--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kroupa Jaroslav
Název: Iniciativa za odstranění pozůstatků bolševismu
Zdroj: NN Ročník........: 0003/032 Str.: 028
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 03.11.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Rozhovor s Milanem Jančou Milan Janča, ročník čtyřicetsedm. Žije v Mnichově. V Brně je znám jako iniciátor aktivit za odstranění pomníku s rudoarmějcem na Moravském náměstí. Je členem Iniciativy za odstranění pozůstatků bolševismu.

3. listopadu 1993 Rada města Brna na nátlak této iniciativy rozhodla, že sice pomník s rudoarmějcem na Moravském náměstí zůstane, ale pod podmínkou, že se z něj odstraní symboly sovětské moci (srp a kladivo) a texty Stalinových rozkazů. Návrh primátora, aby socha byla umístěna na pohřebišti sovětských vojáků, byl údajně zamítnut s tím, že by to bylo pro město finančně neúnosné.

Milane, nemyslíš, že ta iniciativa za odstranění pomníku je trochu laciná? Perou se špinavé peníze, a časem se jimi bude ovlivňovat, anebo se již ovlivňuje politické dění.

Víš, já žiji venku a vidím jenom to, co je vizuální.

Dobře, žiješ v Mnichově. Jak je tam tedy vidět český tisk?

Když jedu odtud, tak vezu například Respekt, Špígl, MF dnes, Rudé právo, Necenzurované noviny ... Když nabídnu Rudé právo, málem dostanu přes hubu. Necenzurované noviny jdou nadračku. O Respekt nemá nikdo zájem. Teď sklouzl na bezzubý, jakýsi provládní plátek. A mrzí mne, ža Lamper (šéfredaktor Respektu - pozn. aut.) je můj kamarád, který mne zklamal.

Zřejmě mu chybí zkušenost z vězení, jinak by měl jiný přístup.

Havel měl zkušenost z vězení.

Asi byla chyba, že jej nezmlátili. Asi měl příliš hotelový kriminál. Protože zatím co do mne kopali v bolševických katakombách smrti ve Valdicích, a nesměl jsem vlastnit byť jen kousíček tužky, jinak bych byl do krve zbit, tak on si psal své dopisy Olze, s očekáváním, že budou mít obrovskou publicitu.

Jak je "vidět" Václava Havla zvenku?

Moje manželka chce vyrazit okno, kde byl vylepen plakát s "Havlem na Hrad". Já jsem si Václava Havla velice vážil. V Mnichově jsem jel na kole koupit si obálku s blahopřáním k jeho zvolení prezidentem. Měl jsem slzy v očích, tak jsem byl dojat. Dnes mu nemohu přijít na jméno. Kryje komunisty a neodpovídá na dopisy.

Na autora Satanských veršů si ale čas udělá.

V létě roku 1990 jsem zorganizoval podpisovou akci. Poslal jsem dopis Havlovi, vládě, ministerstvu vnitra, Federálnímu shromáždění. Požadovali jsme postavení KSČ mimo zákon, konfiskaci majetku KSČ, postavení nomenklaturní špičky před soud. Nikdo nezareagoval. Jako signatář Charty byl Havel můj kolega. Nevím, proč se tak chová. Skutečnost, že Havel rozbil Chartu, mluví sama za sebe. Havel, Dienstbier, Joachymová rozpustili Chartu. Titulek v Süddeutsche Zeitung zněl: Charta rozpuštěna. Jakoby se rozpustila. Havel se bál kritiky z vlastních řad, proto Chartu rozpustil. A přitom na jednom sjezdu Charty řekl, že Charta bude zapotřebí dobudoucna víc než kdy jindy.

Mnozí vyčítají Necenzurovaným novinám vulgární styl.

