--------------------------------------------------------------------------------
Autor: W.M.K.
Název: Causa Minařík
Zdroj: NN Ročník........: 0004/004 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Poznámka redakce: Rádi bychom se vrátili v několika pokračováních k případu Minařík. Chtěli bychom v úvodu připomenout, že na jaře 1993 odsoudil "nezávislý soud" pana ministra spravedlnosti Nováka časopis RESPEKT k omluvě za to, že nazval Minaříka teroristou. Zachránil tak čest agenta, ale odsouzený agent se dále pohybuje na svobodě. Agent Minařík byl dne 14.října 1993 odsouzen Městským soudem v Praze ke čtyřem letům vězení, ale dosud (t.j.k 6.lednu 1994) neobdržel podle sdělení jeho obhájce rozsudek, takže tento je vlastně nepravomocný. Agent Minařík se tedy pohybuje na svobodě a využívá všech výhod postkomunistické justice a morálky podle velkomoralisty Havla.
"Případ Minařík" zaměstnával československou veřejnost od roku 1976, kdy se vrátil toho roku v lednu ze svého "nasazení ve Svobodné Evropě". Byly o něm skládány písně, pan Laufer je zaníceně zpíval a mládež byla okouzlena jeho hrdinstvím.
Poskytoval interview, napsal knížku, byl povýšen a vyznamenán Řádem Rudé hvězdy a pak se najednou ztratil. Objevily se různé fámy a pověsti o jeho zmizení a smrti, ale právě v této době byl náš James Bond, agent 001 na kágebáckém školení na Ukrajině, v Kyjevě. Tam se stal také inženýrem (duší?) KGB a kandidátem věd. Touha po vzdělání ho také přivedla ke studiu Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda, kde získal nejen doktorát, ale cenu za nejlepší práci v soutěži "Historie a současnost budování rozvinuté socialistické společnosti", což se podle Rudého práva událo 20.března 1985. Jeho další činnost již nebyla tak tajemná, neboť se usídlil v estébácké redakci SIGNÁL, kde ho zastihl sametový textil.
Náš hrdinný kapitán, jak pěl pan Laufer, byl už podplukovník a příslušník 1.Správy SNB Ministerstva vnitra, pracoval jako špion. O tom, zda byl špion dříve, ne se jím stal náhodou později, se vedly v exilu, ale i po roce 1989 učené diskuze podobné těm, kolik čertů může současně tancovat na špičce jehly. Více světla do jeho minulosti přinesl v loňském roce soud, který našeho hrdinu odsoudil, ale jaksi, jistě nedopatřením, ještě nestačil doručit rozsudek a tak si tento pán klidně chodí po svobodě a užívá na úkor českého lidu nashromážděného majetku se svojí ruskou manželkou a tchyní. První článek v posametové době o našem hrdinovi byl uveřejněn z pera Pavla Kačera v Lidové demokracii 3.8.1990. Abychom však dodrželi sled a curiculum vitae našeho hrdiny a čtenář získal přehled, začneme článkem z polského časopisu WOLNOSC i LUD, který vyšel 19.11.1988.Článek pro naši potřebu přeložil známý Karel Kryl.Není možné, abychom tuhle žurnalistickou perlu vynechali a připravili vás o poznání minulosti našeho hrdinného rozvědčíka podle jeho vlastního, částečně vymyšleného a lživého podání.
Dejme tedy zaznít mythologii Pavla Minaříka.
Rozhovor s podplukovníkem Pavlem Minaříkem, pracovníkem Československého ministerstva vnitra, který přebýval v letech 1968 -1976 ve speciálním poslání v československé redakci rozhlasu Svobodná Evropa v Mnichově.
Otázka:
Vyjel jste v roce 1968 do Mnichova jako mladý 23letý muž. S jakými pocity jste tam jel? Co jste cítil, trému, depresi nebo jestli chcete, jak jste vlastně myslel, že můžete své poslání splnit?
