--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dresler Jaroslav
Název: Důvěrník 14544 (na.6.dubna 1930)Tentokrát z"výšin"Svobodné Evropy
Zdroj: NN Ročník........: 0003/022 Str.: 032
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 19.05.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Tentokrát z "výšin" Svobodné Evropy DŮVĚRNÍK 14544 (nar. 6. dubna 1930)

Zdá se mi, že je to nejen užitečné a nutné, ale i mravné, že Necenzurované noviny udělaly to, k čemu se neodhodlala vláda a s čím zřejmě naprosto nesouhlasí vrchní mravokárce Václav Havel. (Masaryk byl velký moralista a mravní člověk, ale stálé povídání o morálce odmítal jako plané morálkaření).

V těch seznamech se lidé ztrácejí jako v telefonních seznamech velkých měst. Proto je třeba občas některá jména z tohoto stínu nekonečných kolon vytáhnout.

V seznamu důvěrníků je také Pavel Pecháček, nyní ředitel českého vysílání Svobodné Evropy. Když se ho na to veřejně otázal slovenský redaktor Ján Šalgovič, Pecháček řekl doslova: "To souhlasí, musel jsem to udělat, protože můj otec byl v té době ředitelem čs. oddělení RFE v Mnichově. Ale nikomu jsem neuškodil." Buď jak buď, Američané - s výjimkou Ferdinanda Peroutky a Julia Firta - neměli nikdy se svými čs. a českými řediteli velké štěstí.

Jeden příklad za všechny: Asistent ředitele Zdeněk Eliáš, blízký přítel mezinárodního dobrodruha a špiona StB a KGB v aparátu CIA Köchlera, navrhoval roku 1968, aby Svobodná Evropa byla zrušena, a sice v memorandu, které poslal State Departmentu. Místo toho měly být zřízeny Domy východoevropské kultury v Paříži, Londýně a v Mnichově, kde by mezi sebou podnikali párty bolševické kádry, špioni, tzv. reformisté apod. Připišme Američanům k dobru, že aspoň tentokrát - s jistým zpožděním - poslali Zdeňka Eliáše do důchodu.

Náš důvěrník StB 14544 je nyní přibližně na témže místě jako svého času Eliáš. Jeho jméno: Milan Schulz, prý český spisovatel. Ač měl už dávno šedesátku, nic kloudného jsem od něho dosud nečetl. - V únoru 1948 byl nižším gymnazistou v Praze a jako svazák - člen akčního výboru na své škole, dal vyhodit ředitele, profesory, spolužáky. Po jedné schůzi, na níž se hovořilo o programech k výročí února 1948, jsem mu řekl: "Tenkrát bych se byl velmi nerad dostal do vašich rukou." Schulz se svěšenou hlavou: "Ano, já přiznávám..." Než jsem přibouchl dveře, stačil jsem zaznamenat Lídu Rakušanovou, která se v koutě krčila s hlavou až na stolní desce. Hle, naši osvoboditelé! Po maturitě přešel Schulz do Literárních novin.

Čítával jsem ten plátek, nikoli ze záliby, ale z úřední povinnosti, velmi podrobně. Schulz se většinou skvěl svou nepřítomností. Jednou jsem si to schválně kontroloval v obsazích na konci řady ročníků. Zase skoro nic, až na nějakéto veršované povídání proti Američanům a prezidentu Kennedymu.

A pak jsem Milana Schulze viděl na začátku šedesátých let na vlastní oči na televizním festivalu v Monte Carlu. Schulz prý psal televizní kritiky. Na festivalu byla velká slezina, např. Jiří Lederer, Ivo Fleischmann, Werich s paní a jiní koryfeové ze zájezdové jedenáctky. Byl tam také náš ředitel Julius Firt a ten mi později řekl: "Ti mládenci z Prahy si myslí kdoví co. Mají velké oči. Schulz chtěl tolik, že jsem to nemohl zaplatit, tak jsem zatelefonoval Tigridovi." A Tigrid skutečně druhý den přiletěl do Cannes a brzy byla ruka v rukávě. Bylo to takhle: Schulz, pilný kádrovák a důvěrník, měl slíbené místo šéfa Literárek. V poslední chvíli však KSČ dala přednost Josefu Rybákovi. Z pomsty Schulz sebral z úředního sejfu dokument ÚV KSČ o literárních časopisech, a když ho Firt nemohl zaplatit, prodal ho Tigridovi. Tím se zamořejmě Schulz upsal CIC a z Prahy po Monte Carlu ještě nějakých pět let pilně spolupracoval. Vyplatilo se to: po srpnu 1968 byl jako jeden z prvních komunistů přijat do Svobodné Evropy, ale jeho chvíle přišla až za řadu let, kdy se z Ameriky vrátil Pavel Pecháček. Nejpevnější kumpánství jsou ta, kdy jeden o druhém a druhý o prvním něco ví. Důležité je, aby to bylo přibližně téhož kalibru. Tak jeden důvěrník kryl druhého. Při své minulosti by byl Milan Schulz nikdy nemohl emigrovat do USA a získat americké občanství. Dostal je hravě, CIA se stará o své lidi. Nyní jsou Schulz i Pecháček častými hosty na Hradě. Schulz by chtěl výš, neboť se nezadržitelně blíží jeho důchod. Nedávno si ve vysílání RFE trpce stěžoval, že v Čechách lidé nemají dobré mínění o "osmašedesátnících". Ano, ano, nevděk světem vládne.

Už v lednu 1990 přiletěl Jiří Pelikán do Prahy a vzal si k tomu Craxiho, aby Craxi Havlovi vylíčil, jaké místo je v novém státě hodno Pelikána. Jenže, kde jsou dnes Craxi, kde Pelikán a jiné byvší veličiny tohoto druhu ?

Dr. Jaroslav Dresler, Mnichov