--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Václave Havle, odstupte!
Zdroj: NN Ročník........: 0004/004 Str.: 010
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Luboš Vydra Památce Josefa Vandase

Oběť

To, co řekl Petr Cibulka u soudu Václavu Havlovi, je přátelským "láskyplným vyznáním" proti tomu, co má tento intelektuálský břídil již na svědomí. Přesto spravedlnost lidská je taková, že tomu, kdo se vskutku provinil, je dána beztrestnost, zatímco druhý je stíhán za pouhá slova. Americký prezident Clinton, když jej verbálně napadl pacient s nemocí AIDS, okamžitě mu na tomto shromáždění odpustil se slovy, že tento člověk bojuje za společnou věc. Tak se totiž chová opravdový státník. Václav Havel svým jednáním u soudu s Cibulkou však dokázal, že státnického ducha nemá. Co mi nejvíce připomíná, to je druidskou, či indiánskou oběť. Tyto sekty, či kmeny si volili každoročně mladíka, který měl žít mezi nimi se všemi poctami jako živý bůh. Na konci roku pak byl obětován. Stejně tak si komunističtí zločinci vybrali Václava Havla, aby byl národem zprvu uctíván a veleben, později však proklínán.

Intelektuálský humanismus a Havlova "láska" Již známý astrolog již na konci roku 1989 prohlásil, že jestliže se intelektuál Václav Havel dostane do prezidentské funkce, rozpadne se Československá republika. Na svědomí to budou prý mít jeho charakterové vlastnosti. Kde hledat vysvětlení, pokud jej nechceme přimout právě ze zvěrokruhů? Velmi závažná pověra o intelektuálech spočívá v tom, že by jim z titulu této "funkce" měla příslušet autorita právě v oboru etiky, politiky a světového názoru. A pak nesmíme zapomenout, Havel se označuje a je označen za velkého humanistu. Kdo se dnes nehlásí k humanismu, je považován za barbarského ničemu. Kdyby však krokodýli uměli filozofovat, vytvořili by jistě krokodýlismus, protože zhlediska ješitnosti je velice příjemné považovat se za něco výjimečného a vznešeného. Je ale paradoxní, že je to právě rozum, vznešenost a věda, co dokazuje, že člověk není v přírodě naprosto nic mimořádného, ale je pouze její částí. Také to, co Havel považuje za "lásku vítězící nad nenávistí", je ve skutečnosti obyčejný "altruismus", tedy abstraktní láska, k blíže neurčenému individuu, jež máme milovat proto, že nám je v podstatě cizí, a že se od nás liší. Máme tu tedy co do činění s pravým opakem skutečné lásky, protože v té milujeme vždy konkrétní osobu a milujeme ji nikoliv proto, že se od nás liší, ale naopak, že je nám blízká a v míře, v jaké je s námi identická. Láska ke konkrétní bytosti se proto neobejde bez poznání, a to nepřichází bez boje. Člověk musí poznat svého bližního nejen z té příjemné stránky, ale musí poznat i jeho negace, jeho stín. Pokud i tehdy, a to třeba i v nenávisti ho miluje, pak miluje doopravdy. Ale vše nadarmo, kdo lásku v sobě nemá, toho nikdo nepřesvědčí. Vězňové v Gulagu si nechávali na hrudi vytetovat obraz bezcitného Stalina, aby alespoň tak slyšel jejich srdce bít. Mám zato, že z těch samých důvodů by dnes mohly nosit oběti zločinů komunismu, které jsou dosud naživu, na hrudi i obraz intelektuálsky ignorantského Václava Havla.

Havel a Němci

Václav Havel se již při nástupu do funkce dopustil urážky České republiky, českého národa a vítězných mocností, neboť jak prozradil 22. 12. 1989 prezident Weizsäcker, počátkem listopadu téhož roku mu poslal dopis, v němž odsuzuje vyhnání Němců po 2. světové válce. Co znamenal tento projev loayality, pro které by se hodilo mnohem sprostší slovo, se ukázalo nad slunce jasné, když se stal Havel vzápětí nato prezidentem. Ale to už mu nedlouho před tím dala souhlas i Moskva.

