--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dresler Jaroslav
Název: Im memoriam Svobodná Evropa
Zdroj: NN Ročník........: 0003/031 Str.: 009
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Requiem za rejdyjo Jaroslav Dresler, Mnichov
Buď jak buď, je třeba se znovu ohlédnout na historii RFE. Svobodka byla už námětem televizního seriálu, putovní výstavy, dvou tří knížek a mnoha článků, ale byla to jak v dětské říkánce "samá voda". Jak to tedy začalo ?
Po únoru 1948 měli Američané špatné svědomí. A také ovšem strach. Zkraťme to: Začalo se horečně připravovat NATO a souběžně se uvažovalo, jak čelit komunistické propagandě. Tak vznikla myšlenka celodenního rozhlasového vysílání, jejíž realizace byla svěřena nově utvořenému Národnímu výboru pro Svobodnou Evropu. Aby se mohlo jednat rychle, a aby do toho nemohl mluvit americký kongres, bylo rozhodnuto, že vláda bude tento projekt financovat prostřednictvím zpravodajské služby CIA. Byl to praktický tah, který se však mohl vládě vymstít.
Svobodná Evropa vzniká odshora dolů, a abychom tak řekli - na zelené louce. Prvním českým zaměstnancem, vlastně československým, byl Slovák Ľudovít Šebesta, který už měl za sebou delší rozhlasáckou praxi. Po něm nastoupil, zprvu jako poradce, Julius Firt, bývalý přední funkcionář strany národních socialistů a malý nakladatel v New Yorku. Věci pak už šly ráz na ráz. Firt, zároveň přední člen nově vzniklé Rady svobodného Československa, koncipoval v hrubých rysech perzonální politiku a za ředitele navrhl Ferdinanda Peroutku. Rada, která měla v state departmentu jistý vliv, prosadila do vedení čs. oddělení některé přední bývalé politiky, a tak byla předurčena také budoucí linie: protikomunistická, ale v duchu nebožky Národní fronty. Agrárníci a jiní demokraté mimo Národní frontu nebyli připouštěni ke spolupráci. To byla, podle mého názoru, první zásadní chyba. Rada si tak vytvořila monopol čs. antikomunismu.
Mezitím pragmatičtí a realističtí Američané přiložili ruce k dílu. Bylo naspěch, už proto, že bylo třeba vše zorganizovat a rozjet dříve, než západní Němci dostanou suverenitu. Ani kongres, ani Němci do toho neměli mluvit. V mnichovské Anglické zahradě se začalo stavět na pozemku, který na 99 let poskytlo město a v Possartstrasse 9, v domě, který zabrala americká armáda, dostalo rádio jako provizórium dvě poschodí V rohové místnosti Possartstrasse-Kopernikustrasse zasedl Pavel Tigrid, mládežník s plnovousem, aby vypadal starší, a jako jeho zástupce syn bývalého ministra Jaroslava Stránského Jan, který měl podle všeho trochu brzdit případné eskapády svého nadřízeného. Není ovšem pochyby, že Tigrid, jako jeden z mála statečných žurnalistů, byl pro tento úkol předurčen. Že si to kazil a zkazil sám, byla jeho věc. Spustit 1. května 1951 čs. vysílání byl technicky tvrdý oříšek. Nedaleko Mnichova poskytla americká armáda RFE pozemky a vysílačku na střední vlně 417,2 metrů, a stálo dost úsilí, aby tato vlna byla rádiu mezinárodně přidělena. Hlavní krátkovlnné stanice však musely být vybudovány nejen v Německu, ale zejména ve vzdálenější cizině, odkud by byl příznivější úhel dopadu od ionosféry. Vedle krátkých vln z Holzkirchenu, z Lamperthemu a z Biblisu (nedaleko vznikla později velká atomová elektrárna) se začalo stavět v Portugalsku a ve Španělsku. To už nebylo tak snadné jako v Německu, které ještě nemělo plnou suverenitu. V Portugalsku vznikla akciová společnost RARET, jejíž akcie byly přiděleny vlivným místním osobám. Věc se ještě komplikovala tím, že se Národní výbor pro Svobodnou Evropu musel Portugalsku i Španělsku smluvně zavázat, že se vysílání nebude vměšovat do portugalských a španělských vnitřních záležitostí. Proto muselo být zpravodajství z obou zemí dlouhá léta bezzubé a muselo se omezovat na minimum. Jisté je, že naším úkolem nebylo svržení Salazarovy a Francovy diktatury, nýbrž zápas o Československo. Obě diktatury dodržení smlouvy se Svobodnou Evropou přísně sledovaly, v Madridu dokonce delší dobu skupina českých uprchlíků naše vysílání monitorovala. S touto problematikou jsem také jednou přišel do styku. Spisovatel Egon Hostovský byl delší dobu zaměstnancem RFE a Free Europe Press v New Yorku, kde psal na mnoho pokračování své vzpomínky. Sám si to namlouval a jeden pás se posílal letecky do Mnichova a jeho kopie do Raretu. Bylo to nutné, protože mezi Mnichovem a Portugalskem neexistoval přímý drát. Ten ani Španělé, ani Portugalci nepovolili, a tak aktuální vysílání bylo obyčejně rušeno dvakrát: cestou po rozhlasové lince do Raretu a pak z Raretu na ionosféru via ČSR. Neaktuální, zejména kulturní programy se proto posílaly z Mnichova i z Ameriky do Raretu leteckou poštou.