Já píši subtilně o těch prasárnách. Přesto bych kolikrát vzal místo pera samopal. Ale to jaksi nelze. Kolikrát potkávám intelektuály odebírající Necenzurované noviny. Říkají: Pane Janča, je to vůbec pravda? V Necenzurovaných novinách se píší hrozné věci. Ujišťuji je, že je to skutečně pravda. Těžko se to sděluje, aby to čtenář strávil. Je to jako s lidmi, kteří nechtějí vidět jatka, ale maso jedí. Jeden čtenář mi řekl, že to už nechce slyšet. Říkal mi to pod obrazem Havla. Ale ono to tak je. Je kolikrát těžké najít adekvátní přístup ke čtenáři. Já vulgární výrazy nepoužívám. Ale kolikrát je těžké výstižněji říci jiný výraz, je-li někdo bolševická svině.

Jsi věřící?

Chápal jsem náboženství jako protiváhu bolševismu. Dnes mě to netáhne. Nevím, jestli nahoře něco je, a také nevím, zda-li není.

Proč tě vlastně zavřeli?

Za kritiku porušování lidských práv: Korespondoval jsem s Deutsche Welle, částečně se Svobodnou Evropou, také s náboženskými organizacemi. Publikoval jsem, navštěvoval jsem cizí ambasády. S Chartou jsem začal spolupracovat až po propuštění z vězení v roce 1980. Zavřeli mě v roce 1974. Neuhl jsem.

Proč jsi se vystěhoval?

Když mně hrozilo znovu vězení nebo blázinec, tak mně estébáci říkali: Táhni si ke svým chlebodárcům. Já jsem ale nikdy nedostal ani vindru. Nakonec jsem se vystěhoval za dramatických okolností. Požádal jsem o vystěhování. Bylo to bez problémů, dostal jsem rudé požehnání. Měl jsem tři měsíce času. Musel jsem se nechat zbavit československého občanství. Jezdil jsem po republice se loučit. Byl jsem za Jirousem, za Liznou, za Havlem ... Doma už bylo veselo (v Šumicích), estébáci objížděli dům. Myslel jsem si, že je to v souvislosti s mou činností. Tehdy dělali zátahy na chartisty. Schovával jsem se. Informoval jsem o tom ústředí Charty: Jana Rumla, Petrušku Šustrovou, Václava Malého. Když už jsme měli ty doklady, jeli jsme s manželkou bez světel přes pole ze Šumic do Luhačovic. Odtud pak autobusem do Prahy a vlakem do Mnichova. V poledne jsme byli na celnici v České Kubici. Odbavili nás, výpravčí už chtěl zvednout ruku, ale objevilo se asi šest pasových úředníků, už mě hledali. Vy jste pan Janča? Všechna zavazadla nám vynesli a vlak odjel. Doklady nám odebrali a provedli osobní prohlídku. Po dvou hodinách řekli: Jeďte zpátky. Neměli jsme koruny, ani doklady. Řekli, že mám zavolat matce, ať pošle peníze. My jsme ale byli v lese. Tak nám hodili zavazadla do gazíku a odvezli nás k autobusu. Jeli jsme načerno do Domažlic. Pak rychlíkem do Prahy. Průvodčí ale zavolal policii. V Plzni jsme řekli železniční policii: Běžte si zatelefonovat na StB do Uherského Hradiště. V Praze jsme se setkali s Danou Němcovou, Václavem Malým, Janem Rumlem, Petruškou Šustrovou. Strávili jsme zde asi dva nebo tři dny. Nebyli jsme ani naši, ani cizí občané. Pak jsme se vrátili na Moravu. Za čtrnáct dní k nám přijeli estébáci a řekli, ať si přijedeme pro doklady, že to byl omyl. Matce pak řekli, že jsem měl údajně fotografovat vojenské objekty. Jak jsem jel za Liznou se rozloučit do Velkých Opatovic, stavil jsem se u Mostkovic, kde je v blízkosti vojenský objekt, a já jsem tam kdysi pracoval. Byl jsem na motorce. Vrátný si stačil asi napsat její číslo. Pracoval jsem tam před dvaceti lety. Ze zvědavosti jsem se ho zeptal, co se tam dělá.

