--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Eger Josef
Název: Češi, Němci a Evropa
Zdroj: NN Ročník........: 0003/028 Str.: 020
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
(dokončení) Válku jsem prožil jako školák na malém pošumavském městečku, nota bene v kraji, kde mělo dle poválečné fámy řádit zvlášť kruté a výkonné gestapo.
Hodně jsem naslouchal hovorům dospělých, a ač jsme doma neměli rádio, věděl jsem jako každý v obci, co kdy hlásil Londýn, ve škole jsme boucháním na lavici napodobovali jeho znělku. O jakési Moskvě nevěděl nikdo nic, to jméno jsme začali slýchat až v závěru války. Nejobvyklejším tématem hovoru bývalo stýskání si na chybění předválečnéů hojnosti a kvality zboží, číslem 2 pak mamon a furiantství šmelinářů, jejich bezostyšné keťasení a černé porážky, zcela bez oné po válce vymyšlené motivace "hospodářského oslabování okupantů z vlastenectví". Věty typu "tak už došlo i na toho či onoho halamu, konečně mu vzali tipec" znamenaly, že byl sebrán někdo, kdo si o to koledoval čachrováním. Hitem doby bývala sdělení, kdo koho zase udal, a co tím vyzískal. Nezkušený musel nabýt dojmu, že udávání je cosi jako oblíbený sport. V našem městečku Poleni o cca 100 popisných číslech se to arci zdálo víceméně ozvěnou něčeho, co se dělo jinde, někde v okolí nebo za kopci, zde byli za celou válku postiženi přímo pouze dva lidé: sedlák Šebesta za hospodářský důvod, a mladík Karel Nykl za vyhýbání se totaleinsatzu. Prvý se vrátil z koncentráku bez patrné úhony až na vyhublost, Nykl z Terezína s pochroumanou nohou a o holi. Třetí osobou byl jistý pan Greif, jenž pobýval u rodiny jednoho z 3 místních truhlářů na dovolené z Buchenwaldu, a vypadal podivně blahobytně, jako nafoukle, šeptanda polohlasem říkala, že to je následkem pokusných prášků. Jak ten dožil či nedožil konce války, nevím, přímým členem oné rodiny nebyl. Možná, že se naše obec těšila nahoře sympatiím pro velkodušnost, s níž si její honoranti zvali klatovské nacistické honoranty k sobě na zabijačky, nemám však důvod domnívat se, že aspoň v blízkém okolí tomu bylo jinak. V Klatovech patřila pochodující a zpívající rota wehrmachtu k obrázku všedního dne a mladí fešní důstojníci byli obdivováni stejně nebo možná o něco víc než někdejší čs. dragounští oficíři. O nějakém vlasteneckém odporu, natož odboji, se nikdo nezdál mít potuchy, a snad k němu necítil - leda v závěru války, aby bylo pak aspoň něco na vykázání, jak zněl příkaz doby, ale opravdu až v posledních dnech - ani důvod, patetická nenávist k Němcům, se k nám donesla jako módní věc až po válce a nechybělo těch, kdo se tomu divili, namítajíce, že v průměru byli Němci daleko charakternější než Češi. A když jsme se pak od pražských ruksakářů (sháněčů aprovizace) dovídali o hororech v sovětské zóně na sever a východ od Rokycan, zhrozeně se říkalo: Proboha, a tohle má být osvobození? Vždyť to je horší než za Němců! - Nikdo totiž nepamatoval případy soukromého teroru od náhodných jedinců na ulici, začínaje olupováním o hodinky a konče údajným vyvražďováním rodin, jako ty, o nichž šla ustavičně řeč nyní, ani se tomu nechtělo věřit, a dodnes si aspoň napůl myslím, že ti sháněči proviantu citelně nadsazovali, aby, budíce senzaci a útrpnost, uspěli bohatěji ve shánění.