Hostovský byl velice pilný psavec, a tak se mi na stole někdy navršilo deset až patnáct tapů s dalšími pokračováními jeho vzpomínek. Jednou si Hostovský dost zafantazíroval, a když jsem pak předložil Firtovi jeho vyprávění, jak prý se stal kandidátem Nobelovy literární ceny, aby je schválil k vysílání, rozzuřený Firt mi řekl: "Já si vás tady neplatím, abyste něco psal, ale abyste dával pozor, aby se nevysílaly blbosti." Tak jsem se stal - skoro - cenzorem.
Příští Hostovského ekapáda mohla mít vážnější následky. Kdoví, proč se v jedné kapitolce svých pamětí pustil do portugalského diktátora Salazara a vylíčil ho jako Hitlerova nástupce, a tak podobně. Vůbec jsem netušil, že už ten zvukový pás mám na stole ve stohu dalších Hostovského zvukových pásů. Vždy jsem četl a kontroloval jen skript, který byl právě určen k vysílání. V Raretu v Portugalsku však měli naši zaměstnanci dlouhou chvíli a četli si Hostovského seriál na pokračování. Režisér Kaňka, muž dcery Járy Kohouta, si to vzal za záminku ostré stížnosti na Julia Firta u amerického ředitelství. Když se aféra později uklidnila, vyprávěl mi Firt, jak se o víkendu sjeli američtí ředitelé z chat, lyžování a flámů, a nevěděli si rady, co dál. V pondělí ráno se to vysvětlilo. Hostovského opus nebyl určen k vysílání, normálně by přišel na řadu tak za dva měsíce. Kaňka i Hostovský byli ovšem u Firta vyřízeni. Poučení, které jsem si z toho vzal: Když je pan spisovatel příliš na prachy, tak i on na to nakonec doplatí. Pro pořádek musím dodat, že Hostovskému na útěku do Ameriky v Portugalsku nikdo nezkřížil ani vlas na hlavě. Byl to fešácký exil a fešácký exulant. A Španělsko? Za druhé světové války byl v Madridu sledován gestapem, ale trpěn španělskými úřady, čs. komitét. Ten pomáhal našim letcům, sestřeleným nad Francií, aby se dostali v pořádku do Anglie a mohli opět bojovat proti Luftwaffe. Věci jsou složitější, než je líčí levičácký antifašista, který nedostal Nobelovu cenu. Tak a jinak jsme rejdili v rejdyju. Už to není moc zajímavé. Vzpomínám na to proto, abych si trochu ulevil, když čtu nebo vidím či slyším legendy kolem naší práce. "Kdyby nebylo rejdyjo, museli bychom si je vymyslet!" A: "Byli jsme před rejdyjem a budeme i po něm." Tak jsem si to říkával, když to s rejdyjem vypadalo špatně. Závěrečnou parafrázi Františka Palackého připisuji dnešním rozhlasákům RFE. Vzmužte se! Jak praví Pavel Pecháček: "Mládí je v p... a penze daleko!"
(Budeme pokračovat)