V Německu jsi nechtěl nic změnit?

Tam je demokracie. Tady je co řešit. Něco se stále děje. Uvažoval jsem dokonce jít zde po listopadu k tajné policii. Udělalo se mi ale na zvracení a jsem rád, že jsem se do ničeho nedal. Nebylo to na můj žaludek - to, co mi nabízeli. Bylo mi nevolno z lidí kolem pana T. Ti bývalí estébáci.

To víš, že jeden ze šéfů polistopadové tajné policie byl brněnským šéfredaktorem MF dnes?

MF dnes jako včera. Vrtá mi ale hlavou, jakou roli hraje šéf brněnského KAN Šíma. On asistoval při zatýkání lidí kolem pomníku.

Je šéfem Městské policie. Vraťme se ale k německé policii. Tam problémy nemáš?

Před listopadem jsem si musel nechat přečíslovat telefon kvůli anonymům. Třikrát mi někdo propíchnul kola u auta. Poulamoval stěrače. Pak se mi stalo, že těsně před listopadem zazvonil kdosi z Verfassungschutz (tajná policie - pozn. aut). Ukázal průkazku, pustil jsem ho dál. Dostali jsme anonym, že jste agent StB, řekl. Propukl jsem v huronský smích. Hned mi bylo jasné, odkud vítr vane. Po půl hodině to bylo jasné i jemu.

Na jeden "problém" si ale vzpomínám: Byl jsem demonstrovat u velvyslance soudruha Spáčila, který měl družbu s německými politiky. Bylo to ve Furt im Wald ... Přijel jsem s transparentem do hotelu, kde bylo asi padesát politiků. Byl se mnou ještě jeden kamarád, ale bál se jít se mnou dovnitř (nyní je v Kanadě, zařídil jsem mu to). Na plakátu bylo: Freiheit für politische Gefangene in der ČSSR (Svobodu pro politické vězně v ČSSR). Když jsem tam přišel, víš, co se stalo? Byla minuta ticha. Ani jedna strana nevěděla, co má říci. Po minutě ticha československá strana měla doslova hlavu mezi kolenama. Z německé strany řekli: Jsme téhož mínění. Chodili pak za mnou ven. Ptali se, v jaké jsem straně, či skupině. Řekl jsem, že jsem jednotlivec. Šel jsem ještě na nádraží, byl tam vlak, co jezdí do ČSSR. Asistovala mi policie. Můj přítel z Furthu (člen IGFM) mne podpořil. Vysvětlil policistům, kdo jsem.

Řekni mi něco o tvých politických aktivitách.

Celou dobu jsem veškeré aktivity dělal sám. Jsem členem K-231 (nyní Konfederace politických vězňů) se sídlem v Torontu. S těmi lidmi jsem v kontaktu dodnes. Mluvil jsem ve Svobodné Evropě, když zavraždili Wonku. Participuji na činnosti Mezinárodní společnosti pro lidská práva (IGFM), vylepoval jsem plakáty k výročí okupace Československa (srpen 1968), organizoval jsem řetězovou hladovku za propuštění politických vězňů, mimo jiné za Václava Havla a Stanislava Devátého...

Kdo je všechno členem té vaší Iniciativy za odstranění pozůstatků bolševismu (IZOPB)?

V Mnichově je to Sidonia Dědinová, Viktor Slanina, Marian Ježik a další. V Brně Eva Vidlařová, Lumír Šimeček, Jan Honner. Spolupracujeme také s Nezávislým sdružením učitelů z Blanska (15 členů).

Zase se u nás říká "oni". Oni říkají, že revoluční doba už skončila. Co si o tom myslíš?

Že žádná nebyla.

V tom bych ti oponoval.

I Petr Cibulka říká, že byla.

Ale ta jejich.

Jaroslav KROUPA