Inventury ztrát
Touto poznámkou nechci snižovat hrůznost zážitků ve vyšetřovnách gestapa, v koncentrácích, pochodech smrti, v Lidicích a dalších vesnicích, jež postihla nacistická nelítostnost. Pravdou je nicméně také, že velký kontinent národních ztrát na životech u nás představovali Židé, jež mnohý vlastenec nepovažoval za spoluobčany a necítil pro ně lítost. Jejich počtem se hodilo šermovat, jakoby šlo také o pravé Čechy, když se vyhlašovaly inventury ztrát - jinak jste mohli přečasto slyšet škodolibé: ach, ještě málo jich Hitler do tý pece nastrkal, pakáž jedna židovská!... Kdokoli se mohl mezi nimi volně pohybovat a bavit se s nimi, jak uměl, scény z pozdějších tendenčních filmů o zlých nepřátelských okupantech a hrdých, ke všemu odhodlaných odbojářích s nenávistí v oku a sabotáží v srdci, se nám proto musely jevit jako udivující pohádky.
Mým konečným míněním o chování německých vojáků za války je asi toto: (týká se našich poměrů, kde měl i z vůle vysokých míst vládnout především klid k práci) - Dokud nedostal voják jiný rozkaz, choval se ukázněně a korektně. Na rozkaz ovšem šel, hlídal, střílel, pálil, vyhazoval do povětří - u nás ovšem zas jen opravdu výjimečně, a tu spíš jednala SS než armáda. A mám svědectví, že vojáci wehrmachtu se báli SS víc než nepřítele. Mimo jiné mám také v paměti výroky lidí, kteří r. 1938 opustili své majetky v zabraném území a odešli do vnitrozemí, třeba jen o dvě vesnice dál za novou hranici. "Říkali nám tam: sakra, co vás čert bere, že odtud utíkáte? Nikdo vás přece nevyhání! - My na to: jakpakto, že nevyhání, teď je tady Německo a my jsme Češi, Slovani, a kdyby nám měly děti chodit do německé školy, co by z nich potom bylo? Třeba by i zapomněly česky, proto musíme pryč." Chápu, že jiní měli k odchodu pádnější důvod a mohlo jim jít i o zdraví až o krky, pokud se předtím chovali hodně nabubřele protiněmecky.
Novodobé mýty
Rovněž bývá v tisku uplatňován argument, že sudetští nás vlastně svojí zradou a napomáháním Hitlerovi dostali do poválečného svrabu v sovětském komunismu, čili mají vinu i na 42 letech našeho pustnutí. To už je pro rozum silný špek, jakkoli by napohled napovídal pravdě. Zcela je tu opomenut fenomén devótního rusofilského slovanění přikrmeného notně ještě obdivem k vítězi, o jehož masových zločinech a vyhánění celých národů na dálnou Sibiř se vědělo málo nebo nic, nebo se láskyplně tolerovalo mocnému "bratrovi". Národ tehdy ve většině vběhl do sovětské náruče sám a ve snaze zalíbit se jednal mnohdy ruštěji než bolševici sami, až o tom vznikla bohatá řada anekdot a byli jsme svou vlezdoříťovou povolností známi ve světě více než "zlatýma ručičkama". Nikde v satelitních zemích nehnali opičení se po Rusech do absurdních krajností jako my, ani na Balkánu se tak čile nepopravovalo a nebudovaly koncentráky jako zde, nikde neznárodnili důsledně podle ruského vzoru i poslední trafiku jako my, kráčející oddaně ve šlépějích milovaného sovětského lidu. Což se nám mstí ještě teď - neboť máme nyní s privatizací větší zdržování než třeba Poláci a Maďaři, kde nikdy k bezduchému následování ruských učitelů nepřikročili tolik. Kde bychom dnes už mohli být jinak, jestliže činíme podle p. Klausových slov i tak slušné pokroky? (Zlaté oči, které to viděly...).
