--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Eger Josef
Název: Češi, Němci a Evropa
Zdroj: NN Ročník........: 0003/027 Str.: 019
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Dále: historie, na rozdíl od vnucovaného nám dojmu, nehovoří o nějakých vyhlazovacích bojích proti Čechům ze strany Němců. My zkrátka pomíjíme bez povšimnutí fakt, že občasná střetnutí mezi sousedy, místní války a trestní expedice bývaly častým zjevem všude, a dokonce dosud jsou, aniž v tom byli namočeni Němci. Od nepaměti přejížděla loupeživá plenící vojska Pyreneje, Apenniny, Rýn, Šumavu, pannonské roviny, plavila se přes Öresund a Lamanš a Mediterán, brázdila na lodích i Atlantik, honila se mokřinami Haliče i v horách Balkánu, vyvražďovala národy Kavkazu i střední a východní Asie na cestě k vzdálenému Tichomoří, pokoj neměl ani dost stranou ležící Island. Evropští rivalové si pouštěli žilou, kde na sebe narazili. Rvalo se to všechno - Germáni s Germány i neGermány, tak i Slované, Latinci a jiní, před nimi kmeny řecké, pravými metlami bývaly nájezdy z východu a z Malé Asie. Stranou nezůstávali ani Čechové, rvali se jednou s Franky, jindy s Poláky, domácí vraždění snad netřeba připomínat. Čili nebylo jejich sousedění s Němci nijak mimořádně zhoubné ani notoricky špatné ve srovnání s tím, co bylo jinde. Příčinou napětí býval spíše povýšenecký způsob jednání Němců v dobách míru mnohdy hezky dlouhých. Vnucovaný pocit méněcennosti budí zášť, trucovitost. Evropská kultura k nám přicházela německým prostředím a byla jím poznamenána i dotvářena, i osobně přinášena. Zkulturňovatelé se ovšem rádi nadnášejí a přisuzují si nadřazenou roli, začež bývají nenáviděni... tak se chovali v ne zcela dávné době i čeští zkulturňovatelé na Slovensku a vzniklá nevraživost ještě dlouho nebude překonána, narozdíl od frází čechoslovakistů tvrdících něco jiného.

Mimochodem: pokud jde o ničivé války, snad největšího roztřískání došly země české za válek husitských, tedy občanských.

Z trucu vynalezené hejslovanství Z trucu vůči Vídni vynalezené hejslovanství s patetickým zbožňováním Ruska pro jeho maloměšťákům imponující imperiální velikost nám v důsledcích přineslo víc zmaru než prospěchu, snad proto, že nerealisticky vycházelo z poblouzněných představ básníků a naivně "vlasteneckých" básničkářů. Čecha od těch dob děsí představa, že by i po něm někdo mohl žádat to, co je jinde obvyklé, aby bez kyselosti ovládal jazyk velkého souseda, jehož výhody by jinak rád sdílel. Spokojen, že jakž takž rozuměl Slovákovi, ustanovil jej z obvyklé své hysterické unáhlenosti svým partnerem navěky a v odměnu za souhlas se mu podřídil ve všem všudy - krom myšlenek na rozchod. Nechal ho vetřít se do postavení šéfa bez zkušeností a bez loyality, vějičkami hrozeb rozchodem se pak nechal ovládat jako tupé dobytče, dav mu doslova v plen vše, co zde vytvořily generace Čechů a Němců nejlepšího, včetně posvátného hradu českých a německých králů a císařů

... (Poznámka: dosud jsem nenašel v tisku zmínku o tom, že by rodina A. Dubčeka už vrátila zašantročený klíč od českého korunovačního pokladu... Jaká pohana, jaká blasfémie! To je opravdu jen malá poznámečka k tématu, jež by mělo svými ponižujícími důsledky pobuřovat naše cítění, kdyby... nebylo právě toho, co řečeno hned předtím). Mohl pak Slovák cítit k němu něco lepšího než opovržení? <158>ečeno v kostce: Čech, propadlý své zápecní slovanofilské xenofóbii, se rozhodl pro pohodlí otroka, jemuž se vládne, třeba nerozumně, i tatarsky, jen dostává-li povely v jazyku srozumitelném bez namáhavého učení. A tohle zápecní slovanofilství, ach Bože!

Vystřízlivění ze snu?

Českému slovanění se nevyrovná dnes žádná jiná masová psychóza, i po vystřízlivění ze snu o milující mátušce bělokamenné Moskvě je jí prostoupeno vše, aniž by dnes kdo uměl bez váhání ukázat na nějaké Slovany hodné toho servilního, vlezdoříťového vzývání, k nimž by eventuálně rád emigroval, aby mu bylo u srdce dobře, nebo kteří by mu aspoň imponovali svou rolí ve světě, s níž by se rád ztotožnil. Kam se podíváme, jen zkompromitovanost a rozčarování. Citovým antipólem uctívaného slovanství je, jak známo, slovo Germán, germánství. Nikdo z frenetiků nenávidějících ten pojem se však nenamáhá sdělit nám, co zlého mu provedli třeba Holanďané, Skandinávci s Islanďany, většinoví Švýcaři, Angličané. To všechno jsou Germáni a navíc rasově zachovalejší než Němci, a bez výjimky jde o národy s velkou, ba největší autoritou ve světě, u nichž ostatní včetně nás žebrají o drobty ze stolu ... zatímco náš někdejší svatý ideál, nejbohatší říše světa rozlohou i materiálními fondy, doslova stojící na naftě, cenných nerostech a nekonečných lánech černozemě, dnes žebrá o podpory k přežití u svého nepřítele rozdrceného nedávno na hromady sutin, jenž je u srovnání s ní trpaslíček a prakticky bez přírodního bohatství.