Odpověď:
Je nabíledni, že můj výjezd musel být připravován před několika lety, než byl realizován. K této misi, k tomuto vyslání patřila také náležitá příprava. Jakákoliv chyba by mohla být velmi drahá, mohlo by se velice mnoho stát. Konečně bylo zapotřebí prostě omezit jakékoliv riziko na minimum. Ptáte se, jaké jsem měl pocity? Nechtěl bych, aby to znělo pateticky, ale pravda je taková:Jako pracovník československého Ministerstva vnitra jsem se cítil jako voják, jemuž bylo svěřeno důležité poslání a právě o tom jsem nejvíce přemýšlel. O trémě nebylo možno hovořit. Musel jsem zachovávat svobodu svého myšlení, pohybovat se volně a v duši s velkým přesvědčením sám o sobě.
Není možné, abych si neodpustil poznámku. Čtenáři v další části mohou sami nestrannně a objektivně posoudit, jak pan podplukovník StB plnil své úkoly vojáka samotného v poli (pozn.aut.)
Otázka:
Co vlastně mělo být vaším posláním? Odpověď:
Dostat práci v rozhlasové stanici Svobodná Evropa, pokud možno co nejrychleji a neodkladně poznat celou její práci a metody realizace. Je pochopitelné, že pracuje, tedy Svobodná Evropa, v těsném svazku s americkou C.I.A. a vykonává její příkazy. Je to klasický příklad politické diverze. Mým úkolem bylo rozpoznání těchto mechanismů. Musel jsem sehrát roli utečence, nepřítele socialistického Československa. Dostat se do práce, tedy, dostat se k práci.
(pozn.aut.: C.I.A. zkratka Central Intelligence Agency, neboli Ústřední zpravodajská služba USA).
Otázka:
Slova dostat se k práci zní dost hladce, prostě jednoduše, ale rozhodně to nebylo jednoduché.
Odpověď:
Chtěl bych prostě říct, bylo to velmi komplikované a i nebezpečné (čtenář si jistě povšimne brilantní češtiny našeho inženýra, kandidáta věd a šéfredaktora Signálu-pozn.aut.) C.I.A. a navíc i Svobodná Evropa má zřízenou vlastní vnitřní bezpečnostní službu (jak pracovala, si ukážeme později- pozn.aut.). Každý nový příchozí je důkladně prosvícen a nezapomínejme, že západní vysílání do jiných zemí, kam vysílají, v zemích socialistických, mají své informátory a nemohl jsem si být nikdy jist, zda se nenajde nikdo, komu připadnu podezřelý. Tadeusz Werzinski kdysi řekl, že se nepatří podceňovat žádného protivníka (byl to zřejmě moudrý pán- pozn.aut). Celý čas jsem myslel na toto prohlášení, na tento citát (ale pane Minaříku, kdy vám potom zbyl čas na plnění špionážních úkolů,když jste byl permamentně zamyšlen?-pozn.aut) Jak jsem řekl, v Mnichově jsem se objevil v roce 1968. V roce 1971 se odtud vrátil po splnění svého poslání nebo po splnění své funkce Andrzej Czechovicz(polský špión-pozn.aut.)Pracoval jsem v té době již na plné obrátky (to uvidíme-pozn.aut.), vykonávajíc to, co mně uložili moji noví šéfové stejně jako to, co bylo mým základním cílem.Ale faktem je, že dekonspirace a odvolání Czechovicze vzbudilo ve Svobodné Evropě dvojité pocity. Jeden se díval druhému na ruce. Cítil jsem to ( a my to cítíme dodnes, neboť v československé redakci Svobodné Evropy pracovalo v té době nejméně 6 dalších spolupracovníků StB, z nichž jeden již odešel na zasloužilý odpočine- pan Gubo - a další se v redakci činí dodnes. Ale k tomu se také dostaneme - pozn.aut.).
Otázka:
Jaké byly počátky vaší práce?