Budu-li psát opět o Němcích, rád bych předešel nedorozumění tím, že tu předem určím dva pojmy: nacionalismus a patriotismus. S nacionalismem nechci mít nic společného. Patriotismus je však věc naprosto přirozená. Zkuste například požádat Francouze, aby popřel své francouzství. Bude se divit, proč by to měl dělat a zcela jistě vám to odmítne. Stejně tak to bude v případě Belgičana, Poláka, Němce, Rusa, Maďara, Španěla, ale i Japonce, Číňana a dalších. Mohou být třeba i názorově kosmopolité, ale identita každého domova, jazyka a kultury se vždy od druhých bude více či méně lišit. Tento jev zcela nemizí, ani v takových kosmopolitních směsích, jako jsou světová velkoměsta New York, či Los Angeles. I zde jsou Italové, Italy a Číňani, Čínany. Třebaže si uchovávají svoji národní identitu, nepovyšují se nad ostatními, jako tak činí nacionalisté. Nechápu tedy, proč bychom my Češi a Moravané měli být výjimkou, když naše národní identity mají svůj historický původ v nemenších časových dálavách, jako je tomu v případě národa německého. Bohužel Češi se mnohdy chovají jakoby na to, co je tak přirozené, neměli ani právo. A často se to projevuje i v jejich chování v cizině, kde jejich nedostatečné vlastenectví vázne právě v tom, jak málo při sobě drží. Mimoto v nás převládá jakýsi komplex, že jsme mnohem horší a zločinnější než ostatní národy. Porozhlédněme se však po dějinách jiných národů a zjistíme, že to není pravda. Náš národ totiž nejenže není horší než naši sousedé, ale dokonce, a to je smutnější, není ani lepší.

Mnozí občané našich sousedů žijících za Šumavou jsou však nacionalisty, stejně jako máme nacionalisty u nás v Čechách. Nemůžeme jim proto přisuzovat, že by zrovna milovali češství v nás. Naopak považují ho za cosi obtížného a za zdroj konfliktů. Sotva si však uvědomují, že onen zdroj konfliktů je především v každém nacionalismu, a tedy i v tom jejich. Tím, že se Havel z titulu své prezidentské autority omluvil sudetským Němcům a jeho projev - tím, že ho vzala na vědomí a de facto podepřela - i autorita prezidenta německého, oživil právě tato nacionalistická hnutí, která do té doby jen bezmocně zkomírala. A jak si to tito Němci domyslí? : Havlův postoj je postojem těch lepších Čechů. Oni jsou povoláni, aby rozhodovali - nikoliv ti šovinisté, kteří odmítali dohodu s Němci. Ano - měli jsme pravdu my, Němci, ano, naše věc je spravedlivá - máme právo na vlast!

Výstava v Mnichově

Dne 2. 6. 1990 pod heslem "Společně utvářet budoucnost", začaly v Mnichově 41. Sudetoněmecké dny. Slavnostního zahájení tohoto evropského setkání se poprvé zúčastnili i hosté z ČSSR, na čele s ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem. Je zajímavé, jak český vlezdoprdelismus pokračoval dál, když při příležitosti vrcholících Sudetoněmeckých dnů čs. velvyslanec Kadnár zahájil výstavu fotografií nazvanou "Ztracené dějiny", dokumentující zničené životní prostředí v českém pohraničí. V dějinách diplomacie se snad něco takového ani nevyskytuje. Za zmínku stojí i osobnost tehdejšího velvyslance v NSR Kadnára. Jeho případ je přímo příznačný pro podivné stavy tehdejší začínající havlárny. Tento slovenský činitel se nedlouho před tím jako čs. velvyslanec ve Vídni veřejně dopustil urážky Rakouské republiky. Kancléř Kreysky - opět veřejně - to označil za "neslýchanou drzost" a Kadnár musel z Vídně odejít. Všude na světě by takové provinění diplomata znamenalo konec jeho kariéry - ne však u nás. Kadnárovi to nejenže neuškodilo, ale naopak dostal stejný úřad v SRN. Avšak vraťme se k výstavě. Pro shromážděné nacionalisty to ovšem bylo velké překvapení. Něco takového nikdy neočekávali. O to více nabyli dojmu, že mají pravdu a že v prosazování jejich názorů jím doposud bránili pouze bolševici. Ihned na druhý den, kdy bylo vyvrcholení srazu, shromáždění schválilo požadavek, aby čs. vláda zrušila platnost dekretu prezidenta Beneše o odsunu. Jak ukázaly filmové záběry, průvod nacionalistů se konal tentokrát za obzvláště velkého nadšení.