A opět obchází naší zemí strašidlo údajné germanizace, jež nám hrozí odnárodnit, zničit, vyhladit, kdybychom nedej pánbůh dovolili jedinému dědečkovi, aby přišel dožít v místech, kde se narodil, na své útraty, nebo mladému čiperovi, který by tu chtěl osobně podnikat na troskách. O německých turistech se rádo traduje v tónu zlehčujícím jejich vychovanost, vkus, slušné vystupování. Já si třeba živě pamatuji, jak jsem se pohoršeně styděl za své krajany už při zájezdech do NDR, když se tam hrnuli s povykem ulicemi, zabíraje každý svými kufry a kabelami na nákup celou šíři mnohdy úzkých křivolakých chodníků, hulákali na sebe od nároží, co je kde objeveno kmání, a nemilosrdně sráželi do jízdní dráhy pajdavé poloslepé babičky i každého, kdo nestačil uskočit. Nebo to chrapounství našich lidí, kteří se dokázali hádat mezi sebou o karbanátek v restaurační polopenzi, až to personál vyřešil donesením dalšího gratis, aby už byl pokoj. Vyjdeme-li z časté popuzené stížnosti našich vlastenců na troufalost "germánské holoty, co se nám tu roztahuje a ne se naučit obstojně česky, když se lezou", zdálo by se napohled i spravedlivé to hnutí zraňované pýchy domácích pánů, když k tomu doloží: "Když přijdeme my k nim, tak se taky po nás chce, abychom šprechtili po jejich."
O jménech
Jenže marná sláva, je tu něco, co nepředěláme, a to je skutečnost, že němčina je aspoň na evropské pevnině jazykem světovým, s trochou štěstí se jím domluvíme od Petrohradu všemi směry až po Španělsko nebo Řecko, řada zemí v něm vede obchodní a vědeckou korespondenci, známa je dost i mimo Evropu. Kde zůstává vedle ní čeština, bohužel? Kdyby měla čeština i pouhý zlomek jejího renomé, nabubřelost českých maloměšťáků by neznala meze. Možná, že si ještě ledakdo pamatuje doby před Husákem a najmě tak, kdy ten ještě seděl za mřížemi a problém slovenského nacionalismu se viděl nadlouho zažehnaný... čeští Vaškové se na Slovači předháněli v projevech nadřazené, posupné blahovůle, až fouňovské hry na pány. (Nota bene, dnes je dávno situace opačná a Češi vzhlížejí k slovenským pseudogrófům s poníženým respektem. Poznáte to i na časovém výběru křestních jmen pro děti - na jménech dnešních padesátníků a čtyřicátníků v Čechách byste sestavili ruský kalendář, potom, když rostl význam Slovenska, jsme začali být samý Dušan, Dušan a zase Dušan, Michal, Štefan, už i Juraj a Marián, a kdoví, co ještě, až se z toho pohotového patolízalství dělá člověku nanic... zatímco Slováci sahají dychtivě do jmenníku zemí germánských až nahoru na sever, a je to tam dnes samý Rolf, Astrid a Eberhard, nějaký Imrich a Viliam je pro ně dnes už vyčichlé staré kafe, jímž se obsluhovali dřív. Nuže, mohli bychom aplikovat známou větu: "Řekni mi, komu se klaníš, a já ti řeknu, zač stojíš sám..." I jak nemám Slováky valně v lásce a nepatřím k plačkám po čechoslovakismu, v ledačem stojí výrazně nad námi.
Než stále jen s nenávistným pohledem z podelbí žehrat na nerovnoprávné postavení češtiny a žádat výhost pro vše, co jí není (ovšem, krom stále ještě devótně uctívané slovenštiny), v zájmu jejího pozdvižení bychom raději měli hledět odstranit mantinely, jež ji činí pro cizince téměř nenaučitelnou a Čecha tak vyčerpává, že hůř než jiné národy dokáže vniknout do tajů jazyků jiných. - Co najmě činí angličtinu tak oblíbenou po celé zeměkouli? Nemylme se, není to jen koloniálním vlivem, i jiné říše si zakládaly na svém vlivu a rozpínavosti, a jakýpak koloniální vliv angličtiny třeba ve východní Evropě či v Japonsku? Především je to báječná jednoduchost anglické gramatiky, do níž lze začátečníkovi vklouznout jako do teplých peřin, a sympatický tvar slov. Teprve až na vyšší, vzdělanecké úrovni se angličtina jeví jako nesourodý hybrid slepený z kusů mrtvol, nebo řečeno méně drasticky, jako zproletarizovaný lékárenský žargon, a pro svůj téměř absolutní nedostatek ohebnosti vzdálený našemu chápání skoro jako čínština.
Nuže, zbývá než se konečně přerušit, s prosbou o prominutí délky traktátu. Mnohdy jsme týráni arci delšími a méně obsažnými, řekl bych.
S pozdravem
Josef EGER
Karlovy Vary