--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Vzkříšení ruského medvěda
Zdroj: NN Ročník........: 0003/029 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Počátkem listopadu spatřila světlo světa nová ruská vojenská doktrína, jež byla překvapivě rychle schválena jak Jelcinovým vládním kabinetem, tak zástupci ruské generality. V základních tezích doktríny se objevily pasáže blíže specifikující nové vztahy Ruska k zemím bývalého SSSR i evropským postkomunistickým státům. Je logické, že byly zveřejněny pouze některé a spíše všeobecné části dokumentu, a jak napsal list Komsomolskaja pravda: plný text by vyvolal nemalé politické otřesy.
Obnovení impéria
Největší překvapení vyvolal záměr, že se Rusko v celosvětovém měřítku už nehodlá držet závazku bývalého SSSR nepoužít jaderné zbraně jako první, což lze vyložit pouze jediným způsobem - dochází ke znovuvzkříšení ruské hrozby. Je možné se domnívat, že v nezveřejněné části dokumentu jsou otázky, jenž se týkají jaderné politiky Ruska vůči jaderným i nejaderným zemím, včetně forem i tempa jaderného odzbrojení či přezbrojování. Ve stejné části je zformulována také strategie k bývalým sovětským republikám, v nichž je umístěna ruská armáda. List rovněž konstatuje, že ve "velmi konkrétní a tvrdé formě" jsou stanoveny podmínky nasazení vojsk pro nastolení pořádku v zemi.
Všechna opatření, která z podobných zásad zcela zákonitě vyplynou, jsou prozatím zaměřena pouze na řešení vnitřních záležitostí padlé ruské veleříše. To však neznamená, že by se v příhodnou dobu staronová ruská hrozba nenohla změnit v nebezpečí pro evropský kontinent či svět vůbec. Imperiální ambice Ruska byly vždy nepopiratelným faktem a ve spojení s pouze zdánlivě mrtvou marxleninskou ideologií, která bude přežívat ještě po dlouhou dobu, se dříve či později stanou realitou, s níž bude třeba vážně počítat.
Doktrína schválená ruskou Bezpečnostní radou rovněž předpokládá odstoupení od Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, přičemž podobným principem by se měla řídit i nová ruská ústava. O Jelcinově záměru za každou cenu udržet alespoň část dále se rozpadajícího SNS, svědčí i jeho prohlášení učiněné 6. listopadu, ve kterém uvedl, že by měl mít mandát k výkonu presidentské funkce až do roku 1996 a teprve poté by měl být nahrazen. Stejně tak nemůže být žádných pochyb o tom, že se během svého funkčního období bude snažit zuby nehty obnovit na ruinách sovětského impéria novou říši, byť rozsahem poněkud menší. V doktríně obsažené teze o nasazení ruských ozbrojených sil ve vnitrostátních či tzv. regionálních konfliktech, které v současnosti probíhají zvláště v asijské části SNS, dokládají záměr ruského vládce bránit odstředivým tendencím okrajových států bývalého SSSR.
Vojenskoprůmyslový komplex
Předpoklad, že Jelcin neustále ustupuje tlaku militantních vojenských kruhů, se stále potvrzuje. O mnohém svědčí i váhání armády i bezpečnosti při pokusu o nedávný převrat a následující presidentovy ústupky či jeho dopis určený zemím NATO, ve kterém vyjádřil svůj nesouhlas s brzkým začleněním postkomunistických zemí do západoevropského obranného společenství.
Ve společenské struktuře bývalého SSSR, která přežívá dodnes, vždy převládaly zvláště tři síly - komunistická strana, jež byla fundamentem totalitního mechanismu a kontrolovala ostatní mocenská centra, zejména všudypřítomnou tajnou policii (KGB) a armádu. Je proto jenom logické, že v čele snah po určité reformě komunistického systému, jež započala Gorbačovovou perestrojkou, stála sovětská státní bezpečnost a jedině ona také znala pravý stav země. Gorbačovovou zásluhou došlo k přímému ohrožení samé podstaty mocenského systému a jeho rozpad se stal nevyhnutelným. Pokus o převrat v srpnu 1991 nahrál Jelcinovi, jemuž se tak podařilo rozbít komunistickou stranu a tím i zbavit KGB a armádu její kontroly, navíc se zasloužil i o destrukci dosavadního SSSR. To samozřejmě vůbec nepřispělo ke stabilisaci vnitropolitické situace a zcela zákonitě muselo dojít k dalšímu pokusu o zvrat, tentokrát v říjnu letošního roku. Vyhrocená situace, kdy se odstraněním vlivu komunistické strany v mocenském systému do popředí dostaly dvě zbývající politickoekonomické síly; KGB a armáda, paradoxně posílila Jelcinovu pozici a dala základ obnovení velmocenských ambic Ruska. Pokud si bedlivěji povšimneme obsazení rozhodujících vedoucích míst ve vládě, zjistíme naprostou absenci tzv. reformátorů, kteří byli postupně nahrazeni zástupci vojenskoprůmyslového komplexu, kam zcela logicky patří osoby úzce spjaté s KGB.
