--------------------------------------------------------------------------------
Autor: David Radek
Název: Až na dno blahobytu
Zdroj: NN Ročník........: 0003/028 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

AŽ NA DNO BLAHOBYTU V.

Radek DAVID

...je třeba začít seriózně rozvíjet představy alternativního uspořádání, neboť ti, kdo znají jen jedinou cestu, nám budou pramálo platní, až dorazíme na její konec.

Pátou částí zakončíme náš seriál ukázek ze stejnojmenné knihy Jana Kellera. Věřím, že vám jednotlivé části postupně pomohly pronikat do světa, jenž je nám, obyčejným lidem, trestuhodně a nezodpovědně zahalován či poodhalován jen velice málo a navíc zkresleně. Do světa, který denně likviduje nenahraditelně více jak 140 rostlinných a živočišných druhů. Nedojde-li k radikálním a zcela zásadním změnám ve vztahu k životnímu prostředí, stane se otázkou poměrně krátkého času, kdy tento svět zlikviduje sám sebe.

REÁLNÝ SOCIALISMUS JAKO PŘÍRODNÍ POHROMA A KRIZE STÁTU BLAHOBYTU

Z ekologického hlediska se socialismus a kapitalismus liší způsobem, jakým znásilňují přírodu pro potřeby své vlastní mocenské reprodukce. Na první pohled jsou patrny pouze nejviditelnější z těchto rozdílů. Zatímco kapitalismus dává již tradičně přednost drancování cizích území, socialismus se z řady důvodů iniciativně soustředil na drancování území vlastního.

Dále se liší tím, jakému kontrolnímu prostředku přisoudili úlohu dominantního nástroje dohledu nad lidským chováním i nad přírodou. Zatímco kapitalismus používá za tímto účelem především peníze, jejichž tok zprostředkovává tržně, socialismus kontroloval především byrokraticky utvářených úřadů.

Kapitalismus versus socialismus: oblasti kontroly a oblasti relativní svobody

Zde nás zajímá ekologická stránka a ekologické dopady obou historicky vyzkoušených kombinací autonomie a kontroly, svobody a dohledu. Politická kontrola zprostředkovaná ekonomickou prosperitou a nadměrným konzumem je kontrolou vysoce efektivní. Náklady na ni hradí příroda. Rituály soukromého konzumu, které jsou druhou stranou hladkého fungování vysoce centralizovaných demokracií a jejich zcela funkčním doplňkem, ukrajují neúprosně z pralesů Brazílie, z pastvin Afriky i z ropných ložisek Blízkého Východu... Reálný socialismus vsadil na absenci účinné kontroly v oblasti produkce. V rekordním čase se mu podařilo dohnat a předehnat Západ v tvorbě skrývek, hald, stok, smetišť a odpadních jímek. To vše se podařilo, aniž by přitom konzum dosáhl úrovně západního vzoru. Zdroje byly obráceny v prach a popel, bez odpovídajícího konzumu to však legitimitu systému neposílilo. Výsledkem byl pocit relativní deprivace širokých mas pracujících, které znaly báječné hamburgery a pivo v plechovkách pouze z amerických filmů. Zatímco vedení strany a vlády neustále vyhlašovalo, že životní úroveň opět vzrostla o n%, hospodyňky byly zoufalé, že si nemohou vyzkoušet na vlastní kůži rozdíly mezi Persilem, Arielem a Vizirem, zatímco jejich manželé byli stresováni komplikovaností výměny nové Škody za ojetý Mercedes. Situace dospěla tak daleko, že dokonce i pro Gottwaldovy vnuky ve stranických funkcích se stal nejprůkaznějším měřítkem úspěchu co nejpohodlnější přístup do obchodů se západním zbožím. Drancování přírody se neustále zvyšovalo v blahé naději, že prosperita se přece také u nás musí jednou dostavit...Celý systém se pak zhroutil, když bohatí již nebyli schopni hrát si dále na chudé a chudí již nebyli schopni být na svoji chudobu hrdí.

Dnes již stěží někdo určí, jaký díl bohatství, jež neustále plynulo ze soustavně rabované přírody, se rozplynul v nekontrolovaném plýtvání a kolik uvízlo v sítích tajemníků, náměstků a vedoucích. V každém případě byla tato druhá část zřejmě dostatečně velká na to, aby se na jejím základě vytvořila nová, solidně zajištěná elita moci. Jaký bude její vztah k ekologii? Přesně takový, jaký jí dovolí Mezinárodní měnový fond. Jeho globální strategie, zdá se, připouští pouze dvě možnosti: Buďto budeme ještě připuštěni k hostině bohatých, která vyjídá zbytky rezerv z talířů chudých zemí, anebo se zúčastníme této hostiny ve funkci jednohubky, popřípadě dvou jednohubek spojených velice, velice volnou unií.

