, podepisoval jsem petici za propuštění Dušana Skály. Osobně jsem rozmnožoval Audienci Václava Havla. Dotklo se mě, jak se prezident vyjadřuje," říká člen bývalé hudební skupiny Moravian Folk Blues Trio.
(Pozn.: Havel řekl, že vyvoláváním nacionalistických démonů si několik nedávných ustrašenců léčí ve svobodných poměrech své narušené sebevědomí)
HRA O SEDMI DĚJSTVÍCH
1. dějství
TISKOVÁ KONFERENCE PANA PREZIDENTA
Stojím ve foyeru Janáčkova divadla. Někteří novináři jsou zvědaví, zda přijde Petr Cibulka. Včera se dozvěděli o jeho akreditaci. Volám: "Je zde někdo z prezidentské kanceláře? Pane Medek, pane Medek .... prosím Vás, je tady Petr Cibulka, šéfredaktor Necenzurovaných novin, a nechtějí ho pustit dovnitř."
MEDEK: Jestli má legitimaci, tak proč by ho nepustili. Má občanský průkaz a všichni ví, že vydává Necenzurované noviny.
MEDEK: Malý moment.
Pan Kessler ho přece zná také, tady je tolik svědků, z Telegrafu ho znají ...
MEDEK: To nejde. Má legitimaci?
Má občanský průkaz.
KESSLER (předseda Ústavního soudu): Novinářský musí mít.
Dívejte, tady v tiráži Necenzurovaných novin je jeho jméno.
MEDEK: To my víme, to je v pořádku. Samozřejmě my to víme, ale jak někoho pustíme na občanský průkaz, tak se dostaneme do situace, že musíme otevřít ty dveře. (Smích).
(Pozn.: Proč ne, jen novinářům?)
Dobře, ale pana Cibulku přece znáte z Hlasu Ameriky.
MEDEK: Znám ho dokonce osobně, ale to už je úplně jiná otázka. Buďto sem pustíme někoho na občanský průkaz, anebo na novinářskou legitimaci. Pakliže ho můžeme pustit jenom na občanskou legitimaci, tak se ho zeptejte, proč si ji nevzal s sebou. (Pozn.: Bylo po obědě)
Ale vy se chováte jak za komunistů.
MEDEK: (Smích) Ale vůbec ne. Ptám se, proč si nevzal svůj průkaz s sebou.
Je zde tolik svědků, kteří ho znají.
MEDEK: Já ho znám také. Vůbec proti němu nic nemám, ale musíme přece jednat konsekventně. Buďto sem pouštíme lidi na občanské průkazy, anebo na novinářské.
(Pozn.: To přece nikdo nechtěl)
Je známo, že je šéfredaktorem?
MEDEK: Je to známo.
Tak proč potřebujete ještě novinářský průkaz?
MEDEK: Protože ten novinářský průkaz je ten důkaz, že je to například on.
(Pozn.: Bez komentáře)
To je právě to komunistické myšlení, ne?
MEDEK: Můžete mi vysvětlit, v čem je to komunistické myšlení?
Je zde tolik svědků...
MEDEK: Nezlobte se na mne, jste směšný. Obviňovat mne z komunistického myšlení je groteska. Rozmyslete si, co říkáte.
Tohle je groteska, že ho nechcete pustit.
MEDEK: Já ho nemám co sem pouštět. Rozmyslete si, co říkáte, abychom se vám všem nezačali smát.
Nechcete pustit šéfredaktora Necenzurovaných novin na tiskovou konferenci.
MEDEK: To není pravda. My ho sem pustíme, bude-li mít legitimaci. Ostatně já to tady vůbec nerozhoduji.
HORÁK (primátor): Chcete říci, že když mě v Brně znají, tak si mohu zaparkovat kde chci...?
Tahle situace mi připadá groteskní.
MEDEK: Děláte z ní grotesku.
Nedělám.
MEDEK: Ale ano.
Já?
MEDEK: Podívejte se, je to velmi jednoduché, já nejsem rozhodující, koho sem pustí, ale když se mne ptáte, kdo sem může, tak vám říkám, že sem může člověk s novinářskou legitimací. (Pozn.: Nikdo se ho na to neptal)
Pakliže sem pustím člověka na občanský průkaz jenom proto, že ho osobně znám...
