--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Richter Antonín
Název: Denuncianti
Zdroj: NN Ročník........: 0003/027 Str.: 011
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1958 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Semeništěm politické diskriminace pedagogických pracovníků na vysokých školách v době komunistického temna byla i strojní fakulta Vysokého učení technického v Brně. Byla obnovena v r. 1958 po redukci Vojenské technické akademie, aby umožnila převážné většině bolševiků učitelského sboru další existenci. Také tehdejším docentům Janu Žižkovi a Vladimíru Enenklovi, dřívějším asistentům zmíněné akademie, ze kterých se na Vysoké učení rázem stali vedoucí kateder. Přes noc udělali politickou kariéru. Nikoli zadarmo, nýbrž za zásluhy o bolševickou partaj. Patřili k ní snad od narození, podle toho, jak s ní srostli a jak ji propagovali. Financovali na svůj náklad i plakáty s nadpisem "ZDRAVÍME PRÁCI ČEST", které pak vlastnoručně rozvěsili po celé fakultě. Pořádali komunistické dýchánky, fízlovali a vydávali na nepohodlné spolupracovníky vylhané kádrové posudky. Tím si vydobili důvěru své "mateřské strany".

Usilovali o to i tím, že svoje soukmenovce, její aktivisty, protěžovali. Na úkor nestraníků, které terorizovali. Uplatňovali svoji převahu i vůči těm, kteří zaujali na žebříčku pedagogické hierarchie, jako profesoři nebo jejich zástupci, vyšší příčku. Ti však byli proti nim v nevýhodě, jelikož postrádali, jako bezpartijní, stranickou příslušnost. Proto byli postupně likvidováni a vyhazováni na dlažbu. Třebaže fakulta za ně neměla náhradu. Opatřovala si ji různými substituty ze strojírenských závodů, kteří "učili" jen proto, že museli. Ke škole, jako příčině nadměrného s tím i nežádoucího vytížení, neměli vhodný vztah. Svoje "přednášky" četli a výuku odbývali. Ta podle toho také vypadala. Měla na posluchače velmi špatný vliv.

Přesto byli tito substituti, převážně také bolševici, pro školu přijatelnější, neboť měli pro výchovu socialistické mládeže vhodnější předpoklady. Ty jsem však neměl já, ani ve funkci mimořádného profesora, nazývaného tehdy jeho zástupcem, a proto jsem byl, spolu se svým pověřením výukou teorie i konstrukce spalovacích motorů a turbin v r. 1960 také zlikvidován. V důsledku lživého obvinění, které na mne vnesli zmínění "docenti". Jan Žižka a Vladimír Enenkl, abych nepřekážel jejich kariéře. Chtěli se mne zbavit, a proto využili nejen to, že jsem nebyl politicky organizován, ale zneužili - jako moji představení - i svoji úřední pravomoc. Podali na mne vylhané kádrové posudky. Ačkoli jsem proti tomu zoufale protestoval, kdy jsem dlouho nemohl nalézt žádné zaměstnání, třebaže moje výdělečná schopnost byla jedinou zárukou existence mé pětičlenné rodiny, nezmohl jsem vůbec nic. Byl jsem odsouzen, spolu s ní, k smrti pronic a zanic, a neměl jsem ani možnost se někam odvolat. Stál jsem pod šibenicí zásluhou svých katů, kterým to umožnila - ve smyslu bolševické "ideologie" - jejich "třídní morálka". Preferovat sami sebe a zničit každého, kdo stál v cestě jejich ambicím.

Tak tomu bylo nejen dřív, ale je tomu tak bohužel i dnes. Umožňuje to naše "zákonodárství", jelikož netrestá ani prokazatelné zločince. Trestá naopak jejich oběti, jelikož jim nepřiznává nárok na spravedlnost. Ztotožňuje se s praktikami totalitního režimu a směřuje k zastírané likvidaci tak těžce nabyté svobody. Přičiněním zakuklených bolševiků, kteří se opět hlásí ke slovu. Vetřeli se do parlamentu i do vlády a nahlodávají tam podstatu naší demokracie. Proto se nelze divit, že i Žižka s Enenklem jsou čistí jako lilie. Po všech zvěrstvech, kterých se dopustili, se jim nic nestalo. Žijí si jako v bavlnce a nedůslednost našeho "právního řádu" je jim neobyčejně vhod. Těží z jeho přihlouplé naivity a na sametovou revoluci ani její strůjce si nemohou naříkat. Spolu s těmi, kteří je v osočování nestraníků podporovali a se svými kádry drželi milicionářský krok.

Patří k nim také ing. Pokorný, dokonce Čestmír, někdejší aktivista školské mafie, který obvykle vstupoval do dveří bez klepání, aby přistihl špehované a mohl je z něčeho obvinit. Aby vykázal činnost, kterou byl na Vysokém učení, jako "vědecký aspirant", přednostně pověřen. Aby si zasloužil svůj chléb. Udržel si důvěru svých náčelníků, jimiž byli právě Žižka a Enenkl. Ti nemuseli chodit bez klepání do dveří, když mohli kráglovat svoje podřízené kádrovými posudky. To vyzkoušeli i na mně. Bez ohledu na posudek mých posluchačů, který je pozitivní a zcela protichůdný. Požádal jsem o něj až po svém odchodu ze školy, takže jsem na jeho formulaci neměl žádný vliv.

Protože se diametrálně rozchází s posudky Žižky a Enenkla, mohu jím prokázat, že neodpovídají pravdě. Že jsou vymyšlené, zlomyslné a zločinné. Reklamoval jsem je ihned, jakmile jsem to zjistil, v době totalitního režimu jsem tím však nic nedocílil. Jen to, že jsem na ně ohrožením existence své rodiny po celou řadu let, kdy mne odevšad vyhazovali ze zaměstnání, těžce a neprávem doplatil. Reklamuje tedy i dnes, v době demokratického jasu, abych se zveřejněním tohoto případu právem domohl alespoň satisfakce. Doufám, že mi to už dlouho odkládaný zákon o nepromlčitelnosti poválečných zločinů konečně umožní.

ing. Ant. Richter