Peníze a úřad jako dva alternativní nástroje kontroly

Celý spor nás zde nezajímá jako spor mezi politickou pravicí a levicí, zajímají nás pouze ekologické souvislosti a ekologické dopady obou stanovisek. V čem se liší stanovisko peněz a stanovisko úřadu z hlediska přírody? Zatímco trh si chce přírodu koupit, byrokracie ji chce usměrnit svými dekrety. Trh považuje za férové pouze takové ničení přírody, které bylo řádně zaplaceno. Byrokracie pouze takové, které bylo úředně povoleno. Hlubší příbuznost obou stanovisek spočívá v tom, že ani trh, ani úřad nepřiznává přírodě zvláštní statut, který by byl výrazněji odlišný od ostatních kupovaných věcí či spravovaných záležitostí. Ekonomové se snaží prosazovat "ekologický" přístup i při posuzování nevratného ničení naší planety. Hovoří v této souvislosti o ekologickém účetnictví. Důsledné uplatňování takového účetnictví však předpokládá, že může být stanovena cena za všechny druhy ohrožování a poškozování života. Kolik by mělo stát například dřevo z brazilských pralesů, pokud by do jeho ceny měla být kromě nákladů na těžbu započítána cena neznámého počtu živočišných druhů, které v důsledku zničení dané části pralesa vyhynou? Jak tuto cenu smrti stanovit, když nikdo není schopen spočítat, zaniknou-li řádově tisíce anebo "jenom" stovky živočišných druhů? A co když některý z vybitých druhů náhodou obsahuje klíč k vývoji léků proti rakovině? Neměla by se v tom případě započítat do ceny dřeva i cena milónů lidských životů, které na absenci léků doplatí? Pokud ničení pralesů přivodí nezvratné změny v atmosféře planety ( a nic není pravděpodobnějšího ), neměl by se v ceně mahagonového nábytku pro snoby odrazit snad i výdaj za vyhynutí lidstva?

Kde berou ekonomové tu drzost, s níž si troufají sestavovat své ceníky smrti? A jaká je vůbec cena ekonoma, který v klimatizované kanceláři provádí tyto výpočty na dvě desetinná místa? V čem se liší obchodník, který za nacistické totality kalkuloval ceny transportů pokusných lidí, od ekonoma, který v demokracii řeší problém, jak započítat náklady na rizika jaderného znečištění své rodné země od ceny elektrického proudu?

Ani vláda úřadu (byrokracie) není ovšem schopna zohlednit ve svém rozhodování naprostou vyjímečnost přírody, nedokáže ji ani odlišit od ostatních objektů svého rozhodování. Podobně jako ministerstvo školství dbá, aby nepřicházelo do přímého kontaktu se školami, podobně jako ministerstvo obrany dodržuje bezpečnou vzdálenost od vojenských útvarů, podobně se ministerstvo životního prostředí snaží co možná nejméně se poskvrnit kontaktem s přírodou. Ministři, kteří tento nepsaný zákon nerespektují, nezůstávají ve svých úřadech dlouho. Svým zájmem o školy, armádu či přírodu dokazují, že nepochopili, v čem spočívá jejich funkce.

Devastace páchnoucí a devastace voňavá

Je vysoce pravděpodobné, že pokud by naše ekonomika nebyla podrobena strategickým požadavkům Sovětského svazu a jeho vojenské kultury, nebyla by naše ekologická situace tak zoufalá, jako dnes. Byla by zřejmě pouze tak zoufalá, jako je v dnešním Holandsku, severní Itálii či Anglii. Měli bychom určitě o několik set kilometrů více dálnic, v republice by bylo nepochybně již několik desítek prodejen firmy Mc DonaldŢs, na tisíc obyvatel by nepřipadalo poze 173 automobilů, nýbrž něco přes 400, nikoliv 122 televizorů, nýbrž zhruba 350... Naše surovinové bohatství by snad nebylo vydrancováno, protože bychom své potřeby dokázali uspokojovat drancováním méně progresivních zemí...

Reálný socialismus, jehož gulášová prosperita byla jen zvlášť plýtvavou karikaturou prosperity Západu, se rozvíjel i stagnoval na půdorysu centralizované společnosti konzumu. Jeho udržitelnou alternativou stěží může být společnost, která má centralizaci i konzum ve svém znaku. Situace se nezlepší, když se ke 12 obézním hvězdičkám připojí 12 nebo 24 podvyživených, o to však lačnějších.