My jsme se po zvyku dlouho, ještě nedávno, zalykali tirádami o "zlatých českých ručičkách", jež údajně mají ve světě pověst. Střehli jsme se však přiznat, že to platilo kdysi, dokud se od nás chodilo na zkušenou do Bavor, Vídně, Drážďan a dál na západ či na jih, kdežto půlstoletý odklon k východu z nás udělal pak zaostalé barbary a sebranku zlodějů a prostitutek, před nimiž se štítivě zavírají dveře. Poplatni svému hejslovanění nemáme pořád ještě žádnou dost zapadlou obec, v níž by se první hospoda, horda čutálistů nebo jiný spolek hned obligátně nenazývaly Slovan, Slávie, ve městech pak řádí pravá inflace Slovanských domů, besed, koutků, klubů, ulic, náměstí, tříd, alejí, a bůhví čeho ještě... Kde jen najít národ, jenž by ještě dnes podobně bláznil? Kdyby se nám chtěli jinde rovnat, musela by až za polárním kruhem křičet z kdejaké drnové chajdy samá Germánie, nebo Románie až k břehům Afriky. Ve skutečnosti nenajdete nikde ani slabý náznak takové sektářské zběsilosti, a to ani na východě u Slovanů pravých, každopádně nefalšovanějších, než jsme my. Nemohu se zbavit dojmu, že "svět" nám tu trapnost může hodnotit jako úsilí o vytvoření obrovského slovanského bloku, namířeného už z tradice výhrůžně proti jiným.

Naše literatura je už téměř dvě století překypělá idealizací slovanství, a tak dštivé nenávisti vůči všemu německému, jak to neznají národy s většími důvody k ní. V dobách předkomunistických se pro začínající psavce zdál být zkušebním kamenem plamenný misogermanismus. Ten po r. 1948 ustoupil v prioritě marxleninské výchově mas, a vůči NDR se ho užívalo umírněně, bylať spojenec. Účelně zužitkované události 30. a 40. let, jež propaganda stále znovu připomínala a vykládala důsledně jednostranně bez ohledu na cokoli, ovšem živily a utvrzovaly v lidech přesvědčení, že má-li být jednou na světě bezpečno, musí se všichni Němci bez výjimky vystřílet, vytrávit jako krysy.

Tohle jsem považoval za nutné uvést, aby další výroky jdoucí již k věci, nevisely zdánlivě ve vzduchu bez podpory argumentů.

Šok z pádu dolů ...

O tzv. zradě sudetského Němectva a jeho podílu na zániku ČSR byly potištěny vagony papíru, Čechům i světu nabízen stále jen jeden a týž odsuzující pohled. Výklad událostí z pohledu landsmannschaftu mi není znám, s tendenčními snahami ovšem počítám také. A tak nezbývá než dedukovat z toho, co říkají prameny usilující aspoň navenek o reportážní věcnost, jako jsou např. knihy od pplk. Oty Holuba - a člověk v nich nacházel zajímavé podněty, dovídal se užaslé věci, jež politická propaganda neříkala. A když si pak člověk mohl přečíst i Peroutkovy stati o raném budování státu, musel vidět nové souvislosti a porozumět.

O nechuti Němců v nově vyhlášeném Deutschböhmen ke zrodivší se Masarykově ČSR a své nastávající roli právně neexistujícího prvku v tom divném a jim bezesporu nepřátelsky naladěném státním útvaru, nemá smysl pochybovat, ani jí nemíním podsouvat idealistické ladění - pro ně to byl zkrátka šok z pádu, pádu dolů pod politickou a občanskou úroveň nejen Čechů, ale i zaostalého východního etnika, jež bylo ve světě známé méně než Eskymáci nebo Laponci, zde leda jen v roli ošumělých vandrovních dráteníků, nad nimiž i Češi ohrnovali nos - a navíc slabšího početně o milion než průmyslově a kapitálově silní Němci, posilovaní i Židy. Nikdo by na jejich místě nebýval lepší. Vizme jen, co dřív bylo pro nás tabu: jaké obstrukce, jaké zlomyslnosti a jak výhrůžné postoje zrádných pátých kolon zaujímají v bývalých sovětských protektorátech navandrovalí Rusové, jimž je rovněž proti mysli hrát náhle roli občanů druhé kategorie - a jejich přínos těm zemím se sotva mohl srovnávat s oním, jejž Němci vytvořili zde. Zatímco zde Němci kultivovali najmě chudé horské kraje a zakládali průmysl, Rusové naopak uzurpovali pro sebe nejpohodlnější roli těch, kdo poroučí, a podávají zprávy nahoru. Co sděluje Peroutka jakkoli s ostychem o zásadním bojkotování Čechy všeho, co si němečtí poslanci troufli nadhodit v parlamentu, ať špatné či dobré, i později ve vládě, když se v ní Němci také uchytili drápkem, musí budit v člověku nevoli ústící v pomyšlení: pak se něčemu divme!

(Dokončení příště)

Josef EGER,

K. Vary