--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Wörner Manfred
Název: Atlantická aliance v devadesátých letech a role Německa
Zdroj: NN Ročník........: 0003/032 Str.: 022
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
ATLANTICKÁ ALIANCE V DEVADESÁTÝCH LETECH
A ROLE NĚMECKA
Manfred Wörner
Před několika lety jsme v Paříži podepisovali Chartu sjednocené Evropy. Stanovili jsme v ní kodex chování ve "sjednocené a svobodné" Evropě, v níž mají vztahy mezi národy spočívat na společných demokratických hodnotách. Od té doby však vznikla hluboká propast mezi naší vizí nového, demokratického a svobodného světa a brutální realitou. Dějiny nás dostihly: války v bývalé Jugoslávii a jinde nám ukázaly, že demokratické hodnoty, které zastáváme, ještě zdaleka nejsou univerzální. Kdyby naše bezpečnostně-politické okolí bylo jinak stabilní, bylo by snad možné považovat Jugoslávii za tragickou výjimku. Jugoslávie však představuje jen nejnápadnější symptom obecné tendence k "novému světovému řádu": OSN je, přestože posílena, přetížena množstvím konfliktů a krom toho trpí nedostatkem finančních prostředků. Transatlantické vztahy procházejí novou zatěžkávací zkouškou. Jednání v GATT stále vyvolávají mnohá nedorozumění.
Také vývoj v Rusku, v této největší euroasijské vojenské mocnosti, je stále nejistý. Rádi sice užíváme pojem "nezvratný", ale každé hlasování Nejvyššího sovětu přináší další obavy a nejistotu ohledně budoucnosti této země. A všichni víme, jaké důsledky může mít tamní vývoj na státy střední a východní Evropy, jež jsou samy uprostřed obtížného a dlouhého procesu reformy. Dokonce i názor, že evropská integrace se bude nerušeně vyvíjet dál, se ukázal příliš optimistický. Debaty o Maastrichtu, jakož i krize evropského měnového systému, nám ukázaly, že ani zde není všechno tak samozřejmé, jak někteří věřili. Ušetřeno nezůstalo dokonce ani to, co bylo dosud považováno za nerozbitné jádro integračního procesu: oblast hospodářského a měnového sjednocení. Dějiny evropské integrace vděčí bipolárnímu uspořádání za své úspěchy víc, než jsme si ochotni přiznat. A konečně válka v bývalé Jugoslávii: ta vstoupí do učebnic dějepisu jako první evropská válka od druhé světové války, jako válka, jež mohla být rychlým a rozhodným zásahem zažehnána nebo jím alespoň mohla být dříve ukončena. Je to válka, která se paradoxně nerozšířila v důsledku zásahu jiných mocností, nýbrž v důsledku jejich nezasahování.
Ztroskotala naše bezpečnostní politika? Vsadili jsme na špatné koncepce? Máme se snad - podle devízy "ševče, drž se svého kopyta" - starat pouze o bezpečnost našeho vlastního teritoria a o zvyšování našeho blahobytu? Spotřebovali jsme snad pro vyřešení ideologického soužití tolik energie, že již nemáme sílu zajistit soužití etnické?
Mou odpovědí na všechny tyto otázky je jednoznačné "ne". My si prostě nemůžeme dovolit nechat věcem volný průběh. Výsledkem by byly plošné požáry, jež by mohly zachvátit celou Evropu, a dokonce celý mezinárodní systém. Nebezpečný virus je třeba izolovat. Stejně tak musíme zabránit tomu, aby se prosadil názor, že agrese se vyplácí. Kdybychom tolerovali "etnické čistky", zanedlouho by nebyla v Evropě bezpečná žádná národní menšina. Rozmohou-li se násilné změny hranic proto, že se mezinárodní společenství proti tomu důrazně nepostaví, přijdou velice rychle další, kteří by velmi rádi zopakovali úspěchy diktátorských násilníků. K aktivní a prozíravé bezpečnostní politice tedy žádná alternativa neexistuje. Ve světě, jenž stále výrazněji srůstá a integruje se, není již možná separace. Bezpečnostně-politické výzvy se už dávno neohlížejí na zeměpisné dělící čáry. I kdyby na dosažení úplně jiného průběhu války v Jugoslávii bylo už pozdě, dlužíme sobě samým a celé Evropě alespoň poučení z této války.