Vy ho znáte ještě před listopadem.
MEDEK: Ano.
Víte, že je majitel nadace NITC a nemá průkaz, není to groteska, že ho nechcete pustit?
MEDEK: Já ho nemám co pouštět. Já o tom nerozhoduji.
HLAS I (Muž z ochranky?): Martinu Navrátilovou v USA znají a nepustili ji. Nepřinesla si s sebou pozvání a nepustili ji tam. Nebavili se s ní. To je disciplína...
(Pozn.: Recepce nebo banket není tiskovka)
Hlas II: Komunistické myšlení je takové myšlení, že přijdu za někým, kdo někoho zná a ten zařídí, že ho tam pustí. To je přesně komunistické myšlení.
HLAS III: Zatelefonuji generálnímu tajemníkovi... To je typická protekce.
Tady se vůbec nejedná o protekci.
2. dějství
KDYŽ PŘIJEDE PREZIDENT
V článku Rudého práva Když přijede prezident, čteme: "A to máte v Brně vždycky tak přísná opatření, když přijede významná osobnost?", ptala se v pondělí před polednem pražská kolegyně Jitka Götzová, když se dostala na nádvoří radnice jen DÍKY SVÝM ZNÁMOSTEM S PÁNY Z PREZIDENTOVY OCHRANKY..."
3. dějství
OTÁZKA PRO PANA PREZIDENTA
Na tiskovce padlo osm otázek. Jitka Götzová z Rudého práva je vyvolána svým jménem. Po ní se prezidenta táže autor reportáže: Pane prezidente - ještě za totality jste prohlásil, že Petr Cibulka je váš přítel.
Jan Pavel II v roce 1990 vás v Praze pozdravil slovy: "Vím, že vaše slova nejsou prázdná," řekl také, že znáte váhu slov.
Chtěl bych se vás zeptat: Jakou váhu přikládáte slovu přítel. VÁCLAV HAVEL: Petr Cibulka byl skutečně můj přítel a zda je dodnes, či není, to já nevím. Já jsem neměl nikdy důvod přestat ho za přítele považovat, přestože velmi nesouhlasím s různými jeho aktivitami i s jeho publikační činností.
"Je demokracie, pánové, můžeme se ptát na všechno, záleží jenom na tom, co tomu řekne šéf," komentuje otázku jeden z novinářských nestorů.
4. dějství
NOVINÁŘI
"Tak pojďte se mnou," klepu zezadu na rameno kolegovi, chci ho postrašit, ale on vylekal mne:
"Já se s tebou nebudu bavit. Slyšel jsem, že jsi urazil hlavu státu. Ze všech stran jsem to slyšel, že se novináři divili tvé otázce. Ptát se, co to je přátelství. Jarku, Jarku, proč to děláš. To byl tak sprostý dotaz, až mi rozum zůstal stát." "Čekali jsme všichni, že něco takového řekneš," říká jiný novinář.
Odcházím od nich jako spráskaný pes. Poučení: Strašit se nemá.
5. dějství
IKONA
V kostele sv. Jakuba je primiční mše svatá. U bočního oltáře klečí starší žena. Před listopadem o Havlovi nic nevěděla. Nyní tiskne k hrudi jeho reprodukovanou fotografii o velikosti knížky. Pak ji pokládá vedle růžence. Modlí se. Celou primiční sobotní mši má fotografii vystavenu před sebou. Při přímluvě za politiky zvedá fotografii oběma rukama nad hlavu, tak jak to dělají pravoslavní kněží s ikonami.
6. dějství
LUMÍR
Lumír je ve vazbě. Signatář Charty 77, jeden z největších bojovníků za propuštění Václava Havla z vězení. Po listopadu ho Brňané znali jako aktivního stoupence hladovkáře Miloslava Marečka. Justiční orgány mají strach, aby z něho nebyl mučedník. Nechce vypovídat. Má na to právo. Jsou z něho nešťastní.
7. dějství
MAREČEK
Procházím kolem nástěnky s Miloslavem Marečkem. Přede mnou jde muž a žena. "Mareček ještě žije? To je čurina," říká ona. "Chceš-li mne udělat slavným, přihlas mne na hladovku," říká on. Je smutno.
Jaroslav KROUPA