Odpověď:
Aklimatizace v novém místě a uprostřed nových neznámých, specielně mně osobně neznámých lidí, o kterých jsem velice málo věděl, trvala vlastně kolem dvanácti měsíců (to zrovna nesvědčilo o kvalitní přípravě pana špiona. Za 3-4 roky nebyl schopen se seznámit během přípravy s prostředím RFE, kde v tehdejší redakci nepracovalo více jako osmdesát osob-pozn.aut.) Vždycky v takových situacích hraje velkou roli náhoda a štěstí. Mně se toho dostalo, bylo mi toho dopřáno. Moji legendu potvrdil člověk, se kterým jsem se znal již dříve. Byl jedním ze synů ředitelů redakce Radio Svobodná Evropa, českojazyčné, československé redakce SE, tedy Pavla Pecháčka (kdepak se Pavko Minařík tak dobře poznal s Pavkem Pecháčkem, jenž je současným ředitelem české redakce Svobodné Evropy? Že by na společném školení u StB?- pozn.aut.) Kromě toho jsem byl přes rok vlastně kontrolován, byl jsem tam na zkoušku, z čehož vyplývá, že u mně nebylo zjištěno žádného průšvihu, žádných závad. Viděl jsem, že jsem nadále pozorován, jak tomu ostatně bylo po celou dobu mého pobytu v Mnichově (kdyby tomu tak skutečně bylo, tak by museli Pavku Minaříka z RFE vyhodit velice brzy - pozn.aut.) Pokud jde o počátky mé práce, můžu říct, už to, co jsem tam spatřil, bylo pro mně určitou novinkou a prostě jsem si musel něco neustále pamatovat nebo na něco vzpomínat. Přesto, kromě toho všechno bylo naopak a je dlužno podotknout, že to bylo pro mne i velkým problémem. Já měl teprve 23 let a v tomto věku jsem dostal obrovskou odpovědnost. Koneckonců jsem tam nejel na výlet. Otázka:
Kdo vlastně byli lidé, uprostřed kterých jste se ocitl? Odpověď:
Lidé byli různí (oh, jaká to hlubokomyslnost od pana Dr.Ing.věd-pozn.aut.) Ale všechny spojovala jedna důležitá věc(všechny ne, rozhodně ty další agenty StB, o nichž pan Minařík nevěděl-pozn.aut.)Musel jsem často poslouchat výroky osob, které předtím žily v Československu a momentálně v této chvíli se chlubící tím, co zlého způsobili své někdejší vlasti. Otázka:
Jako v každé podobné případě činnosti, tak i ve vaší, rozhodně nechyběly situace, které byly neobyčejně těžké, nebezpečné nebo vůbec dramatické. Můžete něco říci na toto téma?
Odpověď:
O podrobnostech bych vlastně nechtěl mluvit,protože na to ještě nepřišla doba. Pochopitelně, byly takové situace. Když se díváme na některé filmy, řekněme seriál s Jamesem Bondem, je naprosto zřetelné, že taková práce je velice atraktivní, mnohdy dokonce příjemná. Ale to je toliko film. Skutečnost vypadá zcela jinak. Je plná napětí, stresu, nebezpečenství. Vyžaduje také velké psychické síly a sebeovládání (o tom pan Minařík vydal za své činnosti opravdové svědectví- pozn.aut.) Otázka:
Jakými úkoly vás pověřili noví šéfové? Odpověď:
Byl jsem spíkrem a redaktorem českojazyčné redakce Svobodné Evropy (které se také nazývá Radiem Svoboda), to oficiálně. Ale mně pochopitelně nejvíc zajímaly způsoby získávání informací této redakce z terénu, z Československa. A také akce, které touto stanicí nebo tedy jimi, podnikali proti mé zemi a celé společnosti (protože se pan Minařík blíže nevyjádřil, kdo byli ti "jimi", dalo se předpokládat, že měl na mysli C.I.A.-pozn.autora).