Omluvy bez konce

Tato výstava byla ale nepravdivá. Tak například Josef Vandas z Prahy 10 vzpomíná: "Byl jsem od června 1946 v Karlových Varech. Rok po válce, už probíhala normální lázeňská sezona i s účastí hostů ze Západu. Živnosti byly přiděleny správcům. Vážili si toho, že mohou pracovat na vlastním. Jezdil jsem i do vesnic. Chudí bezzemci zde pilně pracovali v očekávání, že budou mít vlastní stateček i s chalupou. Zhoršení výsledků v pohraničí zavinil komunistický režim, stejně tak, jako ve vnitrozemí - zničení je podobné. Václav Havel nemusí poukazovat na místa, kde kdysi stály vesnice. To režim vyháněl lidi za prací do průmyslu, ponejvíce zbrojního." K tomu dodávám, že totéž probíhalo i v SSSR, kde jsou desetitisíce opuštěných, zaniklých vesnic, ze kterých obyvatelé byli vylákáni do vzdálených průmyslových oblastí, a nyní představují pro stát veliký problém.

Kdyby pohraničí zůstalo Německu, zmenšený český stát, jak prokázal rok 1939, by nemohl existovat. Všechny vítězné státy uznaly, že je to v zájmu celé Evropy, uskutečnit odsud německého obyvatelstva. Havlovo tzv. "odsouzení" vysídlení Němců je podivné, i když zcela v intencích jeho "humanismu", za který dostal ostatně cenu "bláznivosti" Erasma Rotterdamského. Dovede si někdo představit, že by se Poláci omlouvali za posun hranic do blízkosti Berlína a obsazení Pomořan a Slezska, že SSSR by se omlouval za ovládnutí bývalého Východního Pruska, Američané za vybombardování Drážďan, Španělé a Portugalci za vyvraždění Indiánů, Angličané obyvatelům Pobřeží slonoviny, za to, že odsud vyváželi kdysi otroky, atd. ad absurdum? To jen český vlezdoprdelismus je něčeho takového schopen.

Nikoliv láska, ale atruismus

Rozjede-li se na toto konto propaganda se svými hypnotickými účinky, je vážně deformována i veškerá soudnost občanů. "Propagandou je možno vytvořit z nebe peklo a z pekla ráj." Po listopadu 1989 nebyla vytvořena státotvorná koncepce, která by dávala vysvětlující prohlášení na lži, které na Slovensku šířila luďácká propaganda. Prezident Václav Havel tu opět nebyl schopen využít vlivu své autority a šarmu, kterými Slováky zprvu okouzloval. Tento národ, myslící přirozeně a bez skurpulí, brzy prohlédl jeho intelektuální chladnost skrývající se v planém žvatlání o "sametu, pravdě a lásce". Jeho altruismus byl pak pociťován, podobně jako u nacionalistů německých, jako pocit české viny, tentokrát nikoliv za "vyhnání", ale za "ubližování" Čechů slovenskému národu. To se výborně hodilo tamější komunistické nomenklatuře, která se s luďáky okamžitě spojila. Jiný takový projev falešné lásky, nebo-li altruismu je Havlovo tvrzení, že zveřejnění agentů StB ublížilo mnoha lidem. Přitom Havel po zvolení prezidentem, vyhlášením amnestie ve jménu "lásky a pravdy, vítězící nad lží a nenávistí" vypustil do společnosti 15 tisíc kriminálníků, z nichž mnozí se za tento intelektuální počin "odvděčili" vraždami, přepadeními a loupežemi. Jen vražd bylo minimálně 30. Proti těmto skutečnostem je Havlovo předčítání u soudu pouhých iniciál "nešťastných" agentů StB naprosto směšným argumentem. Ve výčtech zlých činů, nebo-li zločinů Václava Havla je možno pokračovat i dále. Patří mezi ně jak zamezení odhalení zločinů Gustáva Husáka aj., které způsobily neštěstí statisícům občanů, tak přístup k našim emigrantům a vlastencům v zahraničí, který je od samého počátku jeho nástupu do prezidentského úřadu nesolidní - již tím, že je jim znemožňován jak návrat, tak upíráno právo na navrácení komunisty jím ukradeného majetku. Havel a vláda také tají občanům hrozivé známky úpadku a faktického začátku vymírání národa. Přesun komunistické moci z politiky do ekonomické sféry je též již zjevný z monopolní nebo oligopolní manipulace trhu, jejímž výsledkem je silný růst cen místo jejich očekávaného a vládou slibovaného poklesu následkem konkurence. Tisk, který se o tom snaží pravdivě informovat, je humanistickými liberály označován za fašistický, a kdo píše kriticky o "živém bohu" Václavu Havlovi, je vzápětí nato sabotován vlezdoprdelisty v distribučních sítích.