--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Chceš být šlechtic,spoléhej pouze na svoji šlechetnost
Zdroj: NN Ročník........: 0004/004 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Luboš Vydra
Patřím mezi ty, kdo považují společenský význam šlechty za anachronismus. Mám za to, že člověk není žádné šlechtitelské zvíře. Pokud mne někdo přesvědčí, že nemám pravdu, rád svůj názor změním. Osobně si však myslím, že chce-li být někdo šlechetný ať takový je sám za sebe a nikoliv z tradice rodu, jak je tomu na př. dodnes u některých zaostalých orientálních kmenů. Nepovažuji za nezbytné, aby k tomu potřeboval titul a privilegia. Všechna moudrost je již dnes dostupná každému, kdo o ní stojí. A pokud někdo chce mít vzor, ať ho především hledá sám v sobě, nikoliv na zámku. Vlastní svéhlavost, nebo říkejme tomu raději charakter, je cností, která každého dovede tam, kde může být člověk užitečný nejen sobě, ale především druhým lidem. Royalismus je dnes u nás módní vrtoch a je zajímavé jak často se mu oddávají právě rozmazlené děti bývalých komunistických funkcionářů, vychovávané s vědomím, že jsou něco víc, než ostatní. A je nanejvýš pozoruhodné jak dochází k snahám navrátit majetek šlechtě, která byla v ČSR zrušena již v počátcích prvé republiky, zatímco potrestání komunistických zločinců a zabavení jejich majetku se věnuje jen minimální pozornost. Považuje-li se kdo za šlechtice, ať jim je, byť možná podomek, či děvečka z druhé strany byli ušlechtilejší, než celá modrokrevná familie. Osobně to považuji sice za snobské, ale je to jeho věc. Otázkou však zůstane, proč máme jít na jedné straně v "nápravě křivd" až před rok 1918, zatímco v případě majetku ostatních a to hlavně žijících emigrantů se nedělá dosud vůbec nic? Při úvaze o nezbytnosti šlechty v naší společnosti bychom se neměli nechat vést romantickým módním vlivem mající příčinu v tom, že u nás šlechta dlouho nebyla, ale měli bychom především mít oči otevřené a věnovat pozornost i názorům opačným a dnes nepříliš populárním. Lidská rtuťovitá mysl je totiž vrtkavá natolik, že to co není populární dnes může jím být za čas, až budeme mít toho dnešního populárního plné zuby. Proto věnujme pozornost interpelaci Jaroslava Štraita na vládu České republiky, pronesenou 11.11. 1993 ve věci restituce bývalých vlastníků kompromitovaných za války. Když jí pročítám, opravdu nevím, čím zde uvedení šlechtici převyšovali natolik své okolí, že by se tak měli právo nazývat.
Poslanec Jaroslav Štrait tvrdí, že by mohl uvést celou řadu příkladů, kdy veřejnost je jen okrajově a neúplně seznamována s tím, že restituce jsou neoprávněné. Prý se z různých důvodů neuvádí, že na příklad Wolf Auersperk (1919 - 1942) padl jako velitel nacistické letky na východní frontě, Jan Odřich Buquoy (1925 - 1943) zahynul na bitevním křižníku Scharnhorst, Karel Evžen Czernín (1920 - 1940) padl jako příslušník německé armády ve Francii, Pavel Alfons Metternich sloužil jako důstojník v téže armádě. Toto jsou jen případy šlechticů z východních Čech.
" Kolegům ze severu mohu posloužit vynikající fotografií exponenta henleinovské iredenty Ulricha Ferdinada Kinského ( 1892 - 1938 ) v uniformě sudetoněmeckého českokamenického Freikorpsu na setkání s vůdcem. Jde o nepřímého potomka Viléma Kinského, který byl spolu s Albertem z Valdštejna v Chebu zavražděn a jeho panství propadlo konfiskaci. V roce 1635 majetek získal do vlastnictví Jan Oktavián Kinský z chlumecké větve rodu. Zůstanu však u východních Čech, kde se provádí restituce majetku Karla Desfourse Walderode z Hrubého Rohozce. Panství původně věnoval Albrecht z Valdštejna svému oblíbenci plukovníku Mikuláši Desfoursovi, který jej v roce 1634 zradil. Císař léno změnil na dědičné vlastnictví, Mikuláše povýšil do hraběcího stavu a jmenoval polním maršálkem. Zmíněný Mikuláš si nikdy nedělal výčitky a při polních taženích měl označení jako nejnestydatější loupežník mezi plukovníky." Tolik Jaroslav Štrait, který dále k osobě dnešního restituenta uvádí, že i když tuto skutečnost o sobě ve své žádosti neudává, byl členem Heinleinovy strany. Na vlastní žádost se stal občanem Velkoněmecké říše již 16. 7. 1939 a žádost mu byla neobvykle rychle za 14 dnů vyřízena. Sloužil ve Wermachtu, což nelze zdůvodňovat tím, že služba byla vynucena. Služba v armádě byla totiž důsledkem přijetí říšskoněmeckého občanství. Po propuštění z branných sil byl zmocněncem ve zbrojním průmyslu tady v Praze. Z příkazu říšských orgánů ukryl koncem války na zámku Hrubý Rohozec archiv města Prahy, ale také Abweru a francouzké zpravodajské služby, což uvádí ve značně zkreslené formě. Dále prý jen nedostatek času Jaroslavu Štraitovi brání podobným způsobem dokumentovat jiné nároky bývalých vlastníků, kteří své osudy prokazatelně spojili s Německou říší, což se týká i některých cirkevních institucí jako na př. Řádu německých rytířů, nyní Německého řádu.
V závěru své interpelace pan poslanec vyzývá, aby orgány, které oprávněnost restitucí posuzují postupovaly velmi pečlivě a komplexně, aby spolupracovaly s historiky a fakta se neponechávala pouze na tvrzení či prohlášení restituentů. Zdá se, že mnohé příznivé vztahy k Německu ze strany naší šlechty, různých levobočků a dalších sympatizantů se šlechtou se v tomto kontextu stávají srozumitelnější. Je-li to však to pravé, co nyní potřebujeme, s tím si nejsem tak zcela jistý.