Otázka:
Co tím míníte? Je práce takových lidí, jako jste byl vy, tedy lidí, pracujícíh na tiché frontě, zda-li na lidi působí konkretní vliv, zakotvený v daných podmínkách mezinárodní situace?
Odpověď:
Jakýsi vliv je cítit určitě. Ale nepřeceňoval bych význam této stránky věci. Zdá se mi, že každý vztah, každá maličkost ve vztazích mezi národy nebo státy nebo bloky států obsahuje svoji specifiku. To je dobrá odpověď na dobrou otázku. Má to naprostý smysl. Pochopitelně je lépe, když vztahy jsou dobré.Je to zisk pro svět. Nicméně je zapotřebí si poctivě přiznat že boj na tiché frontě je, byl a bude prováděn, bude existentní. Navíc v době míru každá země se pokouší zabezpečit sama sebe před nepřáteli a poznat celkově i metody jejich činnosti. Otázka:
Když jste jel do Mnichova, nechal jste samozřejmě nebo pravděpodobně v zemi, v Československu, své blízké. To není kavalírské. Samozřejmě jste byl svobodný, ale existovala přece u vás rodina, která byla blízká srdci, nebo děvče? (Pozn.autora: Zapamatujte si pozorně odpověď našeho špióna, protože absolutně lhal a to zřejmě z návodu svého zaměstnavatele, 1.Správy SNB, tedy rozvědky.)
Odpověď:
Neměl jsem rodiče a to mělo velký význam i na otázku mého výjezdu (rodiče neměl, ale s otcem se setkal na vídeňském nádraží. Byl tedy asi potomkem nějakého ducha-pozn.aut.)Nechal jsem doma sestru a bratra, které jsem měl velice rád. Pochopitelně neměli o motivech mého výjezdu do západního Německa (ale on odejel do Vídně!-pozn.aut.) ani ponětí.Byl jsem pro ně emigrantem, který hledá lehčí chleba, touží po tom, zařídit si to v životě lépe (ejhle, pan Minařík se neprozřetelně vyjadřuje, že v zatracované kapitalistické společnosti se žije lehčeji a lépe- pozn.aut.) Sestra se později se mnou snažila navázat kontakt (dokonce se setkali ve Vídni-pozn.aut.), bratr mně naopak považoval za zrádce a nechtěl slyšet o tom co dělám a neměl pro mně žádné porozumnění. Teprve, když jsem se vrátil a všechno se vyjasnilo, objevil se mi (nepracoval také náhodou tento uvědomělý bratr pro StB? Není teď náhodou úspěšným podnikatelem? -pozn.aut.)
Otázka:
Myslíte, že to, co jste dělal a čeho jste dosáhl, by vás opravňovalo být jmenován Hrdinou času míru ? (nebo lépe hrdinou mnichovských hospod? - pozn.aut.)
Odpověď:
Bez koketerie musím poctivě říci (hle skromnost špiona-pozn.aut.), že jsem nikdy takové aspirace neměl.Koneckonců jednoduše řečeno, musel to někdo dělat a vyšlo to na mně.
Otázka:
Myslíte, že se vám podařilo zcela splnit úkoly, které vám byly uloženy nadřízenými z československého Ministerstva vnitra? Odpověď:
Je mi trochu nepříjemné hovořit na toto téma, ale fakt, že jsem se po návratu do vlasti stal nositelem nejvyššího československého vyznamenání, to je Řádu Rudé hvězdy, by svědčilo o tom, že se to tak jistě stalo. Že tomu tak bylo. Otázka:
Projevují se nějakým způsobem např. v čase ve chvílích setkání vaše vzpomínky a reflexy, které jsou svázány s vaší misí v Mnichově?
