--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Hanobení a urážky
Zdroj: NN Ročník........: 0003/029 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 17.11.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Hanobení představitelů státu. Tento čin byl trestán v dobách totality. Také byl po listopadu 1989 v celé skupině rehabilitaci podléhajících trestných činů, jedním z nejpočetnějších.

Citlivost režimu na projevy nesouhlasu je vždy ukazatelem nejen stupně demokracie, který režim připouští. Zvýšení takové citlivosti je nepřímo úměrné stabilitě takového režimu. Tak, jako v nestabilním manželství kritičtější slůvko iniciuje výbuch zloby, tak jsou představitelé nestabilního režimu citliví na každou výtku. Je-li výtka nepříjemná, zejména tím, že poukazuje na hanebnmé chování režimu, respektive jeho představitelů, režim vybuchne zlostí. V této zlosti pak bude označovat každý projev nesouhlasu za hanobení. A běda nespokojencům. Maul halten und veiter dienen.

Projevit nespokojenost lze mnoha způsoby. Ne každý je nadán uměním ironie. Mírou, jakou jí je nadán Miloš Zeman je vskutku vzácností. Většina lidí mluví jak jim zobák narost. Užívají slov, které se, dle Jaroslava Haška, užívají i v parlamentě. Příkladně jich užíval v parlamentě federálním profesor Ivan Sviták, a ani jiní páni poslanci si s ním v mnohém nezadali.

Hovoří-li někdo o novele ustanovení ş 102 trestního zákona, pak je třeba připomenout, že jde pouze o kosmetickou úpravu již existujícího znění, které počítalo s již zaniklou federací. Nepřibydou tedy ani nové causy, ani se nezvýší trestní sazby. Ty dva roky tam byly vždy. Podstatnější je to, co udělá z obyčejné nadávky, vulgárního výrazu adresovaného konkrétním osobám či institucím, trestný čin.

Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Obecně tedy není stanoveno, v čem se spatřuje nebezpečnost trestného činu. Je zde jen odkaz na znaky činu, jež musí být uvedeny v trestním zákoně. Rozborem většiny jednotlivých trestních činů, respektive znaků takových činů, uvedených ve zvláštní části trestního zákona, dojdeme k jednoduchému závěru. Čin, jež způsobí újmu, může být trestným činem, jsou-li jeho znaky uvedeny v trestním zákoně. V čem se spatřuje újma? Obecně, opět shora uvedeným rozborem, zjistíme, že újma je povahy majetkové, nebo jde o újmu na zdraví či újmu na životě, tedy způsobení smrti jiné osobě, ale i újma na řádném výkonu lidských či občanských práv. Může jít též o újmu na cti. Ta spočívá v poškození vážnosti, ať již jednotlivce nebo skupiny osob či instituce.

A právě u té instituce jde o zvláštnost. U činů směřujících proti osobám určitelným individuálně, například vůči nerušenému výkonu práva vlastnického, tedy u krádeže, či u práva na život a zdraví, tedy u násilných trestných činů, nebo u činů směřujícíh proti právu hlásit se k určité národnosti, náboženství, politickému přesvědčení, bude hanobení směřující proti instituci a spočívající v nesouhlasu hanobitele s činností jím napadané instituce, jednáním vyjadřujícím nesouhlas s činností, která se týká přímo či nepřímo samotného hanobitele. A hanobitel vysloví nesouhlas zejména tehdy, není-li schopen zjednat nápravuv činnosti jím hanobené instituce. Neschopnost hanobitele může být subjektivní i objektivní. Způsob vyjádření nesouhlasu s činností instituce, či jejího představitele, charakterizuje osobu, která se takto vyjádřile. Půjde buďto o sprosťáka

nebo o nešťastníka, který si neví rady. Jestliže nejsou vytvořeny předpoklady k jinému vyjádření nesouhlasu, než k nadávkám, není nekulturní jenom hanobitel. Nekulturní je společnost, režim, vytvářející instituce, jež mohou jenom o své libovůli rozhodovat o osudech jiných a zejména proti jejich vůli, proti vůli těch, kteří pak instituce za takové jednání hanobí.

Dalším specifikem činů, směřujícím proti institucím a jejich představitelům, je nepřímost útoku. Čin, verbální útok, prohlašovaný za hanobení je zpravidla učiněn v prostředí mimo napadené instutuce. Pak jednání toho, kdo takový čin udá, může být posuzováno, ne za projev občanské povinnosti, ale za projev osobní msty vůči hanobiteli. Že tomu tak bylo v dobách předlistopadových, je nasnadě. Lapidárně řečeno, řekne-li někdo o nějakém prezidentovi, co jich na světě je, že je vůl, on se to ani nedoví. Ba ani se nedoví, že za to někoho zavřeli. Zejména v systému nepřímé volby prezidenta, to ani neohrozí jeho možné příští zvolení. Zato udavač si u někoho šplhne.

Pokud však to samé řekne hanobitel o konkrétním spoluobčanu, ten má právo žaloby na ochranu osobnosti dle pořadu práva civilního nebo na trestní oznámení pro pomluvu. Což se u označení za vola nedá s úspěchem uplatnit. U pomluvy musí jít o nepravdivý údaj způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit jinou vážnou újmu. To vše bude napadený, respektive žalobce, hanobiteli dokazovat.

Jde tedy o nerovnost občanů před zákonem. Nerovnost spočívající v tom, že zákon poskytuje prezidentovi větší ochranu než prostému občanovi. O rovnosti občanů před

zákonem, o stejném právu na ochranu zákona pro všechny, hovoří pakt o občanských a politických právech ve svém článku č. 26.

Obecně vzato, instituce a jejich přadstavitelé, ba celé státy si vytvářejí reputaci svojí činností. Nespokojenci pak způsobem, jimž nespokojensot vyjadřují. Trestat nespokojence a netrestat ty, kdož nespokojenost zapřičiňují je také nerovnost a současně je ukazatelem úrovně obou stran. V Praze dne 17. listopadu 1993, pro NN Vladimír Kolář