--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Sedlářová Iva
Název: Hanspaulka ČS story
Zdroj: NN Ročník........: 0003/027 Str.: 023
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Moje poslední vůle

... Dále dvě třetiny domu na Hanspaulce v Praze č. 864 (po případě celý, odkáže-li babuška a strýček Ruda svoji šestinu) chci, aby měly naše děti jako rodinný dům a zachovaly ho svým potomkům.......

Někdy nelze poslední vůli splnit. Zvláště tehdy ne, zvítězí-li v zemi systém neuznávající soukromé vlastnictví, pohrdající minulými hodnotami, etikou a právem.

Sama autorka poslední vůle, matka jednoho z dnešních dvou restituentů objekt "daruje" 22.2. l963 státu.

Rodina žije trvale v městě, kde tehdy měl otec svou advokátskou praxi. Po vítězství pracujícího lidu již v r. l949 však musí svou činnost ukončit, kancelářské prostory jsou mu zabaveny a ve svých 65 letech nastupuje jako manuální pracovník do CHEMY n.p.

V roce, kdy byla paní Konečná st. tak štědrá k lidově demokratickému zřízení, je již vdovou. Mocipáni lidového původu využívají situace. Nárok na byt v Praze ve vlastním domě nevzniká, neboť se jedná podle tehdejších parametrů o dům nerodinný nad l20 m2. Komunistům nelze vysvětlovat, že byl stavěn jako uložení investic a měl rodině přinášet druhý příjem z pronájmu, jak konečně měla sloužit většina činžovních vil. V domě bydlí nájemníci a babuška, o které je zmínka v poslední vůli paní Konečné st.

V té době byla vdova Konečná v neřešitelné situaci, tak jako většina žen v jejím postavení. Protože byla celý život v domácnosti, po smrti manžela činil její důchod jen asi l50 Kčs. Životní minimum tehdy soudruhy nezajímalo. To až dnes si hrají na ochránce slabých a bezbranných.

"Nejste chudá, máte dům v Praze, na penzi Vám tedy nárok nevzniká." - slyší na každé úrovni. Domu se tedy vzdává darováním, aby neumřela hlady. Stát neodkupuje - stát zabírá, nebo přijímá dary.

Nikoho nezajímalo a nezajímá, že syn Mojmír potom dvacet let vstával v půl čtvrté ráno tak, aby stihl spoj na Prahu, kde byl zaměstnán.

A přišla Velká Sametová...

a s ní zákon č. 87/1991 Sb., tzv. zákon restituční. Když pan Ing. Mojmír Konečný žádá o vydání ideální poloviny domu, na kterou by měl za normálních podmínek a v normální společnosti nárok, shledává, že jeho synovec, Luděk Konečný již nárok uplatnil a to na vilu celou. V tomto smyslu s ním byla sepsána dohoda o vydání věci Bytovým podnikem v Praze 6, zastoupeným ředitelem Ing. Karlem Benešem. V tahanicích kolem sepsání nových dohod o předání (celkem tři verze) pan Ing. Mojmír Konečný zjišťuje, že jeho synovec, který jej kvůli domu zapřel jak Jidáš Krista, již jedná o prodeji celé vily manželům Ing. Janu Kubešovi a Dr. Magdě Kubešové. Naprosto nepochopitelné je, že ačkoliv se na scéně objevuje nový restituent s oprávněným nárokem na vrácení ideální poloviny domu, je rychle Luďkem Konečným prodána jemu vrácená ideální polovina již zmíněným manželům Kubešovým. Jak vidno z kupní smlouvy 6 RI 286/91, ještě téhož dne byla urychleně i registrována na notářství Prahy 6. Státnímu notářství vůbec nebylo divné, ba "netušilo", že o druhou polovinu domu někdo požádal. Bytového podniku se nikdo neptal, zda někdo další uplatňuje restituční nárok. Ptal se, resp. ptalo se státní notářství, zda Bytový podnik zastupující stát dává souhlas k prodeji ideální poloviny domu, jehož je spoluvlastníkem. Byl spolumajitelem v té chvíli stát? Byl. Vydání druhé poloviny domu nebylo dokončeno. Tomu by snad nikdo nemohl věřit, že vzniklo šlendriánem a hloupostí. V normální době a normální společnosti by to stálo odpovědného pracovníka Bytového podniku i státního notářství místo. Záleží na tom, zda odškodné za risk bylo tučnější. Jelikož nežijeme v normální době, odpovědní pracovníci na zmíněných institucích (na BP do doby předání všech nárokovaných objektů a další jeho transformace) zůstávají, připraveni "konati" další vydávání a další kupní smlouvy.

Že věc nebude náhodná a že nemohl pracovník Bytového podniku trpět ztrátou paměti, neb události šly v těsném sledu, je patrno příkladně z dopisu JUDr. Josefa Žaby, vedoucího útvaru právní agendy panu Mojmíru Konečnému pod zn. 11/2363/91DrŽA/Hr ze dne 18.6.1993. Dr. Žaba v něm oznamuje Ing. Konečnému, že v příloze zasílá listiny k vrácení domu. Spoluvlastník že si přeje rozdělení. Dr. Žaba dále žádá podpis dohod před státním notářem a "vrácení obratem, aby doklady mohly být postoupeny st. notářství". Než stačily být zaregistrovány st. notářstvím (zřejmě pozdrženy), byla druhá polovina domu prodána a kupní smlouva ještě téhož dne, tedy 25.6.1991 registrována.

Tak po právu "se ujímá" Ing. Mojmír Konečný se svou ženou Marií svého vráceného majetku.

Dům je plný nájemníků a spoluvlastníkem bez jeho souhlasu jsou cizí lidé, které si nevybral a které by si zcela určitě nevybral, kdyby cítil potřebu mít spoluvlastníka. On však nemohl uplatnit právo přednostního odkupu. Proč asi? Osudy restituentů, manželů Konečných a situaci okolo navráceného domu budeme sledovat na pokračování.

Iva SEDLÁŘOVÁ