Zaprvé si musíme přiznat, že bude ještě dost dlouho trvat, než dosáhneme cíle, jímž je působivá a vojensky přesvědčivá evropská politika. "Hodina Evropy", jež nadešla podle mnohých pozorovatelů, se nekonala. Hluboce toho lituji: jako Němec, jako Evropan i jako generální sekretář NATO.
Zadruhé vývojové tendence, které konečně vedly k vojenskému nátlaku na zbytek Jugoslávie, ukázaly, že klíčovou roli v překonávání krizí hraje i nadále Amerika - v neposlední řadě také v důsledku rozhodujícího postavení, které má v Radě bezpečnosti OSN. Události pokaždé ukazují, že bez americké vedoucí role nic nejde.
Zatřetí je třeba zdokonalit naše představy o managementu krizí. Překonání krize neznamená nejdřív politický, pak hospodářský a nakonec vojenský tlak. Všechny tyto prostředky musí být k dispozici hned od začátku, a to i tehdy, nebudou-li použity. Nejsou vzájemnými alternativami, nýbrž součástmi jednoho komplexu. Politická a hospodářská opatření ztrácejí účinnost, chybí-li vůle prosadit je v nutném případě vojensky.
Začtvrté musíme lépe chápat vzájemné působení mezi opatřeními k zachování míru a opatřeními mírotvornými. Nemohou-li "modré přilby" v některých situacích udělat víc, než jen mírnit nehumánní důsledky pokračující války, je to politováníhodné. Znemožňují-li "modré přilby" pouhou svou přítomností důsledná vojenská opatření k ukončení války, poněvadž by se staly obětí agresora, nutí nás to, abychom své představy přehodnotili. Totéž ostatně platí o tzv. "nestrannosti" sankcí. Slouží-li pouze k tomu, aby zvyšovaly převahu agresora, vyvolávají vposledku opak původně zamýšleného výsledku.
Zapáté: nejsme-li s to - ať už z jakéhokoli důvodu - oběti přímo podporovat, měli bychom jim alespoň pomoci, aby si mohly pomoci samy. Možná by to konflikt prodloužilo: ale vedlo-li by to ke spravedlivému míru, prodloužilo by to i mír.
Zašesté nemusí být cílem vojenské intervence bezpodmínečně záměr vyhrát nějakou válku, může jím být třeba jen snaha ovlivnit chování válčících stran. Potřebujeme tudíž dílčí vojenské akce pro dílčí politické cíle. Uvažovat v kategoriích "všechno nebo nic" je špatné.
Má sedmá lekce zní: vyhrožuj jen tehdy, jsi-li ochoten svou hrozbu také splnit.
Zaosmé: definuj své strategické cíle co nejdřív a co nejjasněji. Můj poslední a snad nejdůležitější bod v této souvislosti: schází-li politická vůle k jednání, nepomůže nic - ani diplomacie, ani mezinárodní instituce. Mezinárodní organizace jsou nástroje k prosazování politické vůle svých členů. Chybí-li politická vůle, jsou odsouzeny k nečinnosti, nebo - což je ještě horší - k jakési zdánlivé činnosti. V každém případě vzniká nebezpečí, že ztratí věrohodnost. A je-li věrohodnost jednou ztracena, nelze ji nijak lehce znovu nabýt.
Vezmeme-li při vytváření naší bezpečnostní politiky v úvahu všechny tyto poznatky a zásady, pak myslím budeme mít naději na úspěch, neboť koneckonců máme nástroje, jichž můžeme používat. Jedním z těchto nástrojů je Severoatlantický pakt. Připouštím, že NATO při řešení jugoslávského konfliktu nevyvinulo činnost, jež by odpovídala jeho možnostem. Proč tomu tak bylo? Nechme mluvit fakta.
