--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dresler Jaroslav
Název: In memoriam Svobodná Evropa
Zdroj: NN Ročník........: 0003/032 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Česká ulice v Mnichově 80 Jaroslav Dresler, Mnichov

Bylo jich víc, těch "českých", "slovenských" a "čs." ulic. RFE pronajalo pro své americké a exilové zaměstnance vily a celé bloky obytných domů. Celkem jich bylo v průběhu let dvě stě, tři sta i víc. Nepatrná část byla ve vlastnictví rádia. Když jednou nebyly peníze na každoroční zvýšení platů, muselo rádio prodat vilu na břehu Isary, kde bydlel hlavní ředitel. Kupcem byla perská princezna Soraya po rozvodu s Rézou Pahlávi.

Je tomu právě čtyřicet let, co jsem se přestěhoval do Lamontstrasse, kde bylo několik desítek služebních bytů. Jen první dům v tomto nově postaveném bloku si majitel - velká pojišťovna - ponechal pro sebe. V přízemí Lamontstrasse-Keplerstrasse bydlel Miloš Havel. Když přišel někdy v roce 1950 s režisérem Holmanem do Bavorska, měl už za sebou komunistický kriminál, z něhož ho osvobodil Vítězslav Nezval. V Mnichově si vzal advokáty a pustil se do sporu s firmou UFA v likvidaci, která mu za války sebrala Barrandov. Na základě mimosoudní dohody dostal Havel od UFY jeden milion západoněmeckých marek, což byly obrovské peníze. Průměrný plat v Německu byl tehdy asi 500 DM měsíčně. Havel si zařídil import džínek a později úspěšnou českou hospodu Goldene Stadt. Po několika letech ho však z ní vymanévroval jeho šofér, kuchař a společník Hubáček, a tak si Havel zařídil další hospodu ve Schwabingu. Z té ho po čase vymanévrovaly okolnosti. Havel jezdil po filmových festivalech, hrál si na granda, hostil Wericha a celou tehdejší filmařskou zájezdovou jedenáctku. Ti lidé, mezi nimi už někdy také mladičký synovec Vašek Havel, se zastavovali v Mnichově, a tak v Havlově hospodě, kde se znamenitě vařilo, bylo leckdy víc neplatících než platících hostů. Havel přišel na buben a jeho věrný přítel Julius Firt mu koupil malé květinářství. Nakonec mu také vystrojil pohřeb, aby ho nemuselo platit město Mnichov z chudinské pokladny. Havel byl milý starý bělovlasý pán a bylo ho vidět často v Gaibelstube několik kroků od jeho bytu. Když to šlo s ním s kopce, převzal jeho byt malíř a úspěšný ilustrátor Miroslav Šašek, kterému pomohl k slávě mediový magnát Maxwell.

Ulice pokračuje. Vedle v přízemí bydlel Martin Kvetko, asistent ředitele, motor stanice, který v kanceláři vysedával a dirigoval ve dne v noci. Rovněž v přízemí byl byt Oty Gráfa, který zemřel v posteli na srdeční mrtvici. Mnichovská policie však měla pochybnosti. V dalším domě bydleli dva mládenci z monitoringu. Když dorazila jedna z četných propouštěcích vln, jeden z nich byl propuštěn a byl by se musel během několika dní vrátit do Austrálie. Když jeho spolubydlící odešel ve čtyři ráno do práce, ten mladík spustil plyn a vrazil si kuchyňský nůž do srdce. Jen domovníkovi vděčíme, že se nic vážného domu a jeho obyvatelům nestalo. Domovník pozotvíral okna a zavolal policii a hasiče. Kdyby byl později zvonil listonoš, jiskra ve zvonku by způsobila mohutnou detonaci. Během doby došlo v Lamonstrasse k celé řadě sebevražd.

V témže domě jako ti dva mladíci bydlel nějaký čas spisovatel Jan Čep, než se definitivně přestěhoval do Paříže, kde se oženil a měl dvojčata. Také tam bydlel zástupce ředitele oddělení Oswald Kostrba-Skalický a nad ním několik let já.

V dalším domě v prvním poschodí bydlel v dvoupokojovém bytě sám hlasatel Kavan, který měl sice krásný ohebný hlas zejména pro hry a literaturu, ale jinak byl značný podivín. Jednoho dne vjel autem plnou parou do zavřených dveří své garáže. A pak byl nalezen ve své vaně oblečený, v zimníku, s podřezanými žilami. Bylo zjištěno, že ve svých volných dnech létal často do západního Berlína a večer se vracel. Cesty do Berlína se musely hlásit na security, ale Kavan ovšem nikomu nic neřekl. Jeho bratr byl vysokým důstojníkem StB. - Nahoře v témže domě bydleli manželé Pickovi, Pick byl administrátorem oddělení a jeho žena sestřenicí Pavla Tigrida. Když přišel Firt, Picka brzy propustil. Do západního Berlína nelétal tajně jenom Kavan, po smrti dr. Vladimíra Kulhánka bylo zjištěno, že také on dělal časté výlety do Berlína. V rádiu bylo dusno. Dobře, že jsme to tenkrát ještě všechno nevěděli. Tehdejší ministr vnitra Barák se holedbal, že má v RFE pět nebo šest špionů. Spíše to podcenil. V dalším domě bydleli v prvním poschodí milí staroušci, pan a paní Erbanovi, on býval velvyslancem u holandské vlády v Londýně a pak v Holandsku. Paní ráda vzpomínala, jak chodila ke královně na čaj. Oba byli dvakrát rozvedení a měli spolu třikrát svatbu. Dr. Beneš nejprve jako ministr zahraničí a pak jako prezident musel dávat písemný souhlas. Tvářil se prý nelibě.

Pak tam bydleli také spolu dva slovenští redaktoři. Vičan se stal později univerzitním profesorem v Mexiku, Skarnicel měl penzion, supermarkt a kino u frankfurtského letiště. Jednou udal Vičan svého kolegu na policii, že používá jeho kávovou konvici jako nočník. Američané měli s osazenstvem značná trápení. Nevěřili nám. V každém domě byla pro několik bytů jedna posluhovačka, která všecko hlásila. Když se propouštělo, přišly však posluhovačky první na řadu. V posledním domě tohoto bloku na Lamonstrasse bydlel v přízemí František Meloun s rodinou, v posledním poschodí ing. Josef Holman. Oba byli v rádiu ti správní muži na pravém místě. Meloun, bývalý šéfredaktor v Melantrichu, organizoval oddělení zpráv, dále odbory a závodní radu. Tím přispíval k tomu, že se dusná atmosféra v rádiu měnila k lepšímu. Holman vzpomínal na svou slávu filmového režiséra, dělal reportáže, psal a režíroval. Bylo na něho spolehnutí. Jezdili jsme spolu připravovat programy a vypili nejednu láhev dobrého vína. Pracoval v rádiu až do své smrti, nakonec dohlížel na vysílání katolických bohoslužeb z kostela svatého Štěpána. Když odskočil Minařík, pořádali jsme u nás v bytě na vánoce "memoriály Pavla Minaříka". Když má žena Marie pekla jablka s rumovou nádivkou, volali oba do kuchyně: Hodně skořice, milostpaní, to je dobré na trávení."

V tom bloku bylo mnoho dalších národností, ale vzájemné styky byly minimální. České a slovenské zaměstnanectvo tvořilo vlastně ghetto, žili jsme víceméně na hromádce, každý o každém všecko věděl, jen o špionech to vylezlo na světlo teprve později. Skoro každý byt, nyní obsazený normálními nájemníky, má svou českou historii. V létě 1956 jsem seděl v noci na balkoně. Bylo pekelné vedro. V sousedním domě zasedla veselá společnost. Spisovatel Zdeněk Němeček se zastavil v Mnichově cestou do Jugoslávie, kde chtěl dělat dovolenou z jugoslávských honorářů svých knih. Najednou vše ztichlo. Ráno jsem se dověděl, že Němeček umřel v kruhu svých přátel v bytě herečky Snížkové. (budeme pokračovat)