ZABLOKOVANÉ ŘEŠENÍ: SPOLEČNOST V HYPNÓZE

Na nástupu hrozivé ekologické krize, jehož jsme dnes přímými svědky, není zhola nic překvapivého. Bylo by naopak s podivem, pokud by chování moderní společnosti, která zcela bez zábran drancuje prokazatelně omezené zdroje přírody, nakonec vedlo k výsledkům méně zoufalým. Na smutné situaci, do níž jsme se narodili, je však nepochopitelné něco zcela jiného... Lidé velice dobře tuší, že jejich přežití je ohroženo. Ten, kdo chce, může si opatřit dostatek informací, které mu oprávněnost jeho tušení exaktně potvrdí... Přesto lidstvo vcelku nedělá pro svou záchranu téměř nic. Existuje tisíce neskonale malichernějších problémů, pro které jsou lidé ochotni strádat, stávkovat, válčit, obtěžovat životy druhých i životy své. Vůči hrozbě definitivního zániku však stojí všichni tito odvážní bojovníci prakticky nečinně... Centralizovaná moc, která chce řešit všechny problémy člověka za něho, vyvolává v lidech nebezpečnou iluzi, že je toho skutečně schopna. V rozhovorech o ozónové díře či skleníkovém efektu bývá nejčastější reakcí dotázaných odpověď: "Vždyť oni už to nějak zařídí.!. Centralizovaná moc tak dlouho sugerovala svým poddaným a později poddaným občanům, že právě ona je kompetentní vyřešit vše za ně samotné, takže její oběti na ni spoléhají i v situaci, vůči které je tato moc nejen bezbranná, ale dokonce ji svým marnotratným fungováním jen ještě dále zhoršuje. Řadový občan věří, že záchranu planety musí mít přece někdo na starost, když přece mnohem malichernější věci vždy někdo ve svém referátě má. Ale ti, kdo v čele velkých organizací za něho rozhodují, ani ti, kdo ho v čele států nezištně reprezentují, mu neprozradí, že by se právě v téhle důležité věci na ně raději neměl příliš spoléhat...

Nejde o to, že by snad někdo záměrně bránil lidem uvědomovat si naprostou prioritu ekologie před všemi ostatními záležitostmi. Problém je spíše v tom, že stále žijeme mentálně ponořeni do světa, který ekologický rozměr v jeho dnešní naléhavosti prostě neznal. Náš horizont vnímání je zaplněn takovým množstvím veteše, že příroda se do něj již většinou nevejde.

Úředníci světových peněžních ústavů pracují mnohdy přesčas ve snaze urychlit hromadění peněz, které nám ještě chybí k tomu, abychom si mohli novou přírodu koupit. Nic přece není zadarmo, i na přírodu si musíme nejprve vydělat. Kolik pralesů bude ještě nutno vykácet, abychom si vydělali na obnovu pralesů? Kolik uhlí, ropy a zemního plynu musíme ještě zaplatit a spálit, abychom se stali natolik prosperujícími, že si budeme moci dovolit pořídit nové neobnovitelné zdroje? Kolik dalších atomových elektráren musíme ještě postavit, abychom měli konečně tolik energie, že se budeme moci obejít zcela bez atomových elektráren?

VÝZVA K PŘEŽITÍ: DECENTRALIZACE

Decentralizace podle přírody

Hrabivost, která svými dlouhými nehty skřípe o dno udržitelného rozvoje, je sice schopna bez větších problémů rozvrátit existující systém, nezná však k němu žádné alternativy. Naopak, je na ně přímo alergická.

Bude tedy nutno sestoupit hluboko ze světa politiky do světa zdravého rozumu. Právě v této souvislosti ekologové formulovali nejobecnější zásady, které by decentralizovaná společnost měla respektovat. Richard Douthwaite je sestavil do podoby elementárních principů ekonomiky bez růstu: 1. Budoucnosti je nutno přisuzovat stejnou váhu jako přítomnosti.

2. Zájmy druhých oceňovat stejně jako své vlastní zájmy. 3. Uznat, že některé věci prostě nejsou na prodej a nelze je zaplatit penězi.

Místo doslovu

Neopodstatněná víra lidí v to, že "někdo nahoře" za ně v zájmu všech (tedy i jich) hrozivou situaci nakonec vyřeší, paralyzuje myšlení a otupuje přirozený pud sebezáchovy. Z osudové letargie je mohou vyvést snad již jen akce typu té, kterou se podařilo uspořádat v červnu roku 1992 v Rio de Janeiru. Poklábosit si zde přišlo snad sto "hlav států a vlád suverénních zemí". Podávaly se šunkové závitky s chřestem, holubičí vajíčka v salámu, plátky lososa a lodičky s kuřecím kari, po nichž následovaly kukuřičné krokety, jemně krájená studená ryba surubin v jogurtové omáčce a pečené hovězí se zeleninou, případně nazvané á la Diplomat. Nad zbrusu novými porcelánovými talíři vyrobenými speciálně pro tuto slavnostní příležitost se projednávaly nejožehavější otázky hladu a chudoby. Pro odpor Amerických států nebyla sice na závěr přijata smlouva o ochraně rostlin, živočichů a přírodních zdrojů, zato se však přítomní státníci společně vyfotografovali a slíbili si, že si budou psát. Deníky jejich zemí pak téměř po celý týden referovaly o ekologii, teprve poté přešly k aktuálnějšímu zpravodajství. "Po této konferenci mohou nadnárodní společnosti a nejmocnější vlády pokračovat, jako by se nic nestalo", shrnul přínos této planetární události předseda brazilské pobočky hnutí Greenpeace.

Redakčně připravil: Radek DAVID