Odpověď:
Možná, že je třeba úvodem říci, že minulý rok (myslí tím rok 1987-pozn.aut.) na pulty prodejen, knižních prodejen, se dostala má knížka,která tuto dobu líčí. Jejím základem je politická situace, která panovala ve světě, zvláště v Evropě v letech 1948-1956. V zápětí po návratu z Mnichova jsem dostal nabídky na napsání bohatýrské knihy. S hrdinstvím mně dejte pokoj, nemluvne o hrdinství, o tom jsem již mluvil (hle jaká skromnost - pozn.aut.) Poznal jsem, že k napsání toho, co jsem zažil, je zapotřebí časový odstup. V roce 1976, tedy v roce kdy jsem se vrátil, jsem měl 31 let a řekl jsem si, že počkám a spisovatelskou práci jsem odložil a věnoval se jí teprve nedávno. Teď bych chtěl objasnit, proč jsem se rozhodl začít už pravděpodobně se svou trilogií nebo co to je, proč jsem se rozhodl začít od poválečného období. Je pochopitelné, na bíledni, že všechno, co dělo po válce ve vztazích mezi státy, představuje jednu linii. Nebylo důležité proč a co dělala Svobodná Evropa v letech mého pobytu, je třeba vědět, co bylo před tím. Znalost této doby je naprosto nezbytná čtenáři, zvláště mladému. Potud moje první kniha. Já vysvětluji, tedy zabývám se roky 1948 až 1950. V dalších publikacích hodlám představit metody a celou činnost diverzních rozhlasových stanic Západu a prezentovat dokumenty, které se nalézají v mém majetku, v mém vlastnictví. Jde o to, aby dokumenty a z nich vyvozené závěry byly podepřené podklady, neboť to co chci sdělit čtenáři, musí být důvěryhodné.
Otázka:
Určitě se ale nespecializujete ve své činnosti jenom na psaní, nebo se nezabýváte jenom psaním?
Odpověď:
Pochopitelně, že ne. Účastním se mnoha zajímavých setkání, mimochodem i ve školách a pracovních prostředí, pracovištích, kde vypovídám a vyprávím o svých zážitcích a především o tom, co nám dělají a jak nám škodí nepřátelé, pro které je mimo jiné socialistické Československo solí v oku. Ti, kteří zradili, zřekli se ho, mají zásadu, že čím je u nás hůře, tím je to pro ně lepší. Jinak by jejich činnost ztratila smysl. Otázka:
Vzpomněl jste ve svém rozhovoru Andrzeje Czechowizce. Několik let jste pracovali vedle sebe právě v rozhlasu Svobodná Evropa, aniž jste o sobě věděli. Není možné, že jste se náhodně setkali, když jste tam byl?
(Dobře si zapamatujte špionovu odpověď a srovnejte se skutečností, uvedenou později-pozn.aut.)
Odpověď:
Ne, nikdy k tomu nedošlo. Pravděpodobně jsme byli oba velice zaměstnaní svými povinnostmi.
Otázka:
Co vás zajímá nejvíce mimo vaši profesionální práci? Jaké máte hobby?
Odpověď:
Moje odpověď je málo originální. Mám dvě děti, dceru, která má devět let a šestiletého syna (nyní v roce 1994 tedy téměř 15 a 12 let-pozn.aut.) A to je, jestli lze tak říci, můj koníček. Jim zasvěcuji svůj volný čs, kterého, jak jsem již řekl, nemám nazbyt. Zajímám se pochopitelně také o všechno, co se mne týká. Žijeme přece v komplikovaných, ale neobyčejně zajímavých dobách (nemohu si odpustit poklonu za prozíravost pana Minaříka. Ano, žijeme opravdu v zajímavých dobách, zejména pod osvíceným panem Havlem, který vzal estébáky pod svou ochranu a udělal z viníků oběti a z obětí viníky-pozn.aut.)Mojí velkou touhou je, abych vychoval děti v dobré a poctivé občany.
Tolik z osobní výpovědi Pavla Minaříka.
W.M.K.
Pokračování příště