V Rusku samozřejmě nejde o boj mezi demokraty a zastánci totalitarismu, jak si představují notně naivní západní novináři či někteří neméně neinformovaní politici, jde pouze o mocenské zápolení mezi dvěmi skupinami stále téhož bolševického systému. Jelcin a jeho spřízněnci se pouze snaží o soustředění veškeré moci ve svých rukou. Jenom proto také mohly vzniknout podobné zcela nedemokratické instituce, jako Bezpečnostní rada, která schválila ruskou vojenskou doktrínu. Ve vedení BR najdeme např. jistého J. Skokova, jenž je presidentovým důvěrníkem a mimo to i předsedou vládní komise pro zahraniční politiku, sekretářem Rady federace, členem presidentské Rady šéfů komunálních správ a mnoha jiných institucí. Jeho sepětí s ruským vojenskoprůmyslovým komplexem je nepochybné a do stejné skupiny ještě před nedávnem patřil jeden z říjnových pučistů, bývalý vicepresident Ruckoj.
Nová ústava a silný president
Návrh nové ruské ústavy, jenž se objevil v minulém týdnu, předpokládá silnou pozici presidenta, navíc velmi složitý mechanismus jeho případného odvolání zajišťuje jeho téměř neotřesitelnou posici. Presidenta může zbavit funkce pouze Rada federace (horní komora parlamentu), a pouze při obvinění z vlastizrady či podobného těžkého zločinu. Návrh na odvolání může podat pouze Státní duma (dolní komora), přičemž s podobnou iniciativou musí vystoupit minimálně třetina jejích poslanců, konečný verdikt pak musí schválit dvě třetiny všech poslanců z obou komor. Naproti tomu hlava státu má relativně snadnou možnost rozpustit parlament a vypsat předčasné volby. Poněkud paradoxně potom působí Jelcinova výzva, aby pro ústavu hlasovali všichni, kdo si přejí, aby se v Rusku "prosadily demokracie a svoboda, stabilita a občanský mír a nebylo ani diktatury, ani diktátorů ..."
Vládou připravený základní zákon Ruské federace, jež se zabývá i postavením jednotlivých republik či jejich částí k moskevskému centru a řeší ústavní rovnoprávnost všech federálních subjektů, poslouží tak spíše k omezení jejich práv. Ze stejných důvodů dal president Jelcin popud, aby byl z návrhu ústavy vypuštěn termín "svrchovaná republika v rámci Ruska", přičemž prohlásil, že "svrchovanost může patřit jedině Rusku" (...), z čehož vyplývá pouze jediné: národy a národnosti žijící na teritoriu Velkého Ruska pozbudou plného práva na vlastní sebeurčení.
Nová hrozba z Východu
Úporná Jelcinova snaha po znovuzískání velmocenských pozic Ruska na světové scéně by se měla stát varováním zvláště pro postkomunistické země východní Evropy. Je totiž nepochybné, že po stabilisaci vnitřních poměrů se pozornost Ruska obrátí na státy, které patřily do sféry jeho vlivu po několik desetiletí. V nové vojenské doktríně jasně deklarovaná hrozba Ruska by měla vést státy bývalé sovětské veleříše k zintensivnění svých vztahů se Západem a navázání co nejtěsnějších bezpečnostních vazeb s NATO. K nedávnému varování šéfa ústřední zpravodajské služby Spojených států (CIA) J. Woolseye, že ruská tajná služba je nebývale aktivní zvláště v těchto zemích, kde její agenti podstatným způsobem ovlivňují politiku i ekonomiku, přistupuje i jejich přímé ohrožení velmocenskými zájmy znovu obnovovaného impéria.
Ruský medvěd tak opět vstupuje na scénu a východní nebezpečí ještě zdaleka nepominulo.
Bedřich KAREL