Když krize v Jugoslávii začala, mluvili mnozí, jak jsem už naznačil, o "hodině Evropy". Když pak začalo být zřejmé, že snahy Evropského společenství válku nedokáží ukončit, převzaly odpovědnost Spojené národy. Přitom také zůstalo. Nikdo nežádal NATO, aby převzalo vedení - a už vůbec nikdo z těch, kdo dnes alianci vyčítají nečinnost. Naopak: odpovídající návrh by se byl setkal s tvrdým odporem, a to jak ze strany států, které členy aliance nejsou, tak ze strany některých jejích členů. Byly tu konečně pádné důvody obrátit se na OSN: její nová akceschopnost po skončení studené války, legitimita, kterou skýtá rámec Charty OSN pro intervenci zvenčí, a vyhlídka na podporu také jiných než západních států včetně Ruska.
Tyto důvody v podstatě dodnes platí. Dokonce, i když NATO převzalo iniciativu a rozhodlo připravovat letecké útoky, aby se zabránilo rdoušení Sarajeva a ostatní chráněné zóny, nic se na tom nezměnilo: poslední rozhodnutí o nasazení letectva měl a má generální tajeník OSN. Požádala-li OSN o podporu. NATO ji vždycky obratem poskytlo. A co udělalo, udělalo efektivně. Je však třeba si ujasnit, že vedení akcí záleželo a záleží na vůli společenství národů OSN.
Tato skutečnost nás však nezbavuje úkolu přemýšlet o tom, jak bychom to mohli dělat lépe. Bylo by vhodné, aby tato fakta vzali na vědomí mnozí žurnalisté a politikové ještě předtím, než zase jednou NATO prohlásí za zbytečné. Paušální výtky nejsou na místě nejen proto, že nesprávně interpretují současné události, ale i proto, že zastiňují možnosti, jež atlantické společenství evropské bezpečnosti nabízí.
Všichni víme, že existence NATO není zdůvodnitelná pouhými nostalgickými vzpomínkami na historické úspěchy. Společenství také bude sotva dál existovat, budeme-li je chtít podporovat jen filozofickými reflexemi hodnot transatlantického společenství, i když tyto společné hodnoty jsou velmi důležité. NATO buď potřebujeme proto, že splňuje potřeby svých členů, nebo to nedělá a pak zanikne. Rozhodující otázka zní, vyhovuje-li NATO bezpečnostně-politickým úkolům v období pod studené války. Které jsou ony velké výzvy naší doby?
Zaprvé musíme v nestabilním světě zajistit bezpečnost a stabilitu. Zadruhé musíme zabraňovat případným krizím a konfliktům, zvládat je a řešit. Zatřetí musíme zabránit novému nacionalismu a fragmentarizaci Evropy, znemožnit návrat k nectnostem neodpovědné mocenské politiky, vzniku tajných spojenectví a protikoalic. Začtvrté musíme zachovat transatlantické vztahy a konečně zapáté musíme čelit novým problémům, jež mohou vzniknout rozšířením zbraní hromadného ničení, migrací nebo v důsledku náboženského extrémismu. Žádná z těchto výzev není řešitelná bez NATO, neboť atlantická aliance nabízí takovou kombinaci politických a vojenských možností, jakou nemůže nabídnout žádná jiná organizace. Především: NATO spojuje severní Ameriku a západní Evropu. Tím spojuje obě největší politická, hospodářská a vojenská centra tohoto světa do jednoho činného společenství. Jak by bez těchto stabilizujících pilířů bylo možné dosáhnout stabilnějšího mezinárodního řádu? Obracejí-li se státy střední a východní Evropy na NATO, činí tak proto, že atlantickou alianci právem považují za hlavní faktor stability v Evropě. A vyhlásili-li jsme naopak my zajištění stability ve střední a východní Evropě za nový velký úkol NATO, stalo se tak proto, že to nemůže uděla nikdo jiný. Kdo jiný může státům střední a východní Evropy nabídnout bezpečnost? Jsem ostatně pevně přesvědčen, že pouhá existence NATO snižuje pravděpodobnost konfliktů podél jeho hranic. Proto by ukončení NATO způsobilo dramatický vzrůst rizika konfliktů v Evropě